reklama
 
 

Depresivní hédonista Frank Ocean září všemi barvami

25. 7. 2012 10:21
Americký soulový zpěvák vydal skvělé album Channel Orange

Recenze - Žánr rhythm'n'blues má jistá celkem jasně definovaná pravidla, podle nichž se v jeho písničkách většinou zpívá o romantické lásce mezi mužem a ženou. Proč by ale tématem r&b skladeb nemohl být i vztah osob stejného pohlaví? Vždyť otevřeně homosexuální či bisexuální interprety najdete v dalších hudebních žánrech, od Eltona Johna a Freddieho Mercuryho přes George Michaela a Pet Shop Boys až k Rufusu Wainwrightovi nebo Kelemu z Bloc Party, a nikomu ze zmíněných přiznání pravdy ohledně odlišné sexuální orientace na popularitě nijak neubralo.

V černé hudbě je ale situace trochu odlišná - jako kdyby k hrdé tělesnosti afroamerických interpretů nutně patřil i strach z jiných, méně obvyklých podob sexuality. V hip hopu je vůbec homofobie součástí toho nejprimitivnějšího vymezení drsné maskulinní identity. Rappeři se jednoduše chovají k homosexuální menšině stejně přezíravě, jako se bílá Amerika dlouho chovala k té černé a tak se za celou historii žánru dosud neobjevil žádný mainstreamový rapper, který by se odvážil vystoupit jako gay.

Což ale neznamená, že žádný takový neexistuje. Kdysi se to šeptalo o Little Richardovi, Lutheru Vandrossovi či Princovi, dnes existují spekulace o hiphopových hvězdách „in the closet". Jsou, ale nikdo z nich nechce být první, kdo vyjde s pravdou ven.

Takovým odvážlivcem se minulý týden stal až r'n'b zpěvák Frank Ocean, který na mikrobloggingové platformě Tumbl zveřejnil dopis, v němž se přiznává k pět let starému románku se starším mužem, který mu otevřel oči ohledně jeho sexuální orientace. „Už nemám žádná tajemství, která bych v sobě musel ukrývat," napsal v textu, který oběhl internet a způsobil značný mediální poprask.

Afroamerické hvězdy jako Beyoncé, Jay-Z či Busta Rhymes vyjádřily čtyřiadvacetiletému zpěvákovi podporu a šéf nahrávací společnosti Def Jam Russel Simmons dokonce prohlásil: „Dneska je velký den pro hip hop. Jsem dojat odvahou a upřímností Franka Oceana. Tvoje rozhodnutí vyjít s pravdou o své sexuální orientaci na světlo dává naději spoustě lidem, kteří žijí ve strachu."

Progresivní pop

Ocean si svůj coming-out naplánoval celkem rafinovaně - den před vydáním své netrpělivě očekávané desky - a albu Channel Orange dodal potřebnou publicitu. Na druhou stranu nejde o žádné šokující odhalení zpovykané celebrity, vždyť Ocean byl doposud známý jen hrstce fajnšmekrů a stojí teprve na startovní čáře své kariéry, před kterou si chtěl, obrazně řečeno, udělat v životě ještě trochu pořádek.

Trochu riskuje, protože jeho cílová skupina posluchačů není tak úplně liberální, jak se zdá. Anebo si odděluje zrno od plev - skutečné fanoušky od těch, kteří se chtěli svézt na hype kolem talentovaného autora. Kdyby s podobným odhalením přišel kdokoliv jiný, možná by bulvární zprávy zastínily desku - Channel Orange je ale naštěstí tak unikátní počin, že si může žít svým vlastním, nezávislým životem.

Frank Ocean na svém regulérním albovém debutu mistrovsky míchá tradiční elementy soulu, jazzu, funku, r'n'b a popu, které koření ambicemi i lehkostí, která připomíná Stevie Wondera v jeho vrcholném období v polovině sedmdesátých let.

Pokud by ještě někdo chtěl Franka Oceana obviňovat z laciného reklamního triku, tak je třeba dodat, že Channel Orange není popová deska ve stylu Lady Gaga nebo Katy Perry, která by žadonila o posluchače skandály. Místo singlového hitu propaguje desku introspektivní balada Thinkin About You a také desetiminutový singl Pyramids, majestátní opus, v němž si slastný funk podává ruce s nervními trance „zvedáky" a art-rockovými pasážemi. Styl skladby, která navíc v enigmatickém textu propojuje příběh prostitutky Cleopatry s mýtem egyptských kořenů afroamerické civilizace, lze z nedostatku lepšího termínu popsat jako „progresivní r'n'b".

Zámořská kritika mlaská blahem, ale ani jedna skladba nepronikla do první stovky amerického singlového žebříčku, což je přesně důvod trampot, které talentovaný mladík poslední roky zažíval se svojí nahrávací společností. Smlouvu na desku měl v kapse už několik let, ale jeho chlebodárci od něj čekali hity, které by zatřásly žebříčkem.

Frank Ocean se tak místo budování vlastní kariéry stal nájemným hitmakerem pro Johna Legenda či Justina Biebera, než se definitivně naštval a bouchl za sebou dveřmi. Nové útočiště našel u zpovykaných internetových renegátů Odd Future, přes jejichž webovou stránku vypustil do světa zdarma svůj oficiálně nevydaný albový debut Nostalgia.Ultra, vzpomínku na svoje poslední roky v rodišti New Orleans těsně po hurikánu Katrina.
 
Skladby Novocane a Swim Good paradoxně nepotřebovaly ani oficiální vydání, aby je začala hrát rádia. Objev si pak na natáčení desky pozvala Beyoncé nebo rapový supertým The Thrones (Kanye West a Jay-Zh). Ocean také získal druhé místo ve výroční anketě BBC Sound of 2012 a Channel Orange intuici „tastemakerů" potvrzuje.

Nový jazyk

„Vzpomínám si na sentimentální, milostné písničky, které jsem poslouchal, když jsem byl teenager. Písničky, které jsem si pouštěl, když jsem byl poprvé se svojí přítelkyní. Tehdy jsem si uvědomil, že jsou napsané v jazyce, kterému jsem nemohl porozumět. Uvědomil jsem si to příliš rychle. Bylo to, jako by mě někdo vyhodil z letadla. Až na to, že jsem v letadle vůbec nebyl," popisuje Ocean ve svém dopise poeticky moment, kdy zjistil svoji odlišnost.

Písničky z Channel Orange ale naštěstí žádnou bariéru mezi genderem nestaví a fungují zcela univerzálně. U melancholických „oplodňováků" Thinkin' About You, Sierra Leone nebo Pink Matter není vůbec podstatné, jestli jsou psané pro muže, nebo pro ženu.

Ostatně nejlepší soulové písničkářství umí skvěle překračovat hranice pohlaví - vzhledem ke kořenům žánru v gospelu se jejich touha vztahuje primárně k neosobnímu (a bezpohlavním) bohu, a ne k lidským bytostem viděným jako sexuální objekty. Díky tomu mohli zpěváci jako Prince pracovat s pohlavní identitou velmi nejednoznačně a natahovat ji k libosti na všechny strany (jen si vzpomeňte na jeho I Wish I Was Your Girlfriend). U tradičněji založených soulových bardů od Marvina Gaye až třeba po Maxwella může díky tomu vokální projev obsáhnout prvky mužské i ženské.

Pop není nikdy jen písnička samotná, ale i kontext, a tak dává Frankův příběh těmto skladbám další zajímavý rozměr navíc. V tomto ohledu přijde nejsilnější moment se skladbou Bad Religion, v níž se Ocean s pomocí varhan a bombastických smyčců vyzpívává z nešťastné lásky („je to špatná víra být zamilován do někoho, kdo tě nikdy nemůže milovat") a zároveň svých pochybností o náboženství, které mu nikdy nemůže dát rozhřešení.

Těžko říct, jestli si teď zlomená srdce budou pouštět Bad Religion v jukeboxech ve tři ráno v nonstop barech místo cajdáku Someone Like You nebo Somebody That I Used To Know. Nějak si nedokážu představit, že by někoho mohly uklidnit verše jako „Tahle neopětovaná láska / není nic jinýho než kult jednoho člověka / a kyanid v poháru z polystyrenu." Tak či onak je to důkaz, že Ocean - jindy spíše opatrný a odtažitý - umí do zpěvu vložit své nejniternější emoce.

Depresivní hédonista

Další kapitolou z příběhu Franka Oceana je jeho dospívání uprostřed přepychu a skladby jako Super Rich Kids nebo Sweet Life kreslí dekadentní život smetánky, která si dělá vrásky jenom z toho, jak správně přečíst jméno bláznivě drahého francouzského vína (jak o tom rapuje Earl Sweatshirt v prvně jmenované skladbě). Není to ale žádná bujará oslava naplněného (černého) amerického snu, tak jak ji známe z tuctových hiphopových klipů, písně podkresluje melancholie z pocitu viny a smutek z nudy, kterou přepych přinesl.

Tuto náladu ostatně Frank Ocean sdílí se svými kanadskými kolegy - dalším velkým objevem loňského roku - r'n'b zpěvákem The Weeknd či úspěšným rapperem Drakem. Jejich „minivlnu" popisuje anglický hudební publicista Mark Fisher v časopise The Wire trefně termínem „depresivní hédonismus", který pro něj celkem pěkně dokresluje stav současné Ameriky, kde se tváří v tvář ekonomické depresi už neradují ani ti, kteří by ještě mohli.

V Lost, jedné z mnoha ukrytých perel alba, popisuje Frank Ocean pocity dívky, jejíž duše se ztratila mezi přestupy letadel, přepínáním televizních kanálů a nakupováním. A už se nezmůže na nic jiného než odevzdaně konstatovat: „Na lži vlastně není nic špatnýho". Těžko si představit výstižnější text, který by shrnul delirium z konzumního šílenství, na němž se všichni tak trochu podílíme.

Není to zrovna sociálně kritické gesto ve stylu Marvina Gaye nebo hluboký vnitřní vhled do americké povahy, jak to dělá Stevie Wonder, Frank Ocean je jim přesto na svém debutu v něčem velmi podobný. Podobně jako to umí oni anebo další géniové černé hudby, jako jsou Prince, Kanye West nebo Erykah Badu, natočil Ocean skvělou popovou desku, která zároveň překračuje slast s krátkou záruční dobou. Album rozkročené mezi minulostí, současností a budoucností. Dejte na mě, moc lepších desek letos nevyšlo a nevyjde.

Frank Ocean: Channel Orange. 55 min, CD/Digital. Vydala společnost Def Jam/Universal, 2012.

autor: Karel Veselý | 25. 7. 2012 10:21

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama