Vystoupení čtyřiašedesátiletého Australana žijícího v Británii měla tuto rovinu už před koronavirem. Po něm ale nabrala nový rozměr.
Na hlavní scénu Metronomu, postavenou pod širým nebem na pražském Výstavišti, přichází ještě za světla. Kopne do vzduchu, jeho dlouholetá kapela Bad Seeds spustí píseň Get Ready for Love, kterou na současném turné hraje poprvé od roku 2009, a Nick Cave už je u lidí. Překročí propast mezi pódiem a jeho předsunutou částí, načež začíná tisknout první ruce. Energický, štíhlý, v tmavomodrém obleku s rozhalenou bílou košilí, zlatým řetězem na krku, dozadu sčesanými vlasy, modrými ponožkami, černými botami a dvěma prsteny na levé ruce, chodí po celé délce můstku.
Jeden verš zpívá drže růži, kterou dostal od divačky, od další si nechává podržet mikrofon. Ten vzápětí odmrští do kouta jako pohozenou hračku, ale pohádkově má za chvíli na stojanu připravený další. Kroutí zápěstím, rozpřahuje ruce coby pták chystající se vzlétnout. Celou dobu si otírá pot z tváře. Několikrát končí vkleče.
Udržuje kontakt s publikem: nejen emocionální, prostřednictvím písní, ale přímo fyzický. Nick Cave si opakovaně vybere jednoho člověka, na něhož upře zrak, ukáže na něj prstem. Zpívá k němu, jako by zpíval přímo vám. Nahýbá se k lidem, jako by se chystal zašeptat tajemství, několikrát na jejich vztažené ruce vyleze a nechává se držet ve vzduchu, skoro bodysurfuje. Nabídne levou ruku, kterou mu sevře dvacet třicet posluchačů, a takhle se drží desítky vteřin. Jako by z lidí čerpal energii, kterou pak v dynamických, gradujících skladbách vypouští. Neustále divákům v písních předkládá temné obrazy, metafory a situace, z nichž je pomyslně vyvádí na světlo.
Zdáli to připomíná biblický obraz: hladový dav se sápe po Ježíšovi, kazateli, svatém, jenž léčí dotykem. A Cave podprahově vzkazuje: jsme v tom spolu, svěřte mi svoje obavy a strasti, zbavíme se jich společně. Jsem tu pro vás, sestupuji k vám, odevzdávám se vám. Neste mě, držte mě, roztrhejte mě. Když rozpřáhne ruce: ukřižujte mě.
V kombinaci s jeho hlubokým hlasem, který v písních postupně žene co nejvýš, s tím, jak zvedá ruce až k nebi, na němž se v průběhu teplého večera objevují hvězdy, z toho všeho plynou povznášející emoce.
Pomůže, když Cave v jednu chvíli oznámí Pražanům, že "jste to nejtalentovanější publikum, jaké jsem kdy měl". Samozřejmě, říká to vždy. Ale to je přece milá lež.
Situace eskaluje. Z písně o hledání boha Higgs Boson Blues, pojmenované po Higgsově bosonu neboli božské částici, si Cave vypůjčí verš "cítíš, jak mi bije srdce?". Ze 38 let starého songu From Her to Eternity, nejstaršího, který v Praze zařadí, přidá výzvu "plač, plač, plač". Zbylé slogany "bum bum bum" a "jenom dýchej" doplní ze skladeb, které v Praze vůbec nezpívá, ale nevadí.
V jednu chvíli Cave všechny zkombinuje a začne je na přeskáčku opakovat. Plač, plač, plač, bum bum bum, dýchej, cítíš, jak mi bije srdce. Chodí, až neandrtálsky se u toho bije do prsou, opakuje ta slova desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát, až se z nich stávají jakési mantry, zaříkávadla. Šeptá je, křičí, a křičí ještě hlasitěji. Nechává je skandovat dav.
Neustálou repeticí je vytrhuje z kontextu, vyprazdňuje, zbavuje smyslu. Proměňuje je v šifry, "nosiče" emocí, stvrzení, že cítíme totéž, že myslíme na něco tak hlubokého, až to nelze pojmenovat.
Po pár vteřinách temného rituálu sebou posluchač napůl v transu cukne a vrací se do reality, přesvědčen, že se ho Nick Cave právě pokusil očarovat. Zpěvák, pro nějž byly vždy zásadní texty a hudba, našel jakousi třetí cestu komunikace s publikem. Působivé.
Na slovech a hudbě ale v Praze samozřejmě také záleží. Nick Cave je přesvědčen, že milostná píseň vyjadřuje to nejopravdovější, co člověk dokáže, co ho dělá člověkem. Vyznání lásky k druhému je vyznáním víry, vysvětloval opakovaně: představuje způsob, jak se dotknout prozřetelnosti. A samozřejmě není známějšího Caveova milostného songu než Into My Arms. Před pěti lety ho v největší pražské zastřešené O2 areně hrál na piano s kontrabasem a bicími. Na Metronomu jej zpívá sám, vsedě za černým koncertním křídlem značky Yamaha.
Je to milostný hit o lásce nejčistší a nejvyšší. Tady, přestože "nevěří v intervencionistického Boha", by před ním Cave stejně poklekl a prosil, ať nezasahuje do jejího života. Ať jí nezkřiví ani vlásek. A "kdyby měl potřebu tě nasměrovat / tak ať tě nasměruje do mé náruče". Možná už to nikdy nevyzní tak silně, jako když Cave tuto skladbu roku 1997 zpíval na pohřbu Michaela Hutchence, lídra kapely INXS, a pro tuto příležitost nechal vypnout kamery. Základní premisa však stejně vždy praští přes nos: tak moc mi na tobě záleží, že byť nevěřím v boha, pro tebe se k němu upínám. Může zamilovaný člověk říct víc?
Ke klavíru, na němž má položenou sklenku zřejmě čaje, se Nick Cave ve čtvrtek vrací opakovaně. Něco hraje sám, něco doprovázen kapelou. Někdy jen chvilku sedí u klaviatury a pak se zase vrací k lidem.
Po katastrofálním zvuku v prvních třech písních, způsobeném obecně zpustošeným areálem pražského Výstaviště, naštěstí zvukaři udělají zázrak. Ve druhé půlce koncertu už je slyšet i Caveův klavír: levou rukou hraje rytmizované rozklady akordů, pravačkou prosté výběhy nebo zdvojené melodie po oktávách. Při písni Waiting For You u toho na něj z výšky svítí třicítka bodových světel. Růžová, bílá, modrá se skládají v působivý obrazec.
I zpěvák si hlídá, jak vypadá. V jednu chvíli se za pianem učeše, vzápětí se snaží vykouknout na velkoplošné obrazovky po bočních stranách pódia, které ho snímají v černobílé nebo s oranžovým a červeným filtrem. "Bože, vypadám tak starej," posteskne si čtyřiašedesátník. "Starej, ale docela pohlednej. Dobrý vlasy," rozesměje publikum.
Uvádí ukázkový průřez repertoárem: od nejstarších písní z 80. let jako From Her to Eternity a Tupelo až po nedávné Bright Horses nebo Ghosteen Speaks. Všechny zvukově sjednocené, oscilující mezi baladami a syrovým rockovým virválem, kompletně uzpůsobené slovu: první a poslední instrumentální sólo večera zazní až v přídavku Vortex.
Dojde i na White Elephant a titulní Carnage, obě z Caveova loňského alba s multiinstrumentalistou Warrenem Ellisem. Ten je jako vždy druhý nejdůležitější na pódiu. Sedmapadesátiletý, vzrůstem drobný Australan s mohutným vousem zpěváka doprovází od poloviny 90. let. Také v Praze střídá silně vazbící elektrické housle, které atakuje s gesty muže nahazujícího motorovou pilu nebo pobízejícího koně. Párkrát v rauši vyskočí na přistavenou židli. Častěji na ní ale Ellis sedí, na klíně přenosný syntezátor, pravděpodobně Yamaha Reface DX, kterým vytváří pestré elektronické zvuky.
Vsedě také Ellis celý koncert průběžně plive do kyblíku přistaveného za tímto účelem. "Kýbl na plivání pak vydražíme," poznamená v jednu chvíli Cave. "Tuhle jsme za něj dostali dvacet eur. Dá někdo pětadvacet?" Aukce je naštěstí rétorická.
Kapelu tvoří šest hudebníků, k tomu dvě sboristky a sborista. Protože Cave zejména v 80. letech minulého století často vymýšlel písně okolo basových riffů, je klíčový Martyn P. Casey: díky jeho baskytaře působivě vyznívá Tupelo, v jejímž euforickém refrénu si britský kytarista s chorvatskými předky George Vjestica na nástroji Telecaster pomáhá takzvanou vibrapákou.
Několikrát pak Vjestica sáhne po červené akustické kytaře Gibson Hummingbird. Na ni doprovází Cavea v dalším z vrcholů koncertu, písni O Children, kterou mají mladší diváci spojenou s emocionální scénou, kdy na ni ve filmu tančili Harry Potter s Hermionou.
Pražané zažívají Bad Seeds v nové sestavě: celou dobu za klávesami sedí blonďatá brýlatá anglická Kanaďanka Carly Paradisová, skladatelka filmové hudby, která do formace nastoupila zkraje měsíce. "Tohle je Carly. Je nová. Hrozně talentovaná. A nová," zopakuje Cave.
Další muzikanty nepředstaví. Nepotřebují to ani bubeník Toby Dammit, ani Jim Sclavunos střídající perkuse, klávesy, varhany a zvonkohru. Do ní charakteristicky udeří na konci každé sloky hitu Red Right Hand o falešném prorokovi, volně rozvíjejícího obraz z epické básně Ztracený ráj od Johna Miltona ze 17. století. V ní "rudá pravá ruka" symbolizuje boží trest. Lidé s Cavem pějí refrén: Red Right Hand znají také z populárního televizního seriálu Peaky Blinders.
Nick Cave do Prahy přijel ani ne dva měsíce poté, co mu zemřel jedenatřicetiletý syn Jethro. O dalšího syna, patnáctiletého Arthura, přišel v roce 2015. Na Metronomu k tomu neřekl ani slovo. Co by také říkal.
Byl prostě svůj: charismatický, po čtyřech dekádách koncertování v nejlepší fyzické, herecké i pěvecké formě. Jeho mužný, na odstíny bohatý hlas, který s postupem let klesl do plnokrevné basové polohy, ho ani jednou nezradil. Bylo mu rozumět každé slovo. A lidé mu viseli na rtech, jako by každé bylo slovem božím.
Jistě to nemuselo sednout každému. Z někoho ale Nick Cave dozajista něco sejmul. Někomu ulevil, někoho povzbudil. Povznesl.
Koncert
Nick Cave & The Bad Seeds
(Pořádal festival Metronome Prague)
Výstaviště, Praha, 23. června.
