Vystoupení portugalské sestavy Expresso Transatlântico na menší scéně Drive stage patřilo k největším objevům prvního dne festivalu Colours of Ostrava. Ten začal mezi vítkovickými vysokými pecemi ve středu odpoledne, potrvá do sobotní noci.
Do jubilejního 20. ročníku pořadatelé vstoupili v nelehké situaci. Vloni poprvé čelili výraznější kritice kvůli proslovu propagátora otužování Wima Hofa. Od té doby na sociálních sítích občas zazní stížnosti na podle některých slabší program, stejně jako výtky, že se akce vzdaluje kořenům.
Faktem je, že kdo by na Colours přijel třeba po deseti letech, musel by si zvykat. Vedle bývalého plynojemu Gongu jsou vystavená sponzorská BMW, slogany na poutačích lákají "dejte si líbačku na hlavní stage", areálem otřásá dance music z tanečních stanů, z velkoplošných obrazovek na hlavní scéně vyřvávají reklamy jako v kině. Celkový dojem je komerčnější.
Mění se také složení návštěvníků. Colours, které za dvě dekády vyrostly v respektovaný evropský festival, potřebují zůstat relevantní, udržet masovou návštěvnost a oslovovat mladé, kvůli čemuž v programu přibývá pop music. Ne všem to vyhovuje. Faktorem v obměně publika nicméně bude i ekonomická situace. Ne každý si návštěvu může dovolit v době, kdy některé ostravské hotely v době festivalu účtují téměř 4000 korun za noc.
Ve středu nicméně nebyl pozorovatelný výraznější úbytek lidí, přestože agentura ČTK účast odhaduje na 30 tisíc oproti dřívějším 40 tisícům. Oficiální čísla pořadatelé už roky nezveřejňují.
Náklady samozřejmě stoupají i organizátorům. Po pandemii se rozpočet čtyřdenní akce vyšplhal na 200 milionů korun, což z Colours dělá nejdražší festival v republice. Skokově narostly ceny všeho od techniky po kapely. Ty největší nyní žádají honorář až milion eur, v přepočtu 24 milionů korun, oznámila ředitelka Zlata Holušová. "Lidé chtějí čím dál větší hvězdy, neuvědomují si ale, jak drahé ty hvězdy jsou," konstatovala. Celkový dojem pak ovlivňují i nepředvídatelné události, jako když hned ve středu zrušila účast britská zpěvačka Ellie Goulding. Jedna z hlavních hvězd se omluvila ze zdravotních důvodů.
Letošní ročník je dále první od chvíle, kdy většinový podíl ve společnosti pořádající Colours získala investiční skupina Rockaway Capital. Ta už vlastní síť knihkupectví Luxor, po níž se zde nově jmenuje debatní scéna, a karlovarský filmový festival. Stejně jako na něj také do Ostravy letos přijedou politici v čele s prezidentem Petrem Pavlem.
Jako každý rok doznal drobnějších změn areál: za druhou největší Liberty stage přibyla vyasfaltovaná cesta s odbočkou do kempu u Slezskoostravského hradu, na více místech se nacházejí koše na plastové kelímky, neboť Colours druhý rok po sobě neužívají ty vratné. Poprvé je pak areál bezhotovostní, za jídlo i pití lze platit jen kartami či chytrými telefony. V tomto ohledu se Colours zařadily po bok festivalů Rock for People, Metronome nebo Brutal Assault.
Klavír plný barev
Většina návštěvníků prvního dne jednoznačně přijela kvůli americké kapele OneRepublic. S jejím frontmanem Ryanem Tedderem desítky tisíc mladých až do půlnoci zpívaly hity od Apologize přes I Ain’t Worried po Counting Stars, které má jen na YouTube přes 3,8 miliardy zhlédnutí, přestože trendovalo především na sociální síti TikTok.
Zkrátka ale nepřišel ani ten, kdo na dramaturgicky tradičně pestrých Colours chce muziku objevovat. Na Liberty stage večer vzbudila zájem dvaatřicetiletá polská klavíristka Hania Rani. Od sedmi do sedmadvaceti se věnovala výhradně klasické hudbě. Dnes na koncertech z velké části improvizuje, užívá elektroniku a zpívá.
Prorazila za pandemie díky albu Esja, nazvanému po islandské hoře. Od té doby účinkovala v prestižním sále Berlínských filharmoniků, letos ji čeká vídeňský Konzerthaus. Nedávno podepsala smlouvu se světovým vydavatelstvím klasické hudby Deutsche Grammophon, které ji propaguje pod obchodní značkou "nový repertoár".
Vysloužila si obdiv videoherního designéra Hidea Kodžimy, vytvořila soundtrack ke sbírce poezie jedenadevadesátileté polské básnířky Krystyny Miłobędzké, vymyslela zvukovou instalaci ve varšavském pavilonu architektury Zodiak. Nedávno složila hudbu k dokumentárnímu filmu o sochaři Albertovi Giacomettimu.
Na ostravské pódium přichází Hania Rani pohodlně oblečená v černém, blonďaté vlasy svázané do drdolu, a usedá za koncertní křídlo značky C. Bechstein. To postupně střídá s elektrickým pianem Fender Rhodes, syntezátorem a pianinem, jež má odmontovanou přední stěnu a mikrofony nastavené tak, aby snímaly i jemné pohyby prstů po klaviatuře.
Když hraje, na druhé straně pódia ji doprovází kontrabasista v šortkách a černých brýlích Ziemowit Klimek, střídající hru pizzicato a smyčcem. Kromě toho ovládá syntezátor Moog.
Převažují náladotvorné kompozice a pulzující elektronické pasáže. Některé gradují, jiné se jen tak převalují. Pár skladeb s průzračně jemnou melodií prozradí formální zázemí v klasické hudbě, další stojí na práci s texturou zvuku: ozvěnou, efekty či smyčkami. Občas se ozve podklad jako z taneční hudby, jindy převažují uklidňující plochy vyvolávající silné pocity.
Hania Rani trpělivě buduje kompozice ze zacyklených, drobně variovaných figur. Arpeggia čili rozklady akordů, ostinata neboli opakované motivy hraje jednou rukou na klavír, zatímco druhou sahá do kláves. Obecně navazuje na tvorbu skladatelů minimal music jako Philipa Glasse či z mladších autorů Nilse Frahma, který roku 2011 na desce Felt podobně pracoval s rozmístěním mikrofonů u piana.
Způsobem improvizace se však Polka vyjímá, stejně jako tím, že na rozdíl od mužských předchůdců zpívá. V Ostravě má na pianu přilepené dva papíry s poetickými útržky jako "Já / Nech mě padat / Sbohem, sbohem / Zvuk smrti je tvarem života". Některá slova třeba tucetkrát zopakuje tenkým sopránovým hlasem, jenž ovšem nemusí každému přijít zajímavý.
V průběhu zhruba hodinového vystoupení hraje skladby Leaving, Don’t Break My Heart, Dancing with Ghosts nebo singl Hello o bezesné noci a "tom zvláštním vnitřním pocitu, kdy nemůžete usnout a neustále v hlavě osnujete plány, něco zpochybňujete, nad čímsi přemýšlíte, oči nezahmouříte", jak řekla dříve. Naopak v Ostravě vynechává svůj největší hit, křehkou kompozici Glass. Možná vytušila, že by nevyzněla za světla na velkém venkovním pódiu, kde soustředěnou náladu párkrát naruší výkřiky z publika, po několika minutách část lidí znuděně odchází a další koukají do mobilů. Ne všichni vypadají spokojeně.
Hania Rani je nicméně jednoznačný talent a je skvělé, že ji Colours pozvaly. Jen potřebuje komornější atmosféru. Třeba ji bude mít na koncertu 18. října v pražské Arše.
Portugalský objev
Druhým objevem středečního večera se stává pětičlenná portugalská kapela Expresso Transatlântico, která přichází už za tmy na menší Drive stage. Její hvězdou je teprve devatenáctiletý hráč na dvanáctistrunnou portugalskou kytaru Gaspar Varela, který má zázemí v tradičním žánru fado a virtuózní průpravu. Všimla si ho už roku 2019 americká popová zpěvačka Madonna, toho času žijící v Lisabonu, vyslovila mu obdiv a pozvala jej do své kapely, kam skutečně nastoupil.
Ve stejné době však Gaspar Varela založil vlastní sestavu s dnes šestadvacetiletým bratrem Sebastião Varelou, jenž užívá elektrickou kytaru Gretsch typu Chet Atkins. Na ostravské pódium přicházejí v nátělnících, usedají na židle a začínají hrát prudce moderní, kontaktní hudbu. Doprovázejí je bubeník, baskytarista a klávesista zároveň ovládající trumpetu.
Expresso Transatlântico jsou na začátku kariéry: častěji začali vystupovat až po pandemii, odborná veřejnost je objevila, když vloni zahajovali hudební veletrh Womex v Lisabonu. V portugalské metropoli už vyprodávají divadla, vystoupení na Colours však je jejich první v zahraničí, jak oznamují za značného aplausu.
Hudebně hrají oslnivý amalgám klasických stylů jako flamenco nebo fado s modernějšími žánry, od surf rocku přes reggae a klubovou muziku až po syrovější, dravější místa s africkými nebo brazilskými groovy. Živelný, globální mix stojí na talentu a viditelné radosti z muziky, kterou bratři okamžitě přenášejí na diváky. Gaspar Varela do sofistikovaných sól zařazuje jazzové vyhrávky stejně jako třeba flažoletové tóny, vytvářené jemným dotekem prstu na určitém místě struny. Nástroj ovládá bezproblémové, i když s ním běhá po pódiu, škube celým tělem nebo ustrne v dramatickém záklonu.
Publikum hlasitě ocení, jakmile ve skladbě As Ladras zaujme turecký sed na kraji pódia, položí portugalskou kytaru na zem a hraje na ni jako na steel guitar, to znamená klouže po strunách skleněnou trubičkou nasazenou na prstě. Jinak má Gaspar Varela celý koncert na palci i ukazováčku kovové prstýnky prozrazující klasickou techniku.
Jednou skladbou se bratři přihlásí k dnes již neexistující portugalské sestavě Dead Combo, již věnují dosud nevydaný singl Gangster. Později zařazují píseň Azul Celeste na počest své prababičky Celeste Rodriguesové, sestry slavné interpretky fada Amálie Rodriguesové. Nakonec dojde i na singly Alfama, Texas nebo Bombália. Za sólo v ní Gasparovi starší bratr donáší plechovku plzně.
Colours of Ostrava kdysi českému publiku objevily moderní interpretku fada Marizu, která je dnes světovou hvězdou. Tehdy ji zdejší publikum poslouchalo a ani nedutalo.
Když ve středu zvážněli Expresso Transatlântico, virtuosové si zpod pódia hned vyslechli ožralecké výkřiky jako "zahraj něco od Nedvědů". Časy se holt mění, stejně jako návštěvníci Colours. Kapely to přežijí, festival také. Kdo si zvykne, že je to v areálu jiné než dřív, snad tu bude i další roky moct objevovat originální hudbu. Že jí pořadatelé stále dávají prostor vedle pop music, je nakonec nejdůležitější.
