Od té doby Slipknot vyměnili pracovní kombinézy za saka, košile a kabáty. Přes veškerou agresivitu a přímočarost vypadají, že stojí o uznání, což je slyšet také na jejich právě vydané desce nazvané The End, So Far. Naživo ji představí příští rok, kdy budou jednou z hvězd královéhradeckého festivalu Rock for People.
Setkání s žánrem nu-metal bylo stěžejní pro spoustu posluchačů, kterým je dnes okolo dvaceti třiceti let. Co odstartovala sestava Rage Against the Machine naštváním na kapitalismus či rasismus a spojením hiphopových rytmů a rapu s řezavými kytarami, rozpracovala skupina Korn až funkovou basou a scatováním připomínajícím zoufalé dítě volající o pomoc. A tohle vše okolo přelomu milénia dostala do mainstreamových rádií formace Linkin Park. Metal byl, byť v mnohými vysmívané podobě, opět na vrcholu popularity.
O všech těchto uskupeních lze mluvit jako o generačních - tehdejším teenagerům pomáhaly utvářet si identitu, poskytovaly jim pocit subkulturního spiklenectví, zpodobňovaly hlubší traumata či pouhou nejistotu dospívání. Nu-metal zároveň revolučně pracoval s emocemi, jaké muži na veřejnosti ne vždy projevovali.
Jednou z největších hvězd této vlny se stali netradičně devítičlenní Slipknot ze státu Iowa na Středozápadě USA. V začátcích zněli jako nekompromisní výbuch hněvu i mizantropie, často artikulovali prosté zhnusení světem. "S*át na všechno, na tenhle svět, s*át na všechno, čemu věříš," ryčel zpěvák Corey Taylor ve skladbě Surfacing. Pochází z debutové desky vydané roku 1999 a vine se jí zapamatovatelný, kvílivý kytarový riff, který jako by veškeré naštvání držel pod pokličkou. Než v refrénu vybuchne coby přetlakovaný hrnec.
Neotesanost a erupce zdánlivě nekontrolovaných záchvatů agrese i paniky Slipknot proslavily a kulminovaly na desce Iowa z roku 2001, dodnes jejich nejtvrdší, s jednoduchým vzkazem, že lidé nestojí za nic.
Divokost se otiskla také do tehdejších koncertů, na nichž se hudebníci běžně prali a zvraceli na pódiu, jako by na ničem nezáleželo. Působili coby zvláštní vyslanci chaosu, kteří ale z nějakého důvodu začali plnit obrovské haly. Dnes jsou jejich show o dost méně vyhrocené, přesto se dál konají na největších stadionech - jako když naposledy letos v létě zalidnili pražskou O2 arenu.
Za desku Vol. 3: (The Subliminal Verses) z roku 2004, kde ukročili k melodičtějším polohám, získali svou první Grammy. A rozlícený, přesto nově i melodický výraz posouvali také v turbulentní minulé dekádě orámované úmrtím zakládajícího člena Paula Graye, uspěchaným vyhazovem a pozdější smrtí hvězdného bubeníka Joeyho Jordisona i vydáním dvou alb, z nichž jedno se setkalo s vřelými ohlasy, to druhé spíše s chladnými. Na nové, v pořadí sedmé studiové desce The End, So Far skutečně jedna etapa končí - dlouholetá spolupráce s vydavatelstvím Roadrunner, pro něž byli Slipknot první platinovou formací.
Do podžánru nu-metal spadali jednak díky době, kdy začínali, jednak štěkavým projevem zpěváka Coreyho Taylora na pomezí rapu a metalového řevu. Mimo to ještě mají ve svých řadách DJ Sida Wilsona nebo nenápadného samplera Craiga Jonese. Oba na novince hrají výraznější roli než dřív. Minimálně v polovině skladeb Wilson výrazně scratchuje, byť to působí spíš jako doplněk.
Desku otevírá kompozice Adderall, na níž je nejzajímavější ambientní melodické intro. V něm se ozývá harmonium, v pozadí jakýsi bílý šum a snad i sitár. Následuje překvapivá indierocková poloha s pianem i akustickými kytarami. Píseň nazvaná podle stimulačního prostředku tlumícího projevy narkolepsie a ADHD není pro každého, Slipknot však zaslouží uznání za snahu vykročit trochu jiným směrem. Hned na začátku alba nepředstírají, že jimi lomcuje stejný vztek jako před dvaceti lety.
Následují dva singly - hitovější The Dying Song, který prodlužuje linku písní s melodickým refrénem uprostřed metalové smršti a valící se slokou doplněnou typickým mlácením do pivního sudu. Tady zpěvák Corey Taylor nepřekvapivě předkládá obrazy konce světa a zoufalého člověka, kterému se ani v takové situaci nedostává odpovědí. Rozhodně ne uspokojujících. "Satan? To je omyl, už nejsou žádní satani, jen šéfové ve správních radách," zní v první sloce.
Jako kritiku konzumerismu, který podle nich vede k zániku, lze chápat i skandovaný refrén dalšího tracku Warranty. V něm Taylor zpívá, že jsme sice chytří, ale pozbyli jsme představivosti, a tak už si jen kupujeme nové a nové věci.
Podobné postupy, pouze v agresivnějším balení, projevuje i druhý singl The Chapeltown Rag. Oproti jiným s podobnou energií je spíše zaměnitelný, i kvůli nevýraznému refrénu a rozháranému textu. Ten chce jednak vyprávět o tom, jakou zmatenost do života vnesly sociální sítě, jednak odkazuje na vraždy v anglické městské části Chapeltown ze 70. let. Jestliže měla píseň hledat paralely mezi myslí ovlivněnou internetem a přemýšlením sériového vraha, potenciál nevyužila.
Totéž platí pro skladbu ze druhé poloviny desky nazvanou Heirloom, jež vypráví o zneužívání a domácím násilí. Je to důležité téma, akorát že Slipknot nepřináší žádnou novou perspektivu, ani ty stávající ničím neobohacují. Pracují s klišovitými obrazy a hudebně v tomto případě působí prvoplánově, trochu směšně.
Jejich desky obecně trpí dlouhou stopáží - jako by skupina nedokázala zapomenout dřívější nutnost za každou cenu hudbou zaplnit fyzický nosič. Novinka obsahuje zajímavé momenty typu songu Acidic, což je pomalu budovaná pocta sludgemetalové kapele Acid Bath, nebo skvělé předposlední De Sade. Tyto okamžiky však v téměř hodinovém celku přicházejí příliš zřídka.
Hudba Slipknot připomíná hustou dělostřeleckou palbu: někdy přesně zasáhne cíl, jindy úplně mine.
The End, So Far zachycuje zatím poslední etapu jejich vývoje, a nakonec nabízí i smíření: závěrečnou skladbu Finale, obohacenou o sborové zpěvy a smyčcová pizzicata. Zní dramaticky osudově. "Čím těžší práce, tím temnější myšlenky," ohlíží se Corey Taylor se slovy, že byť mu kapela přinesla problémy a zhoršila psychický i fyzický stav, stejně by neměnil.
Slipknot se od svého prvotního zhnusení a nihilistického šklebu nad zkažeností a doby postupně vzdalují. Snad k tomu budeme mít důvod i my ostatní.
Album
Slipknot: The End, So Far
Roadrunner Records 2022
