Hana Hegerová se proslavila žánrem, který má kořeny už ve francouzské hudbě pozdního středověku a ve volném překladu neznamená nic jiného než jakákoli zpívaná hudební skladba.
Sama zpěvačka se podle textaře a hudebního producenta Michala Horáčka od titulu "šansoniérka" spíše distancovala a přikláněla se právě k té jednoduché české variantě: "Sama neměla označení šansoniérka ráda, mnohokrát mi řekla, že chce zkrátka zpívat písně, nic víc."
Tuzemští i zahraniční kritici ji ale v době jejího aktivního působení označili nálepkou Piaf z Prahy a od té doby se zpěvačce neřeklo jinak než první dáma československého šansonu.
"Byla to osobnost, která ztělesnila jeden celý žánr, a každý, kdo chce dnes dělat šanson, musí na to jít jinak, protože tak, jak to dělala ona, se to podaří jen málokteré osobnosti. Nebylo u ní co zlepšovat, šanson dotáhla k dokonalosti," říká Horáček.
Za každou písní byla obrovská příprava
Michal Horáček začal s Hanou Hegerovou spolupracovat ještě před revolucí. V roce 1987 vyšla deska Potměšilý host, která sice byla v pořadí už osmým studiovým albem zpěvačky, avšak vůbec poprvé se texty přičinil Horáček a hudbou Petr Hapka. Deska byla tak úspěšná, že následně vyšla ještě ve třech reedicích.
"Vzpomínám si, jak mi Hana několikrát řekla, že vůbec není talentovaná a za každou písní je obrovská příprava. Nevěřil jsem jí. Jednou se mi ale naskytla příležitost, abych se k natáčení alba přitočil blíže, a jak jsem ji ve studiu pozoroval, všiml jsem si, že ten papír s texty byl barevný jak papoušek," říká textař.
Za každou písní byla podle Horáčka schovaná píle a dřina. Slova v textu si podtrhávala "různými barvami, od zelené po červenou, a i když to vypadalo chaoticky, ona jistě dobře věděla, jak kterou barvu zpívat". Hana Hegerová skončila kariéru před 11 lety, největší úspěch sklízela v duu s Petrem Maláskem, který ji na klavír doprovázel až do konce.
"Porevoluční ohromná turné s Petrem Maláskem, to nebyly obyčejné koncerty, nebyl jeden, který by nebyl plný emocí. Ta vystoupení byla triumfální. S lidmi navázala nejlepší vztahy, co kdy měla. To se osobnostem, které před revolucí aktivně nevystupovaly proti komunistickému režimu, jen tak nepovedlo. Jí ale ano, chodilo na ni snad ještě více lidí než za socialismu," podotýká Horáček.
Její role v době před sametovou revolucí byla podle textaře jinde než v angažmá proti komunismu. Aktivně proti němu nebojovala, také se ale zásadně nepřičiňovala na jeho adoraci.
"Nikdy nejezdila na festivaly sovětských písní, ale také nebyla žádný disident nebo bojovník proti režimu. Myslím si, že měla svůj vlastní svět a spoustu lidí to také tak chápalo a bralo. Ten svět nám bude chybět, odkaz ale přetrvá," uzavírá Horáček.
