František se svým o rok starším bratrem Janem sice pocházeli z pražského Spořilova, víc o nich ale bylo slyšet v trampské osadě Toronto nedaleko Luk pod Medníkem. Však podle ní pojmenovali první kapelu.
František sice tvrdil, že začínal v beatových sestavách, jeho opravdový hudební start však pochází až z Toronta. Tam Nedvědi nasákli zlidovělé trampské písně a po boku dalších muzikantů pro ně ve vlastních kompozicích a na festivalech typu Porty našli modernější výraz.
Skupina Toronto vznikla v roce 1972, poměrně brzy se ale musela přejmenovat. Komunistický režim angloamerické názvy nemiloval - a tak se z Rangers stali Plavci, z Greenhorns zase Zelenáči, z Toronta Brontosauři.
Ti získali na Portě značný respekt a byť jim první samostatná deska Na kameni kámen vyšla až roku 1985, už dávno předtím se jejich písně i bez studiových nahrávek rozletěly k trampskému a folkovému publiku. Ještě dnes v posluchačských výzkumech některé zná až 90 procent lidí: to je případ Růže z papíru, Na kameni kámen, Valčíčku, Hlídej lásku, skálo má nebo mnohokrát parodovaných Stánků.
V polovině 70. let se Brontosauři vydali na dvoukolejnou dráhu. Stále sice existovali a koncertovali, zároveň však splynuli se Spirituál kvintetem. Jeho umělecký vedoucí Jiří Tichota dodnes s obdivem vzpomíná, jak je parta z Brontosaurů pěvecky pozvedla.
S jejich významnou pomocí Spirituál kvintet v 80. letech zažil vrcholné období. Bratři Nedvědové se podíleli na čtyřech studiových albech původně gospelové skupiny, které pomohli rozšířit záběr o písně z doby národního obrození i moravský folklor.
V roce 1988 odešel Honza Nedvěd ze Spirituál kvintetu a bratr se svou podmračenou vizáží brzy poté následoval. Začali vystupovat společně a roku 1994 dokonce pro album Zahrádky znovuobnovili Brontosaury.
O dva roky později přišla jejich hvězdná chvilka. Pod názvem Nedvědi vydali u gramofirmy BMG desku Pasáček hvězd, která se díky chytlavým hitům jako Loučím se s tmou, Kohout či Jablko stala jednou z nejprodávanějších v českých dějinách. A bohužel také ukázala, že dravější Jan v celkovém dojmu bratra válcuje a trochu odsouvá do pozadí.
Výrazný, často kontroverzní Honza je autorský typ, zatímco medvědovitý František se dostal do role člověka, jenž vše jistí zezadu. Nebylo to úplně spravedlivé a nelze se divit, že už rok po vydání Pasáčka se dvojice rozešla.
Dlouhá léta pak komunikovala jen minimálně. Obvykle se píše, že příčinou rozchodu byly peníze, Františkova stále více upozaděná role s tím ale také musela souviset.
Ještě předtím však došlo k další důležité události českého popu 90. let, když za mohutné podpory televize Nova a dalších médií Nedvědi zahráli více než 60 tisícům diváků na Strahovském stadionu. Každý z bratrů se pak vrhl na sólovou dráhu, ty už ale byly mnohem méně výrazné. Zájem rychle opadal. Tak prudký pokles popularity sice tehdy nebyl výjimečný, viz příklad Martina Maxy, přesto by zasloužil pečlivější analýzu.
Na samostatné dráze jako by se František Nedvěd vtělil do kanadského písničkáře Gordona Lightfoota. Právě z jeho desek pochází většina hitů, které český interpret natočil v letech 1998 až 2004 - Kočovní herci, Jablůňka, Řemeslo, Devatenáct, Rejdivá. Texty k nim psal většinou jeho někdejší kolega ze Spirituál kvintetu, vloni zesnulý kontrabasista a zpěvák Dušan Vančura.
Ty písně nepochybně uspěly i proto, jak silně se Nedvěd s kanadským vzorem ztotožnil. "Musí z nich být cítit, že to k autorovi přišlo na svět tak, jak to je. Ne že si někdo udělal dlouhé a krátké čárky a snažil se do toho nacpat nějaká slova, aby se tam vešla," říkal o textech Jiří Tichota.
Problém spočíval v tom, že Nedvědovi a Vančurovi se povedlo Lightfootovy desky pořádně vyluxovat.
Počínaje albem Čtvrtá sada z roku 2003 už skoro nebylo z čeho dál vybírat. František proto s mnohem menším ohlasem zkoušel hledat inspiraci u méně známých osobností americké country. Ostatně - ať už chtěná, či nechtěná - stylizace do jakéhosi řidiče náklaďáku také rychle vyšuměla.
Poslední velké vystoupení zažil jako host, když se vloni v únoru zúčastnil koncertu svého fanouška Marka Ztraceného v pražské O2 areně. V paměti návštěvníků zůstává zvláštní jev: notoricky známé písně Brontosaurů v Nedvědově bezživotném provedení díky nadšenému zpěvu publika nečekaně ožily a nabyly na energii. Ta bude z jeho repertoáru sálat už navždy, kdykoliv zazní v hospodě nebo u táboráku.
