„V takový krásný společnosti…“ Jiřímu Suchému je 90 let. Pracuje dál

Pavel Klusák Pavel Klusák
30. 9. 2021 17:00
Jaké jsou příběhy nadgeneračních písní Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Jo, to jsem ještě žil, Dotýkat se hvězd a dalších? U příležitosti svých devadesátin, které slaví 1. října, textař, skladatel, literát, herec a semaforský principál Suchý v rozhovoru vypravuje o pěti písních a jednom neúspěchu na prknech Národního divadla. 31. října jej čeká recitál v Rudolfinu pro festival Struny podzimu.
Jiří Suchý začátkem měsíce zazpíval na akci Prague Sounds, kterou na hladině Vltavy uspořádaly Struny podzimu. 31. října jej na tomto festivalu čeká recitál v Rudolfinu.
Jiří Suchý začátkem měsíce zazpíval na akci Prague Sounds, kterou na hladině Vltavy uspořádaly Struny podzimu. 31. října jej na tomto festivalu čeká recitál v Rudolfinu. | Foto: Jakub Plíhal

Všechno nejlepší! Jako mladík jste do textu Věštkyně napsal: „Vím už, co se bude dít těch devadesát let, co budu žít…“

Těch devadesát mi tehdy připadlo úplně nepředstavitelných. Jako nejabsurdnější číslovka, kterou bych do textu mohl vložit.

Myslíte, že život s písničkami a divadlem je zdravý životní styl? Napomohl tomu, že teď oslavujete devadesátiny?

Víte, že nevím? Prostě jsem to dělal, protože mě to celou dobu bavilo.

Včera neděle byla

Když v roce 1960 vyšla tahle semaforská písnička v podání Pavlíny Filipovské na desce, stala se na řadu let nejprodávanějším singlem v naší zemi. Čím to, že právě tento váš song trhal rekordy?

Protože to bylo v době, kdy trend písniček byl úplně jinačí. V rozhlase zněli pánové jako Rudolf Cortés, dámy jako Jiřina Salačová. Převažovala taková daná, ustálená forma - a najednou neznámá Pavlína Filipovská neškoleným hlasem zpívala takovouto prostinkou písničku. Tak silně to se od všeho odlišilo, od celé té produkce, že to prostě zabralo.

Možná to také byla jedna z mála semaforských písniček, které byly k mání na desce.

No počkat, ne, obráceně! Ta píseň začala zabírat, a proto ji nahráli na desku. Protože my jsme ji hráli v Člověku z půdy a už předtím, jak to Pavlína zpívala, bylo vidět, že je to posluchačsky nesmírně úspěšné. Tak se toho Supraphon chytil a vydal ji.

Včera neděle byla zpívá Pavlína Filipovská, orchestr divadla Semafor řídí Ferdinand Havlík. | Video: Supraphon

Kdo stál v začátcích o vaše nahrávky víc, rozhlas, nebo Supraphon?

Nejdřív Supraphon. Rozhlas nám nepřál, poněvadž tam byl redaktor, který řekl, že Semafor tam pustí jenom přes svou mrtvolu; pak si to musel nějak rozmyslet. Takže Supraphon nám tehdy pomohl. On tam taky byl velice osvícený ředitel, pan Jaroslav Šeda. Ten mně pomáhal i v pozdější době, kdy už jsem nesměl vydávat, říkal: Tak pojďte nahrávat aspoň potají do šuplete, jednou se to vydá. Byl prostě bezvadnej.

Ale zpátky k prvním rokům Semaforu: vydali prakticky všechno, co jsem jim předložil. Takže když jsem třeba Waldovi Matuškovi jednou na Václavském náměstí, kde jsem ho potkal, slíbil, že když půjde k nám do divadla, tak do půl roku bude vydávat desky, mohl jsem mu to slíbit s čistým svědomím. Protože to už bylo v době, kdy Supraphon vzal všechno, co jsme přinesli.

Média tehdy musela kapitulovat před vaší popularitou.

V Supraphonu ani nekapitulovali, poněvadž nám od začátku přáli. Rozhlas kapituloval, ten ano. Potom nás s kyselým úsměvem přijali.

Suchého a Šlitrovy písně z let 1959 až 1964 připomíná nový patnáctidiskový box od Supraphonu nazvaný Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad.
Suchého a Šlitrovy písně z let 1959 až 1964 připomíná nový patnáctidiskový box od Supraphonu nazvaný Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad. | Foto: Supraphon

Dotýkat se hvězd

Když jste psal pro film Kdyby tisíc klarinetů duet o tom, že „je nebezpečné dotýkat se hvězd“, věděl jste, pro které konkrétní hlasy to píšete?

Ano, to už bylo jasné. Samozřejmě jsem rozdělil, co bude odpovídat Eva Pilarová, co Karel Gott. Ale hlavně Jiří Šlitr to potom ztvárnil do té nádhery.

V té době jste Gotta i Pilarovou už dobře znal. Zároveň za sebou oba měli dokonce i rozchod se Semaforem.

Měli, ale u nás jsme ty rozchody nikdy nebrali moc vážně. Rozešli jsme se a za dva roky jsme už zas na něčem spolupracovali.

V letech 1960 až 1964 se Semafor s jistotou držel na špičce československých prodejních hitparád. Když vám jiná divadla odvedla hvězdy, bral jste to jako velký problém?

My jsme si vždycky vymysleli něco dalšího. Když odešli Matuška, Pilarová a s nimi další, psalo se dokonce, že je to konec Semaforu. Tak jsme začali vystupovat s Jiřím Šlitrem sami ve dvojici a uvedli jsme Jonáše a tingltangl, což bylo nejúspěšnější představení toho desetiletí. A vzápětí se hrálo Šest žen s Miroslavem Horníčkem, taky úspěch, a jelo se dál. Ani když pak odešli Gott a další do Apolla, celkem nás to nijak nepoškodilo.

Eva Pilarová a Karel Gott zpívají Dotýkat se hvězd v pořadu Kdyby tisíc klarinetů. | Video: Supraphon

Když jste s Jiřím Šlitrem přestali být nejúspěšnějšími hitmakery v zemi, Semafor se stal podnikem víc pro věrné, dlouhodobé publikum. Cítil jste něco jako zklamání, když hitparádová část vaší existence odezněla?

Ne. Já těmto emocím nepodléhám. Mě zajímá, co budu dělat. Takže když přišel bigbít, Jiří Šlitr říkal: Pokusme se o to, a napsali jsme třeba pro Pavla Sedláčka písničku - já nevím, jak se jmenovala - (zpívá) „Vzduch je modrým nikotinem nasycen…“

Život je pes.

To se celkem líbilo, ale nebyl to žádný superhit. V těch hitparádách jsme jednou byli čtrnáctí - my, kteří jsme byli celou dobu první, druzí! Tak jsme si řekli: Ona je tady nová generace, ti budou mít svoji muziku. Poněvadž zájem o hity, to je především záležitost mládeže. A tak jsme to sbalili a dali jsme se na jinou víru. Začali jsme skládat písničky do divadelních her, jakoby muzikálověji. A najednou jsme měli plný divadlo písniček jako Jo, to jsem ještě žil a Mississippi. Zabíralo to dál, sice pro určitý okruh diváků, ale to nám nevadilo, protože těch diváků bylo pořád tolik, že jsme se do našeho malého divadla stejně všichni nevešli.

Jiří Šlitr a Jiří Suchý v Semaforu, 60. léta.
Jiří Šlitr a Jiří Suchý v Semaforu, 60. léta. | Foto: Supraphon

Jo, to jsem ještě žil

Ve vašem posledním představení se Šlitrem před jeho smrtí, Jonáš a dr. Matrace, je jedna písnička podivuhodnější než druhá. Vybavujete si, v jaké atmosféře vznikaly?

To bylo už v osmašedesátém roce, najednou byla svoboda. I když nebyla absolutní, ale vzhledem k tomu, co jsme prožili dřív, byla obrovská. My už jsme si jinou ani nedovedli představit. Psalo se, co kdo chtěl napsat, žádná cenzura nám nelezla do divadelních her, atmosféra byla skvělá. A pak přijela ta bratrská pomoc a bylo po všem.

Na co jste myslel, když jste psal Jo, to jsem ještě žil?

Předcházela tomu taková zvláštní věc. Na začátku šedesátých let jsme byli pořád popotahovaní stranickým tiskem a hrozila nám likvidace. Jenže v tu chvíli, když jsme byli nejpopulárnější, to nebylo taktický, likvidovat nás. Ale už se k tomu schylovalo. A protože na ministerstvu kultury zase nebyli úplní zabedněnci, tam byli velice inteligentní lidé, tak za mnou přišli a říkali: „My bychom vám chtěli pomoct, ale oni vás napadají, že ty vaše písničky jsou únikové, že jsou o ničem. Malý blbý psíček, Zastřelilo tele krávu, Zlomil jsem ruku tetičce, copak to je nějaká oslava socialismu? Kdybyste udělal něco pozitivního, my bychom měli možnost tím argumentovat.“ Tak jsem se zamyslel a říkal jsem si, že nemůžu přece psát proti západnímu Německu, jak by chtěli, nebo proti Americe - ale celkem můžu psát proti válce. A tím se ten socialistický systém velice oháněl, oni „bojovali za mír“.

Tak dobře, říkal jsem si, a napsal jsem Tulipán. „Přišel mi k svátku gratulovat Olda…“ A oni to hned na ministerstvu školství a kultury dali do čítanek - a kdykoli nás někdo z ÚV KSČ napadal z únikovosti a recese, tak se říkalo: No ale on napsal i takovouto píseň. Ta píseň nám děsně pomohla. Ale víte, já ji neměl rád, poněvadž jsem věděl, že jsem ji napsal alibisticky.

Pak jsem si říkal: Zkusím napsat píseň o míru, ale ze svého srdce, nikdo už mě teď nenutí. A tehdy jsem napsal Jo, to jsem ještě žil. Tenhleten text jsem dělal naprosto svobodně ze svého rozhodnutí. A myslím, že je dobrej.

To si nemyslíte sám. Myslí si to spousta lidí.

Oslavy jubilea

Box s patnácti disky nazvaný Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad je příspěvkem vydavatelství Supraphon k oslavám jubilea Jiřího Suchého: obsahuje kompletní záznamy devíti her Suchého a Šlitra z let 1959 až 1964 jako Dobře placená procházka, Ďábel z Vinohrad, Poslední štace nebo Jonáš a dr. Matrace.

Na prknech Semaforu se slaví novým představením Znám ještě starší lidi, které má premiéru tento pátek 1. října. Necelé dva týdny nato bude mít premiéru další inscenace Černá kočka, bílý pes ve stylu slavného francouzského kabaretu Le chat noire.

Suchého obrazy, plakáty z her i dosud nezveřejněné fotografie tvoří výstavu, která se do 24. října koná v prostorách Vlastivědného muzea v Olomouci. Pražané mohou do 16. října spatřit Suchého litografie v Galerii Smečky. A 31. října čeká Jiřího Suchého recitál v pražském Rudolfinu, který pořádá festival Struny podzimu.

Tři tety

Jak se stane, že člověk napíše Tři tety?

To se stane tak, že si sedne k psacímu stroji, zamyslí se, o čem by to mohlo být, a objeví se nápad. Ten nápad přijde odněkud, nevím odkud. Já si ho vlastně sám nevymyslím, to člověka prostě napadne. Tak takhle vznikly Tři tety. Já žádné takové tety neměl, Jirka Šlitr taky ne.

Jaký byl Šlitr jako zpěvák?

On? On nebyl vůbec zpěvák. Já taky ne. Já přece jenom trošku jo, ale Jiří byl naprosto nezpěvácký typ. A tím to ohromně vyhrával, protože zpěváků byla fůra, ale takový Šlitr byl jenom jeden.

Dodělával si nějakým způsobem vaše texty? V mezihře songu Tři tety říká: „Stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu. Tam bejvá vždycky dobře naladěný piáno, a potom - vždycky vyvětráno!“ To je součást vašeho textu?

Ne, to si tam všechno vymýšlel on. Jinak texty dost respektoval, ale jednou za čas si něco udělal po svým. Dokonce si písničku Co jsem měl dnes k obědu tak trochu objednal, říkal: Napiš mi něco jako telefonní seznam. Tak jsem napsal, a on: Ale to je krátké… A začal do Co jsem měl dnes k obědu připisovat další a další sloky. To se nám občas přihodilo.

Tři tety u klavíru zpívá Jiří Šlitr. | Video: Supraphon

Sekta

O hře Sekta, ke které jste v roce 1965 napsal vedle textu i hudbu, se mluví jako o legendárním semaforském neúspěchu. Přitom je tolik lidí, kteří ji mají rádi. Dokonce Miloš Forman prosadil, aby se písně ze Sekty staly součástí Dobře placené procházky, když ji režíroval v Národním divadle.

Sekta, to pro mě byl nový impulz. Já jsem měl v roce čtyřiašedesát takový pocit, že víme, co nám lidi, decentně řečeno, zblajznou. Zuzana je sama doma, Zuzana je zase sama doma, Zuzana není pro nikoho doma, Zuzana je všude jako doma, to už jsme uměli, a sem tam nějaká hudební komedie. A teď jsem si říkal, poněvadž jsem byl v duši takový skrytý malý český surrealista, že vytvořím takovou zvláštní atmosféru a lidi budou žasnout, že ten Suchý umí kromě odrhovaček udělat takovouto věc.

V tom jsem se ovšem strašně zmýlil. V době, kdy jsme dělali i dvě stě padesát repríz, jsme museli Sektu po třicáté šesté repríze zabalit, protože na to skoro nikdo nechodil, dokonce mě kvůli tomu napadli i v novinách. Jedině Hudební rozhledy velice vynášely hudbu, a tu jsem složil já, protože Jiří Šlitr, když si přečetl libreto, řekl, že k tomuto hudbu nebude dělat.

Nakonec jsem tu svou muziku slyšel v Národním divadle v provedení velkého symfonického orchestru s velkým sborem, takže v tomhle jsem uspěl. Já jsem se po mnoha letech v roce 2008 rozhodl, že tu hru zrehabilituju. Ještě jsem ji vyčistil, vylepšil a nasadili jsme ji znova.

Říkal jsem si: dnes už je publikum vyspělejší, už pochopí, o co jde. A co myslíte? Šestnáct repríz a stahovali jsme to, nikdo na to nechodil. Ale na druhou stranu se mi ozvalo pár lidí - jeden nebo dva to považovali za to nejlepší, co jsme kdy uvedli.

Teď se na mě dokonce obrátil jeden takový seriózní časopis, myslím, že přes češtinu, že ten text vydá. Je to hra pro těžké intelektuály, básnická a bláznivá. A ten náš lid, zvyklý na „na okně seděla kočka, byl horký letní den“, na to najednou koukal, že jsem se asi zbláznil. Nezbláznil, jen jsem to zkusil jinak a bohužel jsem pro to nenašel publikum.

Myslíte si, že Sektu čeká ještě nějaký další osud?

Myslím, že ne.

Kamarádi

O čem mluvíte, když zpíváte „stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat, kaiserrock této fazóny mi ale nikdy dobře nepad“? Od čeho se to jemně distancujete?

Od doby, o které jsem psal. To byla reakce na léta padesátá, na začátek šedesátých let, kdy nás postihovali. Já jsem i nejhorší doby prožíval zčásti spokojeně: když jsem měl méně možností realizovat se, tak jsem o to víc četl a měl čas na vnitřní život. Ti „kamarádi“, Chesterton, Dalí, Chaplin, Morgenstern, mně tehdy velice pomáhali.

I vy v Semaforu jste lidem pomáhali cítit se „v takový krásný společnosti“.

Pokoušeli jsme se o to. Dodnes vzpomínají někteří lidé, že jim to pomohlo, že do Semaforu chodili nadýchat se čerstvého vzduchu. Prostě o tom mluví v superlativech, až se při tom pýřím.

Na záznamu z 60. let Jiří Suchý zpívá Kamarády. | Video: Supraphon

Co pokládáte za úspěch?

Že Semafor vydržel už dvaašedesát let.

Litujete něčeho, co jste v písních nebo divadle neudělal?

Mně těch plánů nevyšlo tolik, že to bych se ulitoval. Vždycky jsem něco rozjel a pak se mi to přestalo líbit, nechal jsem to. Tomu jsem přivykl, že ne všechno zabere.

Dá se dneska ještě v češtině napsat nový rým?

To netuším. Kdysi se mluvilo o rýmu na slovo housle. To mi řekl skladatel a herec Jaromír Vomáčka, když jsem s ním hrál na Zábradlí: Hele, když píšeš ty texty, řekni mi rým na slovo housle! A já jsem najednou zjistil, že to opravdu není jen tak. Nakonec jsem našel dva rýmy, ale ty jsou trochu neseriózní, nevím, jestli to znáte: Ze školy si nese housle / malé dítě zlým psem kouslé. Má být samozřejmě kousnuté, no ale každý tomu rozumí. A pak jsem udělal jeden vnitřní rým: Uviděl jsem v nekonečnu / Na hou- / Sle hrát / Nahou / Slečnu.

Pořád potřebujete tolik pracovat?

Já se vždycky intenzivně upnu k nějaké věci. Teď to je nová verze hry Nižní Novgorod, která bude mít třetího prosince premiéru, to je skutečně nové a jiné ze čtyřiceti procent. V době koronaviru jsem natočil celovečerní film, dokument, který jsme točili ve dvou. Dva lidi v jednom bytě: já a moje asistentka Ajrín, Irena Zlámalová, která je jedinečná fotografka, ale kameru měla prvně v ruce. Ve druhém bytě, v Kobylisích, úplně někde jinde, tam to jeden hoch stříhal. Je to o vojně, o armádě, jmenuje se to Pochodem vchod aneb Zastavit stát. Zanedlouho to bude mít premiéru v Semaforu. To jsem točil během koronaviru, kdy jsme nehráli, abych nezahálel…

Za minulého režimu jsem proklouzával mezi prsty, antichartu jsem nepodepsal, zanevřeli na mě, nesměl jsem nic. Ale bilancovat budu až ve stáří | Video: DVTV, Emma Smetana
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 14 minutami

Evropská komise chystá kvůli kartelovým dohodám další razie ve firmách

Evropská komise (EK) chystá další razie ve firmách, které podezírá z uzavírání kartelových dohod. V pátek to řekla místopředsedkyně EK Margrethe Vestagerová, která má na starosti i hospodářskou soutěž. Kritizovala také ilegální dohody, které firmy uzavírají mezi sebou a ve kterých si vzájemně slibují, že si nebudou přetahovat zaměstnance.

Komise minulý týden provedla razii ve firmách Stora Enzo a UPM, které patří k největším producentům buničiny v Evropě, a také ve firmě Metsa Fibre, která patří do skupiny Metsa Board. Byly to první takové akce za dva roky, plány na dřívější inspekce překazila pandemie.

Firmy, u kterých má komise podezření z účasti na dalších kartelových dohodách, by měly návštěvu vyšetřovatelů očekávat už brzy, řekla Vestagerová. "A to bude jen začátek série razií, které plánujeme na příští měsíce - chápejte, že nemohu říct kdy nebo kde přesně to bude," řekla komisařka na konferenci, kterou v Římě zorganizoval italský antimonopolní úřad.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 48 minutami

Při požáru výrobny střelného prachu na jihu Ruska zemřelo 17 lidí

O život v pátek ráno přišlo 17 lidí a dalších devět utrpělo zranění při explozi a následném požáru ve výrobně střelného prachu na jihu evropské části Ruska. Informovala o tom agentura TASS s odvoláním na sdělení ministerstva pro mimořádné události a mluvčí oblastní záchranné služby.

Informace o neštěstí, které se odehrálo v městečku Lesnoj v Rjazaňské oblasti, se od začátku rozcházely. Postupně rostl počet zraněných i mrtvých. Ministerstvo pro mimořádné události původně sdělilo, že zemřelo sedm lidí a deset utrpělo zranění, z toho jeden člověk vážná. Mimo to nebyl znám osud devíti osob. Hasiči po zlikvidování požáru z trosek zcela zničené budovy postupně vyprostili těla všech obětí, které zemřely na místě. Poslední podle agentury TASS až později odpoledne.

Předtím v popáleninovém centru oblastní metropole Rjazaně zemřel jeden z poraněných. Podle resuscitačního týmu, který muže transportoval, utrpěl popáleniny na 80 procentech povrchu těla.

Podle ministerstva pro mimořádné situace neštěstí v dílně vyrábějící střelný prach závodu Elastik v Rjazaňské oblasti zavinilo "porušení technologického procesu".

Zdroj: ČTK
před 48 minutami

Polská média hlásí devátého mrtvého z řad migrantů na hranici s Běloruskem

Polská pohraniční stráž v pátek nalezla v pásmu u hranic s Běloruskem, ve kterém platí výjimečný stav, mrtvého muže. Jde o devátou smrt na polsko-běloruské hranici, uvedl list Gazeta Wyborcza na svém webu. "Dehydrovaní, hladoví, promrzlí uprchlíci, které denně nacházejí aktivisté mimo pásmo výjimečného stavu, hovoří o tom, že v pohraničních lesích je mrtvol více," napsal deník.

Policie se nyní snaží identifikovat mrtvého muže, jehož tělo našla hlídka pohraniční stráže u vsi Kuścińce v pohraničním pásmu. Mluvčí pohraniční stráže uvedla jen, že hlídka našla mrtvolu v lese. Policie zatím neví, kolik let mrtvému muži bylo a jaké byl národnosti.

Deník připomněl, že nedaleko od místa nynějšího nálezu objevil policejní vrtulník mrtvolu 24letého Syřana. Před dvěma dny potápěči vylovili z Bugu tělo 19letého Syřana. Jeho společník přežil a doplaval na polský břeh pohraniční řeky. Tvrdil, že do řeky je strčili běloruští pohraničníci. Ještě dříve bylo na polsko-běloruské hranici zaznamenáno nejméně šest úmrtí. Zemřel mimo jiné 16letý Iráčan.

Polské úřady jsou na informace o mrtvých migrantech skoupé, prokuratura tento týden vydala jen krátké komuniké o pitvě tří mužů ve věku od 20 do 40 let, kteří zemřeli pravděpodobně podchlazením. V Bělorusku, u hranic s Polskem, našla tamní pohraniční hlídka tělo mrtvé ženy, u které byla trojice dětí a dva dospělí. Ti podle Bělorusů vypověděli, že je Poláci se zbraní v ruce donutili vrátit se do Běloruska, přičemž museli odtáhnout mrtvou ženu.

Výjimečný stav v pohraničním pásmu byl prodloužen do počátku prosince. Zatím ani novináři, ani humanitární organizace nesmějí do pásma vstoupit.

Zdroj: ČTK
Další zprávy