reklama
 
 

James Blake stvořil tichý gospel pro město 21. století

17. 2. 2011 8:00
Britský producent útočí pasivní agresivitou

Recenze - Britská prognostická anketa BBC Sound of... v posledních letech vesměs vytahuje interprety, jejichž hlavní devízou je, že znějíí jako nějaká provařená hvězda (Jessie J -> Lady Gaga, Adele -> Amy Winehouse), případně mají v zásobě jeden hit pro rádia a víc nic (The Ting Tings, Little Boots).

Nic z toho se nedá říct o Jamesi Blakeovi, přesto v aktuálním pořadí BBC Sound of 2011 dosáhl na druhé místo. Introvertní duchařské litanie jeho bezejmenného albového debutu rádia nezajímají,  těžko je můžete jednoduše rozložit i do rovnice špatně maskovaných odkazů na minulost a žánrových škatulek.

Víra, že by Blake se svým minimalistickým popem našel skulinku v komerčních žebříčcích, je přinejmenším naivní. Přesto se kolem desky strhnul v Británii mediální šrumec, který je v přímém kontrastu s tichou intimitou Blakeových skladeb.

Bublající defektní beaty a chybové šrumy tu hrají důležité, ale druhé housle - o vše podstatné se stará jeho hlas zabalený do střídmých studiových efektů. S jeho pomocí vysochal londýnský hudebník elektronický gospel pro 21. století.

Tiché je nové hlasité

James Blake je dítě londýnské dubstepové scény, která posledních zhruba osm let výrazně hýbe klubovým undergroundem. Jeho komerčně nejvděčnější podoba se vloni prodrala až do prodejních žebříčků (Magnetic Man, Katy B), ale hluboko v podzemí ještě pořád bublají pozoruhodné experimenty. Mezi inovátory londýnské „bass music" vloni vstoupil i James Blake.

N trojici mimořádně vyvedených vinylových EPček (Bells Sketches, CMYK a Klavierwerke) hledat potenciální cesty, kterými by se mohla dubová chemie a sofistikovaná hra s klubovými beaty aplikovat na moderní pop. Na posledně jmenovaném titulu se jednadvacetiletý vystudovaný klavírista ocitl až v krajině meditativních experimentů, které už s klubovým soundem dubstepu nemají nic společného. 

Totéž se dá říct o bezejmenné debutové desce. Drtivé basové linky a efekty ozvěn jen občas vykouknou zpoza rohu jako ozvláštnění atmosféry, Blake míří spíše k introvertnímu folkovému písničkářství nebo mediativnímu soulu. Povedlo se mu něco podobného, co kapele the xx na předloňském debutu s post-punkovým revivalismem: ořezal vše nepotřebné, z domovského žánru si ponechal jen uhrančivou atmosféru a skeleton paranoidních beatů.

Estetika „méně je více" je pochopitelnou reakcí na prázdnou bombastičnost (nejen) elektronického popu z žebříčků. A ztišená intimita má pro změnu sloužit jako oáza v hlukovém znečištění našeho světa. Možná je to ale i obraz izolovanosti člověka ve velkoměstě, kde civilizace vytvořila mezi lidmi nové bariéry znemožňující komunikaci, ať křičíme jak chceme (The Wilhelm Scream).

V tom Blakeův debut ideálně zapadá do eskapistické tradice současných folkařů, jako jsou Bon Iver nebo Bonnie Prince Billy, kteří natáčejí desky v opuštěných horských chatách. Na rozdíl od nich si londýnský producent vzal na svůj "opuštěný ostrov" i elektronické mašinky a přenáší jejich nálady přenáší na velkoměstskou hudbu, kterou klubový dubstep bezpochyby je.

Hermetická estetika

Záběry z klipu Limit To Your Love (=Tvoje láska má své hranice) řeknou vše podstatné - Blake sedí osamocen v sšeřelé místnosti, v níž se začaly dít divné věci. Všechny ty levitující předměty si ale nejspíš jen představuje v počáteční fázi šílenství a pochybovačný text o síle lásky jeho přítelkyně zní spíš jako hledání důvodu, proč se odstřihnout od poslední vazby s lidskou společností.

Dvoudílná suita Lindesfarne má pro změnu evokovat akustiku kláštera na stejnojmenném ostrově na severu Anglie, známém poutním místě vyděděnců a solitérů.

Limit To Your Love je asi nejsilnějším momentem desky. Blake čtyři roky starou písničku kanadské zpěvačky Feist vysvlékl do naha a obalil do střídmých atmosférických efektů. Jeho autorské skladby nemají s výjimkou druhého singlu The Wilhelm Scream až takovou sílu. Izolacionistické litanie (I Never Learnt To Share, Why Don´t You Call Me) občas sklouznou až do bolestínské emo-sebelítosti, ale všechno je součástí hermetické estetiky této desky.

Je to zvláštní pasivní agresivita, s níž James Blake útočí na posluchače. Při nesoustředěném poslechu dokonce hrozí, že se písně rozplynou v šumu okolí. Pokud ale jeho futuristickému gospelu dáte šanci, naprosto vás pohltí.

James Blake - James Blake. CD, 38 minut. Vydalo R&S Records, 2010. V ČR distribuuje Universal.

autor: Karel Veselý | 17. 2. 2011 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama