Aby si v průběhu pandemie udržel zdravý rozum, britský producent jen loni vydal pět alb a dvě EP. Podepisoval je jmény The Bug, King Midas Sound nebo Kevin Richard Martin, z nichž to poslední má uvedené v cestovním pasu. Většinou šlo o hlučné, přesto meditativní experimenty na pomezí ambientu a hypnotické elektroniky. Ať už jeho aktuální desce Fire říkáme industriální dancehall, nebo hyperdub, aspiruje na nejzuřivější nahrávku roku.
"Po čtyřech letech jsme přišli o veškerou naději / Jídlo z plechovek začalo chutnat," zní v dystopické elegii The Fourth Day, jež novinku otevírá. Hlas, v němž odevzdání probublává zlostí, patří Rogeru Robinsonovi, londýnskému básníkovi s trinidadskými kořeny. Předloni získal Cenu T. S. Eliota, k ocenění za nejlepší britskou sbírku poezie loni přidal jen o něco méně prestižní sošku pojmenovanou po romanopisci Michaelu Ondaatjem.
Nyní se svým dlouholetým přítelem a kolegou Martinem líčí budoucnost, v níž "jediná cesta, jak vidět svou rodinu, vede skrz čtvercovou obrazovku" a "neočkovaní lidé už nejsou zavírání do vězení, jsou rovnou ukončováni". Robinsonův hlas podkresluje digitální sípání připomínající radiaci zachycenou na mikrofon, přesně po dvou minutách se začne tlak stupňovat s následujícím trackem Pressure.
Fire ale není jen zuřivou reakcí na pandemii, jak by se mohlo zdát z úvodní básně. Album začalo nabírat obrysy přibližně před dvěma lety spolu se vztekem, který v Martinovi rostl. "Prostě jsem se díval na svět. Sleduješ Trumpa, kterej se chová jako naprostej imbecil a posílá armádu cvoků na zteč Bílého domu. Pak vidíš Borise Johnsona. Lži, lži a zas jen lži. Vidíš dopady brexitu. Vidíš Putina, jak se v Rusku chová jako gangster. Vidíš Čínu, která ekonomicky dominuje světu," shrnul pro časopis Louder than War rozhořčení, které ho vedlo k nahrání "bytostně punkové a syrové" desky. A do toho všeho přišel covid-19.
Na poslední chvíli
Kevin Martin se svou japonskou manželkou už před lety přesídlil do Berlína, který jim poskytl podobně živé kulturní prostředí jako Londýn, ovšem se snesitelnými náklady na život.
Loni na jaře plánovali další přesun, tentokrát do Bruselu. Jenže s počty nakažených covidem-19 sílila i omezení pohybu a Martinovi začalo docházet, že plánovaný termín stěhování není reálný. Byt i celé studio zabalili a přemístili 750 kilometrů na západ během čtyř dní. Pokud by to nezvládli, hrozilo, že zůstanou na ulici a Martin o budoucí studio přijde. Den po jejich příjezdu Belgie uzavřela hranice.
Letošek se zdá být jako ideální pro znovuoživení dunivého projektu The Bug, v němž Martin za pomoci raperů i básníků zaníceně ohledává hranice žánrů jako dancehall, dub, grime nebo dubstep. Všechny mají kořeny v jamajské hudbě a více či méně jsou výsledkem její interpretace v hektické evropské metropoli. Martin městské vibrace zjitřuje, zmatek se snaží zkroutit alespoň do nějakého tvaru.
The Bug se před 30 lety zrodil z chaosu, což je víc než jen vzletný opis historie. V roce 1990 založil experimentální elektronické duo Techno Animal s Justinem Broadrickem, frontmanem industriálně-metalové kapely Godflesh a někdejším členem slavné grindcoreové sestavy Napalm Death.
Když zvučili před koncertem ve švýcarském Bernu, klub napadli fotbaloví chuligáni, někteří vyzbrojeni zápalnými lahvemi. "Bylo to jako válka. Lidé u dveří stavěli barikády, všude řinčelo sklo, jak kusy betonu létaly okny dovnitř," vzpomíná Martin v aktuálním rozhovoru pro deník Guardian.
Útok se jim podařilo přežít a koncert odehráli. Šok ale neodezněl, domů měli letět brzy ráno, takže se místo spánku rozhodli pro improvizovaný DJ set. Té noci poprvé zazněly skladby, které si Martin připravoval pro projekt The Bug. Když viděl, že publikum na některé tracky reaguje lépe než na samotné Techno Animal, svitlo mu.
Po letech soustředěné práce si vydobyl pověst nekompromisního a hlučného architekta žánrů, jež rezonují spíš v ulicích než hitparádách. Do širšího povědomí se dostal díky albu London Zoo z roku 2008. V Británii zrovna vrcholila vlna dubstepu, který se z podpultového zboží pomalu měnil ve vyprázdněnou kulisu klubového hédonismu. The Bug kontroval brutální nahrávkou. Zachytila společenská tření měnícího se Londýna a respektované hudební magazíny The Wire a The Quietus ji označily za desku roku.
S odkazem na jamajskou tradici zhudebnil městskou džungli podobně přesvědčivě jako o 40 let dříve britští The Specials, samozřejmě jinými prostředky. Sílu dopadu London Zoo navíc umocnila hospodářská krize, která propukla pár měsíců po vydání.
Novinka Fire je symbolickým završením triptychu, který The Bug vydává u slavného labelu Ninja Tune. Na explozivní London Zoo navázal v roce 2014 vytříbenějšími Angels & Devils, teď se nicméně vrací na začátek. Fire uctívanou "prvotinu" často předčí intenzitou a brutalitou.
Martin odmítá označení své hudby za dekadentní nebo chmurnou. "Nedělám ji proto, aby byla temná nebo abych se mohl litovat. Mám spoustu chuti do života." Vztek a oheň používá vědomě coby nástroj změny - ať už v podobě obrazu plamene nebo zlosti, která čas od času exploduje a pohne společností. Když dohoří, zbude čistá esence.
Frekvence, které pohnou vnitřnostmi
Kevin Martin se narodil v anglickém Weymouthu, na nějž vzpomíná jako na homogenní a nudné maloměsto. V dětství prožil domácí násilí, v šestnácti ho z domu vykopl otec a několik let strávil na ulici. Pomyslný azyl mu poskytla muzika, k níž se dostával díky místnímu obchodu s vinyly Handsome Dick’s a pořadům Johna Peela, nejslavnějšího britského rozhlasového DJ.
"Discharge byli moje CNN. Crass byli moje BBC. Tahle hudba mě připravila na život. Po objevení punku jsem už neakceptoval žádný blbosti," vzpomíná na brutální hardcore punkové kapely. Brzy propadl mrazivému postpunku, fascinovala ho kmenovost britských subkultur, žádné se ale neodevzdal a hudbu raději vnímal komplexně.
"Když jsem se poprvé přestěhoval do Londýna, viděl jsem souboj mezi dvěma dubovými sound systémy. Byl to jeden z mých nejintenzivnějších a nejúžasnějších zážitků a zůstal ve mně navždy," doplňuje. Během takzvaných clashů, která mají pevně daná pravidla, proti sobě dvě party DJ a raperů staví hradby repro beden, z nichž se linou basové frekvence prostupující celým tělem.
Tahle hmatatelnost hudby je pro Martina dodnes typická a čeští fanoušci ji mohli okusit předloni, kdy s izraelskou raperkou Miss Red naplnil duněním pražský klub Fuchs2. Basové exploze dorážejí na uší bubínky i při poslechu alba Fire. Nad zemitou masou nízkých frekvencí štěkají rapeři a digitální sirény ohlašující další a další sonické bombardování. Není to taková síla jako v klubu, Martin ale dokáže přenést tuto energii i na nahrávku. Jeho elektronicky konstruované zvuky mají až fyzický objem.
Hlavním vyjadřovacím prostředkem projektu The Bug je basa. Už při první návštěvě soundsystémového večírku mu začalo docházet, že postpunk, reggae a přidružené žánry mají společného víc jen než rebelskou povahu a původ na periferii velkých měst - prim v nich hrají intenzivní basové linky a frekvence. A na světě je málo lidí, kteří dokážou s duněním pracovat tak kreativně jako Kevin Martin.
Díky táhlým plochám a atmosférickým kulisám má jeho hudba téměř filmový charakter. Jako začínající muzikant nenáviděl písňovou formu i melodie, největším symbolem zla pro něj byli The Beatles. Dnes už je přístupnější, přesto jeho kompozice postupují vlastním tempem a často působí jako scénická hudba bez obrazu.
Martin o hudbě často přemýšlí v perspektivě filmu. Debutové album The Bug nazvané Tapping The Conversation vymyslel coby alternativní soundtrack ke snímku Rozhovor z roku 1974. Soustředěné drama režiséra Francise Forda Coppoly sleduje lehce paranoidního podivína, který se stále víc ztrácí v šumech a pazvucích odposlechů, mezi jehož mistry patří.
Album Re-Entry, vydané roku 1995 pod hlavičkou Techno Animal, zase Martin popisuje jako "imaginární soundtrack k filmům, které nikdy neexistovaly". Letos v červnu zveřejnil ještě Return to Solaris, vlastní soundtrack k psychologickému sci-fi Andreje Tarkovského ze 70. let minulého století.
To vše svádí k myšlence, že Fire je hudební kulisou přelomu desátých a dvacátých let našeho století. Na rozdíl od přelomového London Zoo však nejde o záznam hemžení konkrétního města. Martin v anglické metropoli už sedm let nebydlí a uvažuje globálně. Hlas mu propůjčují rapeři a básníci, jejichž překotný projev může na českého posluchače působit jako pověstné zmatení jazyků po pádu Babylonské věže. Po více posleších se však verše začnou rozplétat a chaos prostoupí řád.
Tlak, válka, kladivo, bomba
"Zatímco my lovíme pro obživu a oni se hádají o daních / Lidi umírají, matky pořád pláčou / Oheň sežehne tyhle aristokraty," shrnuje v tracku Pressure náladu alba raper Flowdan.
Protože je jedním z devíti, kteří na Fire účinkují, nahrávka nepůsobí monotónně. "Když jsem se s každým MC bavil, zdůraznil jsem, že mají psát o tom, co je denně rozčiluje. O tom, v jaké jsou situaci," popisuje Martin. Do textů už nezasahoval.
Proto není divu, že seznam písní se skládá ze slov jako Pressure, Demon, Clash nebo War. Úderné názvy většinou fungují jako slogany a styčné body mezi štkavým rapem. Jejich opakování je asi nejblíž tomu, co u jiných hudebníků funguje coby refrén.
The Bug dlouhodobě spolupracuje s okruhem umělců, o nichž mluví jako o rodině. Z aktuálních hostů nahrával už se všemi, s Rogerem Robinsonem ho pojí i působení v sestavě King Midas Sound.
Nováčkem je pouze raperka FFSYTHO z Northamptonu, který před několika lety vrátil na hudební mapu raper Slowthai. S tímto potížistou žánru grime sdílí FFSYTHO i nekompromisní, štkavý projev. Do Bugovy familie zapadla na výbornou, její skladba How 'bout Dat patří k nejsilnějším.
Všechna ta vřava a tepající basa utichá až ke konci s další elegií. The Missing je věnována obětem tragického požáru věžáku Grenfell v západním Londýně. Navzdory opakovaným upozorněním o porušení bezpečnostních předpisů se dům před čtyřmi lety proměnil v hořící past. Nečinnost úřadů si vyžádala 74 mrtvých, přibližně stejný počet zraněných a mnozí Londýňané dodnes považují Grenfell za důsledek války bohatých proti chudým. O bezpečnost sociálních bytů se přece nikdo zajímat nebude.
"Stovka lidí se začne vznášet z oken věžáku / Při pohledu z dostatečné vzdálenosti by mohli vypadat jako černý kouř šířící se z plamenů / Mezi řasovitými oblaky plují jako vlasy a začínají připomínat oddělené město," recituje Roger Robinson do zvuku varhan, které těžknou pod nánosy digitálního hřmění. "Někdo by si je mohl splést s nově příchozími na Zem / Jsou městem postrádaných / My jsme teď městem těch, kteří zůstali."
Úplný konec alba se obejde beze slov, horečka končí v nánosech syntezátorů. Po všem tom hřmění přichází povznesená katarze, klid.
Fire není deska jednoduchá na poslech, přesto v mnohém ohledu působí přívětivěji než koncerty, kde Martin testuje, kolik zvuku organismus vydrží. "Lidé jsou někdy v šoku z toho, jak hlasitě pálím hudbu z pódia. Z velké části je to proto, že se sám chci ve zvuku ztratit, zapomenout, kde jsem, a čekat, kam mě to odnese," líčí svou strategii.
S každým dalším albem se snaží zkonstruovat hudbu, která někomu změní život. A pokud na to posluchač přistoupí, v případě Fire to může vyjít.
Album
The Bug: Fire
Ninja Tune 2021.