Recenze - Debutové album For Emma, Forever Ago nahrál Justin Vernon alias Bon Iver na samotě horské chaty v severozápadním Wisconsinu. Útěkem z civilizace si léčil zlomené srdce i zklamání z rozpadu první kapely - což by se dalo popsat jako „ultimátní indierockový kýč krystalického eskapismu".
Za to, že z rovnice smutek + kytara vzešel zároveň tak fantastický výsledek, může především Vernonův obrovský talent. Písničkář ho potvrzuje i na novém, bezejmenném albu, kde už se pod hlavičkou Bon Iver skrývá celá kapela. Společně nahráli majestátní desku částečně čerpající z odkazu osmdesátkového soft rocku.
Debut Bon Iver vyšel nejprve v roce 2007 vlastním nákladem, ale alba si rychle všimly nezávislé značky Jagjaguwar a 4AD. Na konci následného roku se už hřálo v seznamech nejlepších nahrávek a opožděně se probojovalo i do amerického a britského žebříčku. Vernonovy skladby pak zazněly z filmů i televizních seriálů a v havajské sopce asistoval Kanye Westovi na jeho majstrštyku My Beautiful Dark Twisted Fantasy. Skoro to vypadalo, že Justin Vernon už nemá pražádný důvod být zasmušilý.
I eponymní novinka se ale nakonec drží melancholické linky debutu. Místo počítání sněhových vloček a lkaní nad ztracenou láskou ovšem tentokrát Vernon napsal cestovní deník po místech, která jsou částečně skutečná (Calgary, Perth) a částečně fiktivní.
Cestami do neexistujících měst jako Hinnom, TX nebo Michicant dělá Vernon úkrok do paralelního vesmíru fantazie, a přitom pokračuje v únikových taktikách alba For Emma, Forever Ago. I nový materiál je intimní a uhrančivě krásný, Vernon ho ale tentokrát balí do nápaditých, byť často minimalistických aranží, jež podtrhují mrazivou náladu jeho melodií.
Kromě kartografie neviditelných měst se vydává ještě na jednu cestu - do vlastního dětství. A při ponoru do minulosti objevil typické zvuky osmdesátek: atmosférický syntetický nářek kláves Korg M1 nebo softrockové elektrické kytary, které reproduktory nechtějí trhat, jen se s nimi mazlit.
Soft rockový fetiš
Spíše než konkrétní postupy Bon Iver evokuje sofistikovanost a maximalismus art-popopových kapel Fleetwood Mac (desky Rumours, Tusk) či XTC (Skylarking), kteří se svou pedantskou posedlostí málem zavedli pop do slepé uličky. V písňových labyrintech Bon Iver je ale radost se ztratit.
V úvodní Perth se decentně buduje nálada a skládají nástroje, až utichne vokál a píseň vybuchne s pochodovými rytmy, smyčci a dechy. V mrazivém Holocene všechny nástroje v nejvypjatějších chvílích ustoupí do pozadí a nechají hrát jen španělku, ve Wash se reichovsky minimalistický klavír přetahuje o pozornost se smyčci v pozadí. Hinnom, TX pak extrahuje těch pár snesitelných momentů z diskografie Coldplay do písňové miniatury, jejíž zvláštní ambientní atmosféra zahanbí i Briana Ena.
Jestli je první polovina uzavřenější, druhá dává naději, že Justin Vernon při cestě po neexistující Americe konečně spatřil světlo. Pilotní singl Calgary ještě začne meditativně, ale v druhé polovině přijde euforický klimax, v němž jako kdyby se hroutily zdi osamocení. Ne náhodou se v opožděném refrénu k Vernonovi přidají členové kapely, mezi nimiž je montrealský saxofonista Colin Stetson nebo hráč na steel kytaru Greg Leisz.
Závěrečná skladba Beth/Rest pak rovnou odhazuje všechny zábrany - a s korgem, vokodérem a kytarovým sólem míří (s trochou nadsázky) rovnou na rozhlasové stanice formátu adult contemporary, které rotují Richarda Marxe a Michaela Boltona. Je to zvláštní moment hudebního vyznání, na které Vernon své fanoušky připravoval už v superskupině Gayngs, jejíž loňské album Relayted ventilovalo „soft rockový" fetiš.
Další potíž budou mít posluchači nejspíše s Vernonovým falsetem, které naposledy neironicky použili hrdinové z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let - Bee Gees či Prince. Stejně jako v jejich případě je i tady symbolem vymazání sekundárních znaků tenderu. Jenže zatímco diskoborci a funkové princátko chtěli provokovat znejistěním svého pohlaví, Bon Iver o třicet let později spíše panicky utíká od svého mužství.
|
|
|
Eskapismus je blízký celé současné indierockové vlně, která si utvořila uprostřed chaotického světa vlastní oázu konzervativního klidu. Bolestínské solitérské album by byl přese všechno vlastně „docela běžný" hudební formát, ale na své druhé desce ale Justin Vernon dokázal přetavit mýtus svého „horského" debutu v něco mnohem originálnějšího a stvořil album, kterému po právu aplaudují angloamerická média od hipsterská bible Pitchfork (9,5/10) po britský Guardian, který dokonce vytáhl maximální známku.
V okamžiku, kdy album dohraje, je jasnější, proč se egomaniak Kanye West rozhodl spolupracovat právě s Vernonem. Oba se nestydí za ambici dělat hudbu, kterou ještě nikdo neslyšel, třebas jsou elementy jejich skládačky časem prověřené věci. Síla jejich vize překračuje současnou fascinaci retrem, svoje nápady navíc umí realizovat s perfekcionismem, který nezná kompromisy. Až se budou v prosinci zase sestavovat žebříčky nejlepších desek, Bon Iver si bude určitě nárokovat jednu z nejvyšších pozic.
