Mišík: Za bolševika jsme žili v kleci. Někteří strádají i teď, ale máme svobodu slova

Tomáš Maca Tomáš Maca
11. 10. 2021 13:33
Kvůli zdravotním potížím letos po pěti dekádách skončil s koncertováním a už si ani nezahraje na kytaru. Zároveň ale koncem září vydal vřele přijatou desku Noční obraz, na které dokazuje, že charisma hospodského bonvivána pořád neztratil. V rozhovoru pro Aktuálně.cz Vladimír Mišík vypráví, jak během pandemie popíjel plzeňské cappuccino, jak v 60. letech sháněl vinyly a jak odmítl spolupráci s StB.
"Koncertování pro mě začalo být stresující. Když lidi na konci plácali, nebo si dokonce stoupli, tak mě to samozřejmě psychicky nabudilo. Fyzicky jsem ale už nemohl," přiznává Vladimír Mišík.
"Koncertování pro mě začalo být stresující. Když lidi na konci plácali, nebo si dokonce stoupli, tak mě to samozřejmě psychicky nabudilo. Fyzicky jsem ale už nemohl," přiznává Vladimír Mišík. | Foto: Libor Fojtík

Vaše nová deska začíná písničkou Krok sun krok, ve které sebeironicky zpíváte: „V tašce jen léky a placatku rumu, půlku chleba a jednu zralou blumu. Jsem důchodce, sotva se domů sunu.“ Jak se rocker, který byl v mládí idolem žen a zvykl si na bujarý noční život, smiřuje se stářím?

Ještě před pár lety jsem se rád procházel po Starém Městě a Malé Straně. Sjel jsem z Letné dolů tramvají, bloumal jsem ulicemi a sem tam jsem se zastavil v nějaké neznámé hospůdce, abych si odpočinul a dal si kafe, panáka, pivo. Teď se holt rádius mojí chůze omezil na nějakých 50 až 100 metrů, takže jsem odkázaný na hospodu Vegtral, kterou mám hned za rohem, vedle domu. Naštěstí se tady sdružuje hromada bezvadných sousedů, sedává tu celé spektrum lidí, od umělců až po dělníky, a všichni si spolu mají co říct. Právě proto jsou české hospody tak senzační.

Sociální kontakt tedy udržuju a rozhodně se nenudím. Naopak mi tahle podoba stáří vyhovuje, protože jsem přece jenom pohodlný člověk. Navečer se z hospody přesunu domů, popovídám si u jídla s manželkou, něco si přečtu, nebo se kouknu do televizního programu, jestli nedávají nějakou dobrou detektivku, a kolem jedné jdu spát. Nijak si nestěžuju, spíš mi to zklidnění vzhledem k mému zdravotním stavu prospělo.

Letos na jaře jste kvůli zdravotním problémům oznámil, že nadobro končíte s koncertováním. Bylo to pro vás bolestivé rozhodnutí, když vidíte, jak na pódiu i po sedmdesátce řádí vaši oblíbení Rolling Stones?

Stouni holt mají po psychické i fyzické stránce jinou náturu. Mick Jagger pořád běhá, vždycky byl velký sportovec, což já opravdu nejsem. Zdraví mi to neumožňovalo, od mládí mě trápilo astma, takže běhání nepřipadalo v úvahu. O tom, že skončím s vystupováním, jsem uvažoval poslední dva roky. Před každým koncertem jsem se totiž musel naládovat hydrokortizonem, abych tu hodinu a půl vůbec uzpíval. Koncertování pro mě začalo být stresující, pomalu jsem z něj přestával mít radost. Když lidi na konci plácali, nebo si dokonce stoupli, tak mě to samozřejmě psychicky nabudilo. Fyzicky jsem ale už nemohl.

Proto jsem se uprostřed koronakrize, kdy se stejně nehrálo, rozhodl koncertů vzdát. Nechtěl jsem dopadnout jako někteří mí kolegové, kteří lezli na jeviště i navzdory svým nemocem, a kolikrát to vypadalo až nedůstojně. Už to zkrátka nebylo ono. Hudbě jsem se ale věnoval dál a namísto koncertování jsem s Petrem Ostrouchovem začal pracovat na nové desce. Netlačili jsme na pilu, jen jsme si řekli, že budeme točit písničky a uvidíme, co z nás vypadne.

Kvůli artróze levé ruky jste se musel vzdát i hraní na kytaru. Nechyběla vám při skládání?

Artróza je blbá věc a projevila se naštěstí až ve chvíli, kdy jsme desku dokončovali. Pravá ruka mi ještě jakž takž funguje, ale levou už kytaru nezmáčknu, takže mi nezbývalo nic jiného, než svého Gibsona prozatím vsunout do futrálu. Stejně jsem ale nebyl u nové desky skladatelsky tak plodný a spíš se mi dařilo psát texty, kterých se pak po hudební stránce zmocnil Petr Ostrouchov.

S Ostrouchovem a jeho kapelou Blue Shadows jste spolupracoval už na desce Jednou tě potkám, která loni posbírala šest Andělů. Čekal jste, že bude mít tak příznivé ohlasy?

Nečekal a nepopírám, že když vaše deska dosáhne takhle monstrózního ocenění, má z toho člověk radost. Na druhou stranu muziku neděláme kvůli nějakým medailím, a i kdybychom za ni žádného Anděla nedostali, tak se nic neděje.

Noční obraz vychází jen dva roky po předchozím albu, což pro hudebníka v pozdním věku není tak běžné. Zdá se, že vám spolupráce s Petrem Ostrouchovem vlila krev do žil.

Máte pravdu. Se skupinou Etc. jsme deset let žádnou desku neudělali, tak jsem se před pár lety rozhodl oslovit právě Petra Ostrouchova a dali jsme dohromady album Jednou tě potkám. Tři neděle potom, co jsme za něj dostali sošky, jsme se všemi zúčastněnými uspořádali mejdan tady ve Vegtralu. Já jsem koloval od jednoho stolu ke druhému, a když jsem si přisedl k Petrovi, tak se na mě v jednu chvíli spiklenecky usmál a zeptal se, kdy spolu zas nahrajeme nějaké nové písničky. „Když nám bude shůry dáno,“ odpověděl jsem mu tehdy a on mi za dva měsíce poslal asi šest demáčů. Se svými spřízněnými chlapci využil covidového času, kdy se nemohlo hrát, ale pořád se mohlo točit.

Tím se naše spolupráce rozpohybovala, začali jsme si mezi sebou vyměňovat hudbu a texty a já jsem pak jednou za 14 dní odjel do studia, abych tam něco nazpíval. Byl jsem Petrovi vděčný, že mě takhle vytrhl z covidové letargie, kdy se nedalo ani sedět v hospodě. I když je pravda, že ve Vegtralu fungovalo aspoň okýnko a Fred, což je švédský chlapík, který to tu vede, nechával u vchodu pro štamgasty lavičku. A tak jsme i navzdory pandemii občas pili plzeňské cappuccino nebo irskou kávu, já coby stařec posedával na lavičce, ostatní postávali kolem a zvesela jsme klábosili.

Petr Ostrouchov nedávno pro ČT art řekl, že největší pochvala, kterou od vás při natáčení slyšel, byla, když jste pronesl: „Tahle písnička se vyvinula docela dobře.“ Na to, že vás lidé považují za hudební legendu, jste tedy ke své tvorbě dost přísný.

Za svou hudební kariéru jsem natočil obrovské množství písniček, a to se pak člověk bojí, aby s nastavenou laťkou neklesl někam níž. Cítím vnitřní tlak, abych neupadl do nějakého stereotypu. Kdybych šel s kvalitou dolů, byl by to náznak, že už se mám na tvorbu radši vyprdnout. Jsem jednoduchý muzikant, moje písničky většinou stojí na pár akordech, ale vždycky se snažím, aby měly aspoň zajímavý text s vtipnou pointou.

"Vždycky jsem měl rád americké bluesmany a folkaře, jejichž texty jsou spíš jednoduchými příběhy, a podobné věci píšu i já. Znáte to, holky a chlast."
"Vždycky jsem měl rád americké bluesmany a folkaře, jejichž texty jsou spíš jednoduchými příběhy, a podobné věci píšu i já. Znáte to, holky a chlast." | Foto: Libor Fojtík

Když už jsme u textů, na Nočním obraze máte vedle básní Václava Hraběte, Jana Skácela či Jiřího Ortena i šest vlastních. O skladbě Nad útesem dění jste řekl, že to je váš první text, který by se dal označit za poezii. Jinak si tedy jako básník nepřipadáte?

Ne, já si připadám jako písničkář. Vždycky jsem měl rád americké bluesmany a folkaře, jejichž texty jsou spíš jednoduchými příběhy, a podobné věci píšu i já. Za nějakého úžasného textaře se ale nepovažuju. Úžasný textař je třeba pan Suchý.

Na druhou stranu jsem četl, že vás texty kolikrát napadají ve snech, což hezky koresponduje s názvem alba.

Ano, děje se to nad ránem, kdy mívá člověk takový spánek, že si sny i po probuzení pamatuje. Proberu se, chvíli nevím, co se děje, a když se mi hlavou hrne něco zajímavého, tak si to okamžitě píšu. Vezmu tablet, který mám hned vedle postele, protože si na něm před spaním čtu knížky, udělám si poznámky a pak znova usnu. Po probuzení si to přečtu, někdy to zase smažu a jindy u toho zůstanu.

Podobně vznikl i zmiňovaný text Nad útesem dění. Před mnoha lety jsme s manželkou Evou byli na dovolené v Normandii. Bydleli jsme v bytečku nad pekárnou, odkud po ránu voněly bagety. Motali jsme se po pobřeží, kde jsme pozorovali vlny a útesy. Vzpomínka na naši cestu do Normandie se mi pak jednou v noci znova promítla. Byla to trochu realita, trochu sen, a když jsem se na text po ránu podíval, říkal jsem si: „Ty brďo! To je skoro jako básnička.“ Většinou ale opravdu píšu spíš příběhy. Znáte to, holky a chlast.

Hodně dojemným momentem alba je závěrečná písnička Děkuji, jejíž text napsal nedávno zesnulý muzikant David Stypka v době, kdy bojoval s rakovinou. Zpíváte v něm: „Přišel mi účet, dlužím prý Bohu - za nádech, za lásku, za báseň. Prý že mi počká, když dostojím slovu, když budu splácet úsměvem.“

Davidův text mi přinesl Petr, protože se stýkal s ním i s jeho rodinou, která pak Petra nechala nahlédnout do Davidovy pozůstalosti, včetně písniček, které měl v šuplíku. Petrovi se slova ke skladbě Děkuji hned zalíbila a řekl si, že bych je mohl klidně zpívat já z pohledu stárnoucího chlapa. Když jsem si text poprvé četl, měl jsem trochu obavy, aby ode mě nevyzněl moc pateticky. Nakonec jsem si ale řekl, proč ne, a myslím, že je z toho na desce hezká tečka.

Jako první singl jste zase s Petrem Ostrouchovem vybrali píseň Šedesátá léta, ve které popisujete, jak jste v době kolem pražského jara hltal hudbu Beatles nebo Raye Charlese a filmy s Marilyn Monroe nebo Brigitte Bardot. Byly šedesátky v komunistickém Československu skutečně tak idylické?

Docela jo. Za prvé jsme byli mladí a za druhé bolševik tolik neharašil různými příkazy či zákazy, takže se i v totalitě dalo chvílemi normálně žít. Desky západních muzikantů sice nebyly na pultech běžných krámů, ale dostat se k nim dalo. Na Letné třeba fungovala burza. Chodili jsme na Ztracendu, cestu, která vede od tunelu ke Stalinu, a máničky si tam v neděli dopoledne v různých zákoutích vyměňovaly elpíčka. Východoněmecké kulturní středisko zase prodávalo bluesové desky. Bluesmani totiž jezdili do NDR koncertovat a jejich vinyly se pak přes východní Němce dostávaly až do Československa.

Květinové děti samozřejmě taky poslouchaly Radio Luxembourg. Na vlnách Československého rozhlasu totiž vládla pop music. I Karel Vlach nebo Karel Gott ale tehdy zpívali západní hity, jenom jim dávali český text. Teror začal až po okupaci, v období normalizace, kdy komunisti vyhazovali lidi z práce, mně zakázali na dva roky hrát a tak dále.

Na druhou stranu pro vás 70. léta byla hudebně mimořádně plodným obdobím. Vydal jste kultovní desky s kapelami Blue Effect a Flamengo, svou první sólovku a pak jste se dal dohromady s Etc.

Začínal jsem jako bigbíťák, který chtěl za každou cenu zpívat anglicky. V době, kdy jsem vystupoval s Blue Effectem, totiž ještě existovala šance, že bychom mohli hrát i venku. Nakonec jsme ale koncertovali maximálně v Polsku a východním Německu. Pak jsem, ještě než jsme založili Etc., začal jezdit s Honzou Hrubým a Vláďou Mertou takzvaný Čundrgrund. Vytvořili jsme takové volné sdružení městských folkařů a já si díky Vláďovi, který už v té době byl v podstatě básník, uvědomil, jak moc mladé publikum prahlo po nějakém sdělení. Právě díky téhle iniciační záležitosti jsem začal číst poezii a čím dál víc jsem ve své tvorbě dbal na texty.

Vladimír Mišík (74)

Vladimír Mišík
Foto: Libor Fojtík
  • Vyrůstal na pražské Letné, kde žije dodnes. Přitom je původem napůl Slovák (po mamince) a napůl Američan (po tátovi). Rodiče se poznali na konci druhé světové války v Německu, kde jeho matka pracovala jako zdravotní sestra pro Červený kříž a zamilovala se do amerického vojáka. Sám ale otce nikdy nepoznal.
  • Svou první kapelu Uragán založil už na barrandovském truhlářském učilišti a hrál v ní na bicí. V 60. letech také krátce působil v kapele Komety, kde potkal kytaristu Radima Hladíka, se kterým pak hrál i v The Matadors. V roce 1968, krátce po sovětské okupaci, spolu založili skupinu Blue Effect.
  • Protože chtěl v tehdejší době ještě za každou cenu zpívat anglicky, nahradil ho v Blue Effect zpěvák Lešek Semelka. Začátkem 70. let se ale přidal ke skupině Flamengo, se kterou nahrál jedinou desku Kuře v hodinkách na texty Josefa Kainara, a v roce 1974 ho začala doprovázet jeho dlouholetá kapela Etc…
  • V roce 1982 mu komunistická vláda na dva roky zakázala koncertovat. Po sametové revoluce byl zase paradoxně na dva roky zvolený do České národní rady za Občanské fórum. Před pěti lety odmítl převzít státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana kvůli nesouhlasu s jeho chováním. Podpořil naopak demonstraci proti premiérovi Andreji Babišovi, kterou organizoval spolek Milion chvilek pro demokracii.
  • V roce 2019 s producentem Petrem Ostrouchovem a jeho kapelou Blue Shadows vydal desku Jednou tě potkám, která o rok později proměnila hned šest nominací na Cenu Anděl. Letos na ni se stejnou sestavou navázal albem Noční obraz. Zároveň oznámil, že kvůli zdravotním problémům po více než 50 letech končí s koncertováním.

Zmiňoval jste, jak jste za totality dva roky nemohl vystupovat. Zákaz přišel v roce 1982 po proslulém koncertě v Lucerně, kde se mimo jiné na obřích bílých trenýrkách promítal jistý dokument. Co se v tom filmu dělo, že komunistické pohlaváry tak rozčílil?

Dokument natočil jako své školní cvičení kameraman Mirek Čvorsjuk, který v té době studoval FAMU. Režisérsky mu s ním pomohli moji kamarádi a výsledek byl dost svérázný. Film začínal u mě doma, kde mi po ránu malý syn Maťo nesl do postele lahváče. Já jsem vstal a otevřel dveře do pokoje, kde se na zemi válely máničky z Moravy, které jsem u sebe nechal přespat. V dalších scénách jsme chodili Prahou, kde třeba občas nějaká babička zvedla víko od popelnice a něco tam hledala. Končili jsme v hospodě Na Špejchaře, kde se mě filmaři ptali, jak vidím budoucnost. Dřív tam stávaly krásné dřevěné lavice, které ale za komunismu nahradily umakartové stolky s kovovými nožičkami, takže jsem blábolil něco v tom smyslu, že budoucnost bude vypadat jako ten umakart.

Mirek to celé bezvadně sestříhal a v Lucerně jsme to pak na zadní část trenek promítli. Jenže jsme film neměli schválený a komunisti v té době dbali na to, abychom dělali takzvané komponované programy, které jsme jim museli nejdřív předložit, a když jsme pak nedodrželi, co jsme měli předepsané, byl z toho průser. Tak jsme to holt schytali, ale přímý důvod byl jiný. Komunisti si spíš jen vytipovali kapely, které byly z jejich pohledu populárnější, než by být měly, a nedovolili jim hrát. Pražský výběr dostal zákaz 14 dní po nás a tak dále.

Připouštěl jste si tehdy, že si třeba už nikdy nezahrajete?

Byla to zvláštní situace. Strýc mojí bývalé manželky Kataríny byl tehdy předseda československého Svazarmu, a když jsme jeli za rodinou na Slovensko, všechno jsem mu povyprávěl a on slíbil, že to nějak zařídí. Zprostředkoval mi schůzku s nějakým svým známým, pravděpodobně člověkem z StB. Sešli jsme se v davu před Bílou labutí, kde ke mně zezadu přistoupil, pokynul mi, ať jdu za ním, a za rohem mi řekl, že jsem podle spisu, který si vyžádal, zakázaný až do zapomenutí. To mi teda poklesla brada a byl jsem z celé situace dost rozpačitý.

Mirek Hrdina, šéf techniky na Středočeském krajském kulturním středisku, mi chtěl pomoct, a tak mě pozval do Reduty, kde se mě jeden důstojník StB snažil zlomit, ať s nimi výměnou za obnovení hudební činnosti spolupracuju. Byl takový žoviální, a přesvědčoval mě, že kdyby Elvis Presley nespolupracoval se CIA, tak by se taky nestal tak slavným. Vedl fakt hrozné kecy, tak jsem se v jednu chvíli vymluvil, že musím jít vyzvednout synka Maťa z družiny. Mirek za mnou vyběhl a říkal: „Ty vole, vždyť si posereš život!“ Já jsem ho ale poslal do prdele a šel jsem pryč, takže jsem si holt dva roky nezahrál.

Po listopadu 1989 jste se stal na dva roky poslancem, než jste zjistil, že politika není nic pro vás. Jak ji vnímáte dnes? Dělá vám starosti, co se kolem děje?

Dnes už politický vývoj radši tolik nesleduju, spíš ho jenom trpně prožívám. Jasně, nedávno jsem si po letech opět zazpíval na letenské pláni a nevzal jsem si medaili od Zemana. Že bych se ale dennodenně zaobíral politickou situací, tak to ne. Já si nechci zdravotně ubližovat, lékaři mi doporučují, abych byl v klidu.

I váš syn Adam mi před dvěma lety v rozhovoru říkal, že jste z politiky spíš unavený. Přesto by mě zajímalo, jak vnímáte dobu, ve které jeho generace dospívá. V čem mladým trochu závidíte a v čem byste si to s nimi naopak vůbec nevyměnil?

Nejsem žádný závistivec, ale za bolševika jsme až na dobu pražského jara žili v kleci. Republika byla obklíčená strážními věžemi, a když jste chtěli přejít hranice, tak po vás stříleli. To je oproti dnešní době přece obrovský rozdíl. Situace v Polsku, Maďarsku nebo u nás teď samozřejmě není ideální. Ať už se ale demokracie vyvíjí jakkoli, pořád máme svobodu slova a možnost cestovat. Mladí můžou studovat, kde si zamanou, pokud jsou dost chytří. Někteří obyvatelé pochopitelně strádají, ale tak tomu v historii lidstva bylo vždycky. Nůžky sociálních rozdílů se někdy rozevírají víc, jindy zas míň. A že si většina lidí zvolila, koho si zvolila? To je holt slabost demokracie. Jen se děsím, aby se to teď o víkendu neopakovalo (rozhovor vznikal před volbami, pozn. red.).

Mohlo by vás zajímat: Písničky píšu srdcem, ale patosu se snažím vyhnout, říká zpěvačka Kateřina Marie Tichá

Hodně myslím na to, abych se patosu vyhnula. Proto jsem hodně písniček z desky vzala a vyhodila je do koše, říká zpěvačka Kateřina Marie Tichá. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 10 minutami

Vláda projedná změnu zákona o nakládání s geneticky modifikovanými organismy

Úprava má zahrnout změny vyplývající z evropské směrnice například v souvislosti s ochranou některých údajů žadatelů o oprávnění. Uvádí to materiál, který má ČTK k dispozici. Návrh vládě v pondělí předloží ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Podle materiálu evropská směrnice zavádí dílčí změny ve dvou oblastech. První je forma, v níž se podávají oznámení o způsobech nakládání s geneticky modifikovanými organismy. Jde o zavedení tzv. standardních datových formátů, které mají přispět k efektivnímu zpracování žádostí doručovaných Evropskému úřadu pro bezpečnost potravin, stojí v překládací zprávě.

Další oblastí je podle materiálu ochrana některých údajů, které musí žadatel o oprávnění k nakládání s geneticky modifikovanými organismy uvádět, ale jejich zveřejnění by ho mohlo poškodit v rámci konkurence. Může proto požádat o důvěrné zacházení s těmito informacemi. Nově se místo výčtu informací, které za důvěrné označit nelze, uvádí ty, u nichž je to možné. "Dále se doplňují případy, v nichž lze výjimečně i chráněné údaje zveřejnit," stojí v dokumentu.

před 47 minutami

Senát na rozdíl od Sněmovny zpřístupní ve čtvrtek své sídlo veřejnosti

Při příležitosti státního svátku, který připomíná vznik samostatného československého státu v roce 1918, si lidé si budu moci prohlédnout Valdštejnský a Kolovratský palác v centru Prahy. Budou ale muset dodržovat protiepidemická opatření. Kancelář Senátu to uvedla na svém webu. Sněmovna na státní svátek 28. října zůstane uzavřena. Důvodem jsou podle informací tiskového odboru zejména pokračující oprava fasád sněmovních budov na Malostranském náměstí i nynější protikoronavirová opatření.

Sídlo Senátu bude otevřeno od 9:00 do 16:00. Ve Valdštejnském paláci si budou moci návštěvníci prohlédnout nejkrásnější historické prostory, mezi něž patří Rytířská síň, Audienční síň nebo Mytologická chodba. Podívat se budou moci také do jednacího sálu, kde dříve byly ustájeni koně vévody Albrechta z Valdštejna a kde nyní senátoři schvalují zákony. V Kolovratském paláci nahlédnou příchozí mimo jiné do Růžového a Zeleného salonku, kde zasedala prvorepubliková vláda.

Další zprávy