Glosa - Díky interpretům jako Adele či Emeli Sandé patří v posledních letech soulová hudba stabilně k nejprodávanějším žánrům. Ať už za to může fakt, že žánr splňuje roli nejnižšího společného jmenovatele všemožných konzumentských skupin, anebo naopak odráží potřebu emotivní hudby v dobách, které překypují chladnou brutalitou, nevypadá to, že by jeho hitparádová dominance měla v nejbližší době polevit. A svědčí o tom i aktuální milionové prodeje nové desky Justina Timberlaka na obou stranách oceánu.
Komerční trháky vesměs představují moderní soul v jeho populistické - bombastické, orchestrální podobě. Na alternativní scéně se ale mezitím dostává pozornosti jeho intimnější, písničkářské verzi, která vyznává filosofii „méně je více" a propojuje starou tradici s aktuálními postupy elektronické hudby.
Třiadvacetiletý britský 'wunderkind' James Blake, kanadsko-dánská dvojice Rhye i losangeleské bratrské duo Inc. připisují svými aktuálními deskami nové kapitoly do bohaté historie melancholických mladých mužů, kteří se rozhodli svoji bolest vyzpívat.
Nad bělošskou verzí soulu či R&B se tradičně vznáší stín estrádního výprodeje emocí či teatrálních gest, které zbavené patřičného kontextu vyznívají jen jako zbytečná bublina. Pro aktuální desky Overgrown, Woman a No World výše zmíněných interpretů je největší zbraní před pádem do této propasti sebekontrola a zvukový minimalismus, který nechává prostor pro nedořečené.
Výsledkem je nová popová intimita stojící kdesi na průsečíku elektronických výbojů inteligentního dubstepu (Burial, Mount Kimbie) a současného experimentálního „černého" R&B (Frank Ocean, The Weeknd, Miguel).
Spíše kámen než hvězda
Zpěvák a producent James Blake byl médii opěvován jako nový génius britského popu ještě předtím, než v roce 2011 vydal svůj eponymní debut. Humbuk novinářů přijetí desky spíše ublížil, místo hitparádových šrapnelů totiž obsahoval veskrze neokázalou hudbu, která místo na taneční parkety zvala k poklidným sluchátkovým seancím, při nichž se ztišené skladby jen nenápadně zavrtávaly pod kůži.
Druhá deska Overgrown stejnou metodou převádí zvukovou alchymii dubstepu do písničkářského soulu, realizace je ale tentokrát dotaženější a Blake má k dispozici silnější písňový materiál než na debutu, ze kterého vystupovaly hlavně převzaté skladby (The Wilhelm Scream a No Limit To Your Love).
„Nechci být hvězdou, ale kamenem na břehu" vzkazuje James Blake hned v úvodní a zároveň titulní skladbě Overgrown, kterou lze poslouchat jako meditaci nad trvanlivostí lásky, ale i umění. Když pak ve finále do přílivu syntezátorových textur a křupavých rytmů opakuje svoji mantru „čas plyne v konstantním stavu", zní to, jako kdyby se vyrovnával se svým statutem „bývalé budoucí" hvězdy, a místo pomíjivé slasti popu staví trvanlivé hodnoty soulu.
Následné skladby jako I Am Sold, Voyeur či Life Round Here se přitom nijak nestraní rytmických elementů odvozených z undergroundových subžánrů (v nichž se Blake pohyboval před svojí pěveckou kariérou) a úspěšně propojují zvukové inovace s výraznými melodiemi, tak jako to zatím dokázal snad jen producent SBTRKT na svém debutu.
Jestli je elektronické kutilství Blakeovou největší zbraní, jeho největší slabinou je oproti tomu zpěv, a když začne přeceňovat své možnosti, jako v introspektivních klavírních baladách Dlm a Our Love Comes Back, sklouzává bez opory garážových rytmů do plačtivé sebelítosti.
Příliš se nepovedla ani intervence londýnského vizionáře Briana Eno, jehož Digital Lion až příliš spoléhá na dubové efekty, místo aby nějak rozvíjel původní nápad. Nejdiskutovanějším trackem je pak bezpochyby Take a Fall For Me, hiphopová odbočka s hostujícím rapperem The RZA, který jakkoliv drží melancholickou notu, stejně naruší plynutí desky po mimořádně silném úvodu.
Overgrown tak znovu zůstává krůček před definitivním naplněním příslibu, že ze zkřížení odkazů Stevie Wondera a Buriala vzejde nová popová ikona pro 21. století. V třiadvaceti letech má nicméně James Blake pořád ještě nějaký čas na to, aby konečně natočil opravdu dokonalou desku. I jeho mentoři Kanye West a Bon Iver to dokázali až kolem třicítky.
R&B do ložnice
Kanadský zpěvák Mike Milosh vystupoval jako R´n´B-electro solitér ještě v době, kdy to nebylo v módě, a jeho albová trilogie z let 2004-2008 je pozapomenutým předchůdcem aktuální vlny romantických písničkářů s laptopem. Na konci dekády se v Los Angeles dal dohromady s dánským producentem Robinem Hannibalem a vytvořili projekt Rhye, který koncem letošního roku singly Open a The Fall upoutal pozornost webových trendsetterů, jako je třeba server Pitchfork.
Obě jmenované skladby album Woman otevírají a jejich delikátní soul-pop nastaví laťku pořádně vysoko. Přesněji tak vysoko, že zbytek desky Rhye stráví marným dobýváním jejich výšin. Ačkoliv použít v souvislosti s Rhye slovo „dobývání" není úplně vhodné, místo nějaké horečnaté aktivity jejich hudba spíše asociuje ležérní nicnedělání. Občas to celé zní jako soundtrack k večírku vyšší třídy, který je k vidění ke klipu k písni The Fall. Je někdy před ránem a atmosféra je tak nenuceně elegantní a tak nad věcí, že občas zapomenete, že vůbec něco posloucháte.
Náladou mají Rhye rozhodně nejblíže k melancholickému osmdesátkovému brit-soul projektu Sade a občas vykouknou i bělošští soulmani Hall and Oates (Last Dance) či Stevie Wonder (Major Minor Love). Po suverénním popovém písničkářství je druhou nejzajímavější věcí na Rhye Miloshův vokál, který zní skoro neprůstřelně žensky. Není to žádné efektní žonglování s genderem, Milosh jednoduše zpívá svoji poctu ženám, jako kdyby byl sám žena.
Na odkazu osmdesátkového R&B staví svůj sound i losangeleské duo inc., které tvoří bratři Agedové. Místo Sade jsou ale posedlí Princem a jeho mladším „bratrancem" D'Angelem a jejich intimními, sexuchtivými baladami. V nejvypjatějších momentech písní, kde by popový aristokrat číslo jedna zařadil nějakou vokální erupci svého libida, nicméně inc. jen šeptají a svádění nechají na syntezátorech.
Celá deska No World se ostatně pohybuje v jakémsi mátožném polospánku, v náladě surreálného snu, kterou přivedl k dokonalosti na své mixtapeové Trilogy americký producent The Weeknd. Inc. se vydávají stejným směrem, jen místo tradičního hiphopu čerpají více z dubstepových hrátek s elektronickými rytmy a jejich nejbližšími současnými příbuznými jsou londýnští the xx. I tady ale všechno podřizují své estetice úspornosti - mimořádně silný je třeba jednoduchý kytarový riff v Black Wings, který se v ještě odřenější podobě vrací v skladbě Desert Rose (War Prayer).
Ačkoliv na promofotkách vypadají bratři Agedové, jako kdyby sotva dovršili plnoletost, ve skutečnosti už za sebou mají hraní v koncertních skupinách soulových hvězd tradičního ražení, jako jsou Raphael Saadiq, Robin Thicke či Cee-Lo. Tam se naučili gramatiku žánru, kterou pak mohli úspěšně napasovat na současnější zvuk.
To, v čem inc. uspěli nejvíce, je zkombinování zvukového (retro)futurismu osmdesátkového R&B s kutilstvím současné undergroundové taneční scény. V stavění mostu mezi minulostí a budoucností ostatně tkví největší kouzlo současného „ložnicového R&B", což je mimochodem celkem pěkný dvojsmysl.
Možná se z této „scény" nikdy nezrodí žádný hitparádový trhák, když už nic jiného, tak interpreti jako James Blake či inc. Alespoň znovu dokazují, že soul a R&B nejsou vůbec styly zaseknuté v čase, ale že prochází vývojem a nečekanými mutacemi.
James Blake - Overgrown. CD, LP, digital. 43 min. Republic Records/Universal, 2013.
Rhye - Woman. CD, digital. 36 min. Republic Records/Universal, 2013.
Inc. - No World. CD, digital. 40 min. 4AD, 2013.
