"Nikdy jsem si neuvědomil, že mám strach z výšek. Až na tomhle turné," říká poté, co jen s klavírem dohrál baladu Bruises. Je pátek večer, Lewis Capaldi sedí na vysoké plošině připomínající schody do nebe a rozpačitě hledí pod sebe. "Bože, až sejdu dolů, moje kalhoty už možná nebudou tak bílé. Normálně jsem se tady podělal," odzbrojuje dojaté publikum.
Právě komorní balada Bruises z něj udělala nečekanou hvězdu. Když ji v březnu 2017 sám vydal, na streamovací službě Spotify rychle nasbírala téměř 28 milionů poslechů. To se do té doby nepodařilo žádnému umělci bez smlouvy s nahrávací společností.
Byl to ale jen první z mnoha triumfů. Debutové album Divinely Uninspired to a Hellish Extent se v letech 2019 a 2020 stalo nejprodávanější deskou ve Velké Británii. Ještě před jeho vydáním Capaldi vyprodal halové turné.
Populární hudba má jen málo muzikantů, jejichž tvorba a vystupování jsou v tak příkrém rozporu. Capaldi skládá zádumčivé písně o lásce, klenuté, rádiové hity postavené na pronikavém a silném hlasu. Na koncertě, v médiích i na sociálních sítích ale přisprostle vtipkuje, často za hranou.
Díky charismatu a jisté neurvalosti šestadvacetiletý Skot nepůsobí jako produkt hudebního byznysu, což jeho hudbě dodává na autentičnosti. "Přihlouplým" humorem vyvažuje patos cukrkandlových písní a funguje to. Konec první skladby Forget Me zpívá zaplněná O2 arena odevzdaným vícehlasem, na hlavy publika dopadají bílé konfety.
Jeho koncerty někdy bývají přirovnávány k vystoupení stand-up komiků, jenže Capaldi je spíš pohotový showman. Bleskově reaguje na publikum, baví se, jeho průpovídky nepůsobí naučeně, i když některé opakuje. Jako když v Praze vybízí všechny nezadané v sále, aby bučeli na ty, kdo přišli v páru. "Jak si dovolujete být na tomhle místě šťastní, tady se má smutnit, to je dnešní modus operandi!" rozčiluje se naoko, ale podobnými momenty zároveň vyvažuje těžkopádnost svých textů.
Do Česka přijel už počtvrté, naposledy roku 2019 vyprodal pražský klub Sasazu. Tam publikum tvořily dvě skupiny: náctileté fanynky a hloučky Capaldiho krajanů, kteří s gustem fotbalových chuligánů skandovali "Skotsko, Skotsko!" nebo jméno svého hrdiny.
V O2 areně neurvalost tentokrát chyběla. I díky položkám z chystaného druhého alba Broken by Desire to Be Heavenly Sent, které vyjde 19. května, šlo o klasický popový koncert.
Capaldi vyměnil kluby za stadiony, s větším prostorem na objemu nabývají i jeho písně. Také ty nové ale dokázal v Praze prodat stejně skvěle jako niterné balady.
Byť se jinak profiluje coby kluk s kytarou, na scénu vstupuje opulentně, otvorem ze země. Uprostřed pódia se zjeví obestřen kouřem.
Doprovodná kapela je rozestavěna na čtyřech podsvícených soklech, které neopustí celý večer. Bubeník, baskytarista, klávesista i kytarista mají vytyčený prostor také v rámci skladeb. Hrají úsporně, bez sól a kudrlinek, všechna aranžmá jsou striktně podřízena písním. Jejich vyznění umocňuje průzračný zvuk, zřetelně lze slyšet každý úder do bicích. Lewis Capaldi dokazuje, že i často proklínaná O2 arena se dá nazvučit skvěle.
Atmosféru umocňuje jednoduše vyvedená scéna - obří krychle slouží jako promítací plocha, na níž se opakují motivy vody a mraků. Tmavě modrá střídá červenou.
Jakkoliv jsou jeho písně plné velkých a dojímavých gest, lze poznat, že každou složil sám s kytarou. Dokazuje, že pop nemusí znít vykalkulovaně, jak je tomu v posledních letech například u Eda Sheerana. Jestli tomuto prvnímu muži britského hudebního byznysu někde roste konkurence, tak nejspíš v Glasgow, odkud pochází Capaldi.
Jeho pražský koncert trval jen něco málo přes hodinu. Třináctku písní tvořily zhruba z půlky známé hity, tempo nepolevovalo ani při novinkách. Může se to zdát málo, ale každý nepotřebuje strávit na pódiu tři hodiny jako vloni na stejném místě The Cure. Lewis Capaldi odehrál v O2 areně perfektní koncert, z něhož lidé odcházeli s pocitem, že chtějí víc.
Koncert
Lewis Capaldi
(Pořádala agentura Bestsport)
O2 arena, Praha, 17. února.
