Z politických důvodů nemohl dodat, že mu představitelé vojenské diktatury zkraje roku 1969 nařídili odejít do exilu. Aby zaplatil letenku do Londýna, směl uspořádat jen poslední koncert. Na něm se právě touto skladbou, v jinotajích a s předstíranou radostí, tiše loučil s Riem, potažmo Brazílií.
Tento pátek dal stejnou kompozicí spánembohem návštěvníkům festivalu Colours of Ostrava, na jehož hlavním pódiu vystoupil za deště. Žijící klasik brazilské hudby Gilberto Gil, který v 60. letech minulého století přispěl k obrodě tamní kultury, prodal miliony nahrávek a po pádu režimu se stal ministrem kultury, do Česka přijel poprvé až v rámci rozlučkového turné. Minulý měsíc oslavil jedenaosmdesátiny.
Jeho koncert byl jednou z nejzajímavějších událostí třetího dne jinak těžce zkoušeného festivalu. Tomu po britské zpěvačce Ellie Goulding v pátek pozdě večer vypadla i druhá hlavní hvězda, nigerijský zpěvák Burna Boy. Podle ředitelky Zlaty Holušové se nejdražší interpret v historii akce omluvil kvůli poruše na soukromém letadle. "Celá kapela, tanečníci a tým byli připraveni v backstage. Čekalo se jen na zpěváka," napsali pořadatelé. Na sociálních sítích teď čelí kritice, že zrušení vystoupení neoznámili dřív a nechali lidi čekat v dešti.
Před ním varovaly velkoplošné obrazovky v areálu už okolo osmé večer, než začal hrát Gilberto Gil. Pod hlavní scénou na něj atypicky čekají pouze stovky lidí. Pršet začíná ve čtvrté skladbě, postupně vypadávají velkoplošné obrazovky, muzika ale nepřestává ani na minutu.
Gilberto Gil přichází doprovázený jedenáctičlennou sestavou, všechno příbuznými, všemi oblečenými v bílém: od nejstarší dcery Nary Gil, která s ním začátkem 80. let jako první z potomků začala zpívat, po teprve čtrnáctiletou vnučku, vokalistku Flor Gil. V podobném složení koncertují druhým rokem, nedávno se představili na prestižním jazzovém festivalu ve švýcarském Montreux.
Brazilský písničkář byl roku 2016 opakovaně hospitalizován kvůli problémům se srdcem. Jakmile se jeho stav zlepšil, vyrazil s příbuznými naposledy do světa.
Teď každý večer hrají jiné skladby. Nakrátko ostříhaný Gil v dioptrických brýlích, se šedou bradkou a korálky na krku, působí jako tichá a skromná hlava rodiny. Zpívá většinou se zavřenýma očima, až na kratičký výlet k prvním řadám zůstává stát u mikrofonu. Doprovázejí ho kytaristé João Gil a Francisco Gil, další příbuzní hrají na klávesy, perkuse, bicí či trumpetu, saxofonista má zároveň flétnu. Vokalistky jsou tři.
Od úvodní skladby Palco z roku 1981, napsané Gilem v obavě, že se vyčerpal a nikoho už nezajímá, nastolují příjemnou, lehkou povznášející náladu. Nedělají show. Oslavují Gilův život a dílo. Soustředí se na hudbu, která je vzdušná, rytmická, navzdory jisté melancholii radostná.
Hlavní hvězda se celý večer doprovází na tmavěmodrou elektroakustickou kytaru od americké firmy Sadowsky s nylonovými strunami, jež rozeznívá nejčastěji prstem a ukazováčkem s dlouhými nehty. Pěvecky nepodává Gilberto Gil kdovíjaký výkon, o to lépe vyzní pár skladeb, které přenechá zpívajícím dcerám a vnučce.
Rodinná atmosféra na pódiu není tak prvoplánově zjevná jako v už druhé řadě dokumentárního seriálu, který ve videotéce Amazon Prime Video nahlíží do zákulisí jejich rozlučkové šňůry. Jedna epizoda představuje rodinný dům za Riem de Janeirem, v jiné příbuzní debatují o rasismu. S ním se Gilberto Gil, černý potomek někdejších otroků, potýkal od narození. Téma vnáší také na ostravský koncert, když francouzsky zpívá Touche pas à mon pote, svůj song o rasové intoleranci inspirovaný hnutím z 80. let.
Jeho historicky asi nejdůležitější chvilka přišla o dvě dekády dřív, kdy tento stěžejní hudební inovátor a básnivý autor vysoce literárních textů spojil akustickou brazilskou hudbu - od samby po karnevalovou tradici - s africkými rytmy a západním rockem.
Hned několik písní v Ostravě připomíná tuto dobu, kdy s písničkářem Caetanem Velosem, zpěvákem Tomem Zé či Ritou Lee patřili k avantgardnímu uskupení Tropicália. Vyznačovalo se psychedelickou náladou, surrealistickými texty a antiestablishmentovým naladěním.
Široce kulturní hnutí přesahující do poezie i divadla volalo po vstřebávání západních vlivů. Brazilskému umění chtělo dodat mezinárodní rozměr. V době prudkých společenských změn čelili takzvaní tropikalisté podobnému odporu jako studenti protestující v USA nebo Francii. Protože v Brazílii ale mezi roky 1964 až 1985 vládla diktatura, Gil s Velosem skončili ve vazbě a na dva roky byli vyhoštěni do londýnského exilu.
Na Colours tuto epizodu evokují skladby Aquele Abraço nebo Ovelha Negra věnovaná právě Ritě Lee, jež před dvěma měsíci zemřela ve věku 75 let. Dojde také na Expresso 2222, kompozici napsanou v londýnském exilu předtím, než se Gilberto Gil roku 1972 směl znovu podívat domů.
Kudy se ubírala jeho další cesta, ilustruje Refazenda, titulní skladba prostřední z trilogie desek, jimiž se v 70. letech vracel ke kořenům. Přestože v úvodních slovech této písně o avokádovníku někteří spatřovali metaforu k vojenské diktatuře, jejíž příslušníci nosili oblečení stejné barvy, Gil to vždy odmítal. "Refazenda vypráví čistě o životě na venkově. Je to oslava přírody a naladění se na její rytmy," říkal.
Explicitně se začal angažovat až po pádu diktatury v 80. letech. Tehdy byl zvolen do zastupitelstva Salvadoru, tedy hlavního města spolkového státu Bahia, kde strávil podstatnou část života. Roku 2002 se pak stal brazilským ministrem kultury ve vládě prezidenta Luly da Silvy. Ve funkci zužitkoval celoživotní zájem o témata od deforestace po podporu brazilských etnik. Gil byl teprve druhým představitelem brazilského státu jiné než bílé barvy pleti.
Pozici ministra kultury v roce 2019 zrušil pozdější prezident Jair Bolsonaro, než ji letos opět obnovil navrátivší se Lula da Silva. Ten už veterána Gila zpět do vlády nepovolal.
K politice se Gilberto Gil na jevišti Colours obšírněji nevyjadřuje. Možná jen když zpívá přídavek Toda Menina Baiana z roku 1979, oslavu státu Bahia, vzpomenou si někteří, jak tentýž song pěl s bývalým generálním tajemníkem OSN Kofim Annanem.
Jinak Gilberto Gil raději seznamuje ostravské publikum s hudbou své země. "Po sambě je baião nejdůležitější typ brazilské hudby," zmíní v jednu chvíli. V tomto tanečním stylu pak zpívá Vem Morena, coververzi songu od Luize Gonzagy, jenž žánr po druhé světové válce zpopularizoval. Pod jeho vlivem Gilberto Gil jako dítě objevil hudbu a jemu později věnoval album Já, ty, oni, což je zároveň soundtrack ke stejnojmennému filmu z roku 2000.
Kromě bossa novy a samby na Colours znějí také reggae hity Vamos Fugir nebo Extra. Pocházejí z 80. let, kdy Gilberto Gil navštěvoval Jamajku a natáčel s kapelou svého vrstevníka Boba Marleyho. I jemu zasvětil celou desku.
Koncert v dešti je tak akorát dlouhý, ne masivně navštívený, zato navazující na to nejlepší z dvou dekád dramaturgie Colours. Žádný jiný velký český festival by Gilbertu Gilovi prostor v pátek večer na hlavní scéně nedal. Bylo to přirozené spojení festivalu, jenž se hlásí k pestrosti, s mužem, jenž si rozmanitost své hudby odseděl a dnes ztělesňuje celou šíři brazilské kultury.
