Československo mělo v 60. letech ohromné štěstí. Po úhoru předešlé dekády se vynořila zajímavá generace, v níž se velké individuality pokoušely dohnat to, co bylo za uplynulých 15 let zameškáno: Jiří Suchý zlatá léta anglického kabaretu, Eva Pilarová pozdní swing, Karel Gott velký středoproudý pop a soul, Waldemar Matuška americký folkový revival a Hana Hegerová francouzský šanson.
Jejich hudební orientace se v průběhu let různě prolínaly a všichni se stali univerzálními osobnostmi středního proudu. S jedinou výjimkou - a tou byla Hegerová. Šansonu zůstala věrná celý život.
Bratislavská rodačka Carmen Farkašová, jak se Hegerová původně jmenovala, chtěla být nejdříve baletkou a později herečkou. To se jí povedlo - roku 1951 začala účinkovat v žilinském Divadle Petra Jilemnického. V roce 1957 nastoupila do bratislavského kabaretu Tatra revue, kde začala zpívat.
"Zpívat jsem začala proto, abych měla na uhlí," vyprávěla autorovi tohoto textu. "A když už jsem začala zpívat, tak jsem si vybírala písně, které mi byly blízké. A protože jsem byla vyškolená herečka, tak mi byly velmi blízké ty realistické šansony. Možná jsem mohla dělat i něco jiného, ale tak nějak jsem u toho zůstala. Ale omylem, já jsem fakt nechtěla zpívat."
Hned se opravila. "No, omylem. Přišel do toho všeho nějaký mužský, kterého jsem měla nade všechno ráda, a když ten mi řekl, abych zůstala v Praze, tak jsem zůstala. Kvůli němu, ale ne kvůli písničkám," dodávala v narážce na režiséra Jána Roháče, kterého poznala koncem 50. let.
Tou dobou Praha začínala žít malými divadly a Hana Hegerová se v roce 1961 ocitla v jednom z nejpopulárnějších, Rokoku. Krátce nato se objevila v tehdejší nejvyšší metě mladých zpěváků, v Semaforu.
Do roku 1966 účinkovala ve všech jeho klíčových pořadech a blýskla se také ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Z té doby pocházejí i její kabaretně laděné songy Pro Kiki, Tak abyste to věděla nebo Študent s rudýma ušima, stejně jako zvyk úzce spolupracovat s určitým autorským týmem.
Po Jiřím Šlitrovi s Jiřím Suchém se jejími blízkými spolupracovníky stali Petr Hapka a textař Petr Rada. I ti pro ni napsali několik skladeb, bez nichž si zpěvaččin repertoár nedovedeme představit - Kázání v kapli Betlémské, Píseň o malíři nebo Obraz Doriana Graye.
Poté, co Rada musel emigrovat, se dvorním textařem Hegerové stal Pavel Kopta, který se specializoval hlavně na přebásnění nejznámějších francouzských šansonů. Jeho dílem je i Milord, přejatý z repertoáru Edith Piaf, z něhož se stal jeden z nejslavnějších songů Hegerové.
Repertoár měla relativně úzký. Za každou skladbou si musela stoprocentně stát. Na dotaz, jak písně interpretuje, vytahovala papír s textem, bohatě pokreslený barevnými šipkami. Různě propojovaly slova, verše nebo rýmy.
Bylo na tom vidět, jak promyšleně si s každou skladbou pohrávala, jak hledala její vnitřní strukturu, jak se snažila dobrat k nejhlubšímu pochopení každého slova a najít správný odstín nebo výraz.
"V mé povaze je, že když už něco dělám, tak se to snažím dělat co nejlépe. Jinak jsem v životě strašně nepořádná, ale když jde o práci, tak se snažím, aby to bylo co nejvíc v pořádku," říkala.
O její profesionální pečlivosti se vyprávěly legendy. Nejspokojenější byla, když do sálu, kde měla zpívat, dorazila aspoň čtyři hodiny před představením a "prošlapala" si každé místo na pódiu.
V pozdním věku se na koncerty soustřeďovala i den nebo dva předem a do vystoupení dávala takovou energii, že potom musela dlouho odpočívat.
Desky nahrávala jen tehdy, když si byla stoprocentně jistá výsledkem. Proto je také její diskografie poměrně úzká. K řadě nahrávek se nedostala. Toužila například nahrát šansony Němce Bertolta Brechta, ale nikdy si nebyla jista výsledkem.
Velký comeback prožila Hana Hegerová v roce 1987. Skladatel Petr Hapka a textař Michal Horáček pro ni napsali 12 písní, které vyšly pod názvem Potměšilý host. Jakkoliv to byla na svou dobu výjimečně úspěšná deska, z dnešního odstupu se zdá v určitém ohledu nedoceněná. Paradoxně proto, že Levandulová, její zdaleka největší hit, upozadil další brilantně napsané a zazpívané písně jako Denim blue, Vana plná fialek nebo Táta měl rád Máju Westovou.
Jejím posledním úspěšným songem byly Čerešně. Zazněly ve filmu Pelíšky z roku 1999, kde jako retro ilustrovaly náladu 60. let, přestože skladbu s textem Milana Lasici natočila Hegerová paradoxně až v únoru 1989.
Konec kariéry ohlásila v srpnu 2011. Ještě předtím vydala svou poslední desku Mlýnské kolo v srdci mém. Těšila se, že jí konečně zbude čas dohnat to, co stálým koncertováním zanedbala.
Hana Hegerová byla emocionálně pravděpodobně nejsilnější česká zpěvačka všech dob. V roce 1995 vstoupila do síně slávy hudebních cen Anděl. Ovlivnila snad každou zdejší pěvkyni od 60. let dodnes. A statistiky prozrazují, že nejvěrnější částí jejího publika jsou ženy. Nicméně i mnohého muže dojalo, když slyšel Milorda, Žila som spravne nebo Rozvod s hudbou Petra Hapky s textem Zdeňka Rytíře.
