Recenze - Album Bankrupt! začíná a končí vrčením přenosky gramofonu, což je nepochybně gesto, kterým se francouzské kvarteto Phoenix hlásí k staromilským hodnotám popu.
Jejich nenuceně euforický synth-pop-rock ostatně vždycky tak trochu evokoval romantiku idylického bezčasí, které vyhledávají vinyloví nadšenci, a není náhoda, že jejich čtyři roky staré album Wolfgang Amadeus Phoenix se na tomto formátu skvěle prodávalo. A nejen na něm! Phoenix se tehdy po devíti letech hraní a třech deskách konečně dočkali mezinárodní slávy a o rok později za desku dostali i Grammy pro nejlepší alternativní album.
O čtyři roky později přichází s novým albem, které stojí před prakticky nesplnitelným úkolem - navázat na platinové úspěchy svého předchůdce. A názvem Bankrupt! (Bankrot!) jako kdyby si už zároveň dopředu připravovali alibi pro své selhání. Je v tom pro Phoenix typická sžíravá sebeironie, ale i hra na nedostatek sebevědomí - tihle kluci z Versaille vlastně nikdy nevystupovali jako drsní rockoví páskové, místo toho připomínali partičku hudebních nerdů, které sláva potkala jaksi mimochodem.
Samozřejmě, že tady ale zdání lůzrů trochu klame - kytarista Laurent Brancowitz kdysi začínal ve stejné skupině jako dnešní členové Daft Punk a zpěvák Thomas Mars je manželem hollywoodské režisérky Sofie Coppolové, k jejímuž snímku Odnikud někam sestavili Phoenix před třemi lety soundtrack.
Snímek o „zahálčivé třídě" prý Marse a spol. hodně inspiroval při psaní materiálu na nové album a témata nudy a prázdnoty do několika skladeb skutečně prosakuje (Bourgeois, Entertainment). Phoenix ale i tady zůstávají v pozici outsiderů pozorujících blyštivý svět celebrit, do kterého po úspěchu hitů 1901 nebo Lisztomania sami nakoukli.
V rozhovorech před vydáním desky Phoenix hodně mluvili o tom, že Bankrupt! je jejich experimentální album, ve skutečnosti se ale tato hrozba naplní jen v titulní skladbě, která tvoří jakýsi předěl mezi energickou první polovinou a tou druhou - zasněnější. Analogové syntezátory se tady přetahují se spinetem a vokál dorazí až v poslední třetině skládačky a všechno působí trochu nuceně.
Phoenix ale nikdy nemuseli předstírat, že dělají hudební avantgardu, jejich největší síla je ve schopnosti psát endorfinové hity, které si posluchače nenápadně omotají kolem prstu po jediném poslechu. Právě takové otevírají desku a úvodní kvarteto písní počínaje prvním singlem Entertainment a konče Trying To Be Cool jsou přesně takoví popoví červíci, u kterých ale zároveň nemáte pocit, že vám vyžírají mozek.
V druhé polovině desky se všechno maličko zkomplikuje a u refrénů skladeb jako Drakkar Noir nebo Bourgeois už trochu cítíte chladné ostří háčků, kterými se chtějí zachytnout vaší mysli. V Don't pak Phoenix naplno rozehrají svoji fascinaci osmdesátkovým popem a nestřídmé použití syntezátorů už tady hraničí s fetišem.
Ostatně kapela a jejich dvorní producent Philipe Zdarr (Cassius) údajně album nahrávali na vybavení, na kterém Michael Jackson a Quincy Jones míchali svůj slavný Thriller.
To, že Phoenix na Bankrupt! sází hlavně na syntezátorové riffy místo tradičnějších kytar, je možná důkaz, že stín předchozí desky je přinutil vážně přemýšlet o hitovém potenciálu nových skladeb. Trochu tím umazali na své typické nenucené ležérnosti a naivitě, ale do své mimočasové bubliny jako kdyby se tím zavrtali ještě hlouběji.
„Nemůžeš nikdy překročit hranici, ale nemůžeš se přestat snažit" zpívá Mars v nakažlivém refrénu S.O.S. In Belair a Phoenix si tady připravují další alibi pro své setrvání na bezpečných pozicích. Že Bankrupt! nepřináší nic radikálně nového, není závada, Phoenix nikdy nic takového ani dělat nechtěli.
Phoenix - Bankrupt!. CD, LP, digital. 41 min. V2, 2013.
