Čísla mluví jasně: Předloňské album Everyday Life se stalo nejhůře prodávanou položkou v diskografii britské kapely Coldplay. Neúspěch byl nejzřetelnější za oceánem, v USA dosáhla sotva na desetinu prodejů svého předchůdce A Head Full of Dreams a debutovala na sedmém místě hitparády, což znamenalo nejhorší umístění od přelomových Parachutes z roku 2000.
Everyday Life hrálo klasickou hudbou, indie kytarami, lo-fi písničkářstvím, gospelem i orientálními melodiemi. Coldplay přestali zasněně hledět ke hvězdám a pokusili se zdůraznit lidskost a sounáležitost ve světě, který stále silněji sžíraly kulturní války a v němž étos spolupráce střídal izolacionismus.
Jenže tuhle otočku ocenila pouze část fanoušků a kritiků. Everyday Life nejspíš nadlouho zůstane nejodvážnějším počinem londýnského kvarteta. Při nahrávání aktuálního alba Music of the Spheres už šlo najisto.
Není na něm mnoho hostů, klíč k jejich výběru se nicméně nabízí. Zpěvačka Selena Gomez je s 269 miliony fanoušky sedmou nejsledovanější osobností na Instagramu, z muzikantů ji předstihla pouze Ariana Grande. Sedmičlenná chlapecká kapela BTS ztělesňuje jihokorejskou senzaci jménem K-pop a patří mezi nejvýdělečnější hudební projekty současnosti.
Důležitější je ale výběr spolupracovníků. Coldplay si coby producenta poprvé najali Maxe Martina, který zkonstruoval populární hudbu přelomu milénia. Stál za nejúspěšnějšími singly Britney Spears, Backstreet Boys i NSYNC, v poslední době spolupracoval například se zpěvákem The Weekndem, předtím s Taylor Swift. Padesátiletý Švéd má v portfoliu 25 singlů, které v americké hitparádě Billboard dosáhly na první příčku. Víc takových napsali už jen Paul McCartney s Johnem Lennonem.
Zpěvák Chris Martin zároveň album uvádí jako svou interpretaci barové kapely z Hvězdných válek, což je čistě náhodou jedna z komerčně nejúspěšnějších filmových franšíz na světě. A jistoty showbyznysu, zdá se, fungují - My Universe, společná skladba Coldplay s BTS z konce září, vstoupila do americké hitparády z prvního místa a stala se teprve druhým „number one“ londýnské kapely.
Přestřeleni do vesmíru
Je to už lehce přes 20 let, co Chris Martin a spol. zaujali jednoduchým a procítěným písničkářstvím s rockovým odpichem, které zejména Britům na přelomu století chybělo. Hitparádám tehdy kraloval právě zaměnitelný pop Maxe Martina, vlna křečovitého eurodance pomalu odcházela, zatímco si na trůn brousilo zuby moderní r’n’b a hip hop.
Průlomový singl Yellow od Coldplay dodnes fascinuje pomalu plynoucími emocemi. Právě v těchto dnech pak uplynulo 10 let od vydání alba Mylo Xyloto, jehož megalomanský zvuk stvrdil ambice Coldplay stát se největší kapelou 21. století. V roce 2021 se Londýňané tváří, že svět je pro ně malý, a místo stadionů by rádi celé planety.
Novinku Music of the Spheres představili jako vesmírné konceptuální album, které se odehrává ve fiktivním planetárním systému jménem Sféry. Ten obsahuje sedm planet, tři měsíce, hvězdu a mlhovinu, přičemž každá skladba na albu zastupuje jedno vesmírné těleso.
Jenže například při poslechu písně Infinity Sign, jež je v tracklistu zastoupena emotikonem pro nekonečno, se vtírá otázka, zda se hudebníci při nahrávání nevystřelili až příliš vysoko. Zvlášť když se nad dupavým rytmem rozezní tradiční fotbalový popěvek „olé, olé, olé, olé“, načež Chris Martin začne v latině opakovat slova spiritus sanctum, Duch svatý.
Podle serveru Genius rozpracovanou píseň zpěvák věnoval publiku v roce 2017 při koncertu v Mexiku, které se zrovna vzpamatovávalo ze zemětřesení. Fanouškům z fotbalového národa mohl sborový zpěv téměř 50 let starého pokřiku přinést dočasnou úlevu, nicméně o čtyři roky později na albu působí jako z hodně vzdáleného vesmíru.
Pozvednout obočí může také poslech písně Humankind, v níž se po odpočtu v mimozemském jazyku rozezní bombastický syntezátorový riff připomínající Jump od Van Halen přesně natolik, aby to nebylo žalovatelné. Pompézní estetikou vlasatého glam rocku 80. let minulého století ostatně místy oplývá i singl Higher Power.
Další song People of The Pride je díky výraznému kytarovému riffu jedním z nejtvrdších, jaký kdy Coldplay vydali, klidně by ale mohl znít na nedávném albu o generaci mladších Royal Blood.
Jako zaseklá deska
Na podobném principu funguje celé album - působí jako světélkující mozaika poslepovaná z motivů a zvuků, které jsme v posledním půlstoletí slyšeli už nesčetněkrát. Coldplay s producentem Martinem z nich s pečlivostí kosmických inženýrů poskládali několikaminutové gradující sekvence a nakonec je prohnali filtry a efekty budoucnosti. Nechtěně to vystihuje Chris Martin v úvodu Higher Power: „Jsem jako zaseklá deska, jsem jako zaseklá deska a hraju špatně.“
Ve výsledku je Music of the Spheres album syntetických hitů, které budou stejně skvěle fungovat na streamovacích službách, v rádiích i na stadionech. Právě jejich atmosféru se Coldplay snaží připomenout, na desce nicméně taková pompéznost vyznívá spíš jako trdlování. Jako by hudebníci prožívali krizi středního věku - ve dvaceti byli zasnění, pořád se ale tvářili distingovaně a moudře. O 20 let později už jen křepčí na pódiu, hecují a do padajících konfet zpívají o vyšší moci.
Když se Coldplay snaží vrátit k intimnějšímu písničkářství, paradoxně narazí na nedostatek fantazie. Let Somebody Go je banální milostná balada, v níž Selena Gomez kvůli efektu a výrazným sykavkám zpívá, jako by měla vadu hlasu. Píseň Human Heart, v tracklistu zastoupená emotikonem rudého srdce, je odnikud nikam vedoucí a cappella litanie, nejspíš za chybující lidstvo.
Skutečně jako z jiného vesmíru působí snad jen Biutyful, v níž Martin zpívá duet s vlastním hlasem zkresleným do nepřirozených výšek. Na albu jde o vzácný moment, kdy Coldplay působí jako sebevědomá kapela, která ví, co dělá. Snad i proto, že se kdesi vzadu pod rádoby vesmírnými zvuky ozývá kytara Jonnyho Bucklanda, jeden z klíčů k úspěchů sestavy.
Ultrapopové vyznění novinky může být také komentářem k současné populární hudbě. Je zřejmé, že Coldplay se s managementem tentokrát soustředili čistě na komerční úspěch, který by indie rock nebo další experimenty přinesly jen těžko. Částečně také vsadili na renesanci disco hudby, s jakou loni výrazně bodovali The Weeknd, Dua Lipa nebo Lady Gaga.
Proměna z procítěné a zamyšlené poprockové kapely je markantní a sledovat muzikanty - kytaristu Jonnyho Bucklanda, hráče na basu Guye Berrymana a bubeníka Willa Championa - v klipech může vzbuzovat pocity nepatřičnosti. Se zápalem hrají na nástroje, přestože ty v tanečních a electro-popových písních ve skutečnosti téměř nezní. V podání Coldplay jsou to už jen atributy nebo kulisy rockové kapely, jíž kdysi bývali. Tento paradox dal na odiv již klip A Sky Full Of Stars z roku 2014, nyní ho v hektických videích nepřebijí ani nejmodernější CGI efekty.
„Ty jsi můj vesmír a já chci, abys byla na prvním místě,“ opakuje Chris Martin v My Universe stále dokola, jako bychom to v populární hudbě neslyšeli snad dost často. Zatímco vesmír v člověku vzbuzuje fascinaci z neznáma a nekonečna, kosmos Coldplay je plný klišé, banálních sdělení a mnohokrát omílaných popových postupů. A když se z nich kapela pokusí vymanit, až na pár výjimek se jí to rozsype pod rukama.
Při opakovaném poslechu alba se zdá, jako by se Coldplay všemi těmi konstrukcemi o hudbě z jiných planet, emotikony místo názvu písní a klipy, jež vypadají jako pokračování Hvězdných válek, snažili zakrýt fakt, že zrovna nedokážou napsat píseň, která by v posluchači vyvolala jakoukoliv emoci.
Album
Coldplay: Music of the Spheres
Parlophone 2021
