Oscarový snímek, který roku 1966 natočil Jiří Menzel, přitom Somr viděl jen jednou. "Nemám na to nervy. Že bych si doma něco pouštěl, to určitě ne," říkal. Nechuť ke sledování děl, v nichž účinkoval, u něj vzbuzovalo přesvědčení, že "je to blbé, že by to člověk dělal jinak, ale je to nevratné", prohlásil Somr před osmi roky na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
Na natáčení svého prvního velkého počinu Ostře sledovaných vlaků nicméně vzpomínal rád. "Všechno jsem se učil, seznamoval jsem se s prací. Měl jsem velikánskou kliku, že to byla prima parta. Tehdy začínala nová vlna, bylo to něco nového, pro mě dvojnásob," řekl. Nová vlna se říkalo tehdejším československým filmům od nastupující generace tvůrců jako Miloše Formana či Věry Chytilové.
Známá scéna, v níž Josef Somr jako výpravčí razítkuje pozadí mladé telegrafistky hrané Jitkou Zelenohorskou, mu moc popularity v rodném Vracově na Slovácku nepřinesla. "Můj otec ani matka to nepřenesli přes srdce. To víte, slovácký venkov," říkal. "My jsme byli katolická rodina. A i když doba druhé poloviny šedesátých let byla už trochu rozvolněnější, a ne tak zásadně bigotní, pro ně to bylo pořád poněkud nemravné."
Velká sláva podle něj nepřišla ani poté, co snímek v roce 1968 získal Oscara. Sám si na Ostře sledovaných vlacích nejvíc vážil předlohy Bohumila Hrabala. "Byla to zcela nová poetika. Bude to docela slušný film i za sto let. Hrabalova díla mám velmi rád, byl jsem šťastný, kdykoli jsem je mohl dělat, na jevišti i v rozhlase," říkal.
Rolí výpravčího Hubičky si Somr svým způsobem splnil dětské přání. "Chtěl jsem být strojvůdcem. Ve filmu jsem si mohl zatáhnout za páku, aby se lokomotiva rozjela. Řídil jsem i loď a letadlo, ale lokomotiva byla nejkrásnější," říkal herec, který k železnici získal vztah už jako malý, u dráhy pracoval jeho otec.
Na rodné Slovácko se ostatně celý život vracel. "Mám k tomuto kraji velmi blízko, nikdy jsem si nepředstavoval, že skončím v Čechách. Tady si lidé udržovali k Čechům určitý odstup, spousta Moraváků neměla hlavně Pražáky ráda. Já ale nebyl tak zarputilý. Věděl jsem, že dobří lidé i blbci jsou všude," říkal.
Zlomem byl Činoherní klub
Somr sice postupem let ztvárnil mnoho hochštaplerů, podivínů nebo intrikánů, nenechal se ale zařadit do škatulky specialistů na sukničkáře či záporné postavy. Patřil mezi nejlepší představitele psychologicky náročných rolí v poválečné české kinematografii i divadle. Před kamerou a na jevišti dokázal prodat komediální talent i komplikovanější persony s tragikomickým rozměrem.
Somr se narodil ve skromných poměrech 15. dubna 1934 ve Vracově u Kyjova jako prostřední ze tří bratrů. Coby dítě se musel starat o hospodářství. Ze snu o práci na železnici sešlo, nakonec zvítězilo herectví. Roku 1956 vystudoval brněnskou JAMU a nastoupil do divadla v Českém Těšíně. Postupně prošel scénami v Brně a Pardubicích, než se v polovině 60. let stal členem rodícího se pražského Činoherního klubu. To vždy označoval za kariérní zlom.
Právě ve druhé půli 60. let jeho herecká hvězda zářila naplno. Natáčel s uznávanými režiséry a po letech strávených na oblasti dostal angažmá v metropoli. "To období patří nepochybně k nejšťastnějším v mém životě," vzpomínal. V "Činoheráku" se zapsal pod vedením Ladislava Smočka v inscenaci Piknik, v Mandragoře režírované Jiřím Menzelem nebo v Revizorovi a Zločinu a trestu uvedenými Janem Kačerem. Před kamerou ho režírovali i Ján Kadár s Elmarem Klosem nebo Jaromil Jireš.
Právě postava zatrpklého Ludvíka Jahna v Jirešově adaptaci románu Milana Kundery Žert z roku 1968 byla další z rolí, kde Somr uplatnil své psychologické herectví. Zároveň se ale stala jednou z mála hlavních úloh, jaké před kamerou dostal. Obvykle byl u filmu i v televizi spíš "přihrávačem", objevoval se v rolích středního či menšího významu. Na druhou stranu je díky tomu výčet Somrovy filmografie neobvykle dlouhý, čítá přes 170 položek.
Ty navíc dokázal podat tak, že si mnohé jeho figury diváci pamatují dodnes. Koncem 60. let se blýskl postavou maloměšťáckého Ády Vinše v páralovské adaptaci Soukromá vichřice režiséra Hynka Bočana. Dále ztělesnil trafikanta Soumara v seriálu Byl jednou jeden dům z roku 1974, vysloužilého vojenského kuchaře Serváce z pohádky Tři veteráni v 80. letech nebo profesora Ječmena z pětidílné filmové série o básnících režiséra Dušana Kleina. "Žák, který myslí, je pro studium efektivně ztracen," řekl například ve snímku Jak svět přichází o básníky z roku 1982.
Po revoluci
Z jeho polistopadové tvorby vynikal doktor Hanzelín v Jirešově snímku Helimadoe nebo král Dobromil v pohádce Čert ví proč. Pamětihodný výkon podal ve filmu režiséra Vladimíra Michálka O rodičích a dětech, natočeném podle románu Emila Hakla.
Vedle toho byl herec, jenž dostal ceny za mimořádný přínos kinematografii na karlovarském festivalu a při udílení Českých lvů i medaili Za zásluhy, stále aktivní na jevišti. Hrál v pražské Viole, kam se uchýlil poté, co kvůli horšícímu se zdraví začátkem tisíciletí odešel z Národního divadla. "Pochopil jsem, že na některé věci už nestačím. Rozhodl jsem se raději, že toho nechám," říkal držitel ceny Thálie za celoživotní mistrovství o rozhodnutí odejít z Národního divadla. Tam původně zamířil za režisérem Miroslavem Macháčkem v roce 1978.
Na první české scéně ztvárnil Maršála v Čapkově Bílé nemoci, Kláska v Jiráskově Lucerně nebo Kunze v Krobotově nastudování Roku na vsi bratří Mrštíků. Za Pana Františka v Hrubínově Romanci pro křídlovku získal roku 1998 první Thálii, druhou mu o čtyři sezony později vynesla role ve hře Donalda Coburna Džin, kterou nastudoval již v komorní Viole.
První českou scénu opustil v roce 2004 rolí Lízala v Maryše. Tehdy už v Národním divadle jen hostoval. Na jaře roku 2001, nedlouho před premiérou, vzdal roli Sira v Garderobiérovi a z úvazku po 23 letech i vzhledem ke svému tehdejšímu zdravotnímu stavu odešel. "Angažmá už mi nepřinášelo žádnou radost, cítil jsem se tam nedobře," zdůvodnil později.
Ocenění převzal též za účinkování v rozhlase, jeho hlas bylo možné slyšet v úspěšném cyklu Pohádky tisíce a jedné noci. Načetl díla Karla Čapka, Jaroslava Haška, Františka Nepila nebo Charlese Dickense.
"Pan Somr přichází pokaždé pečlivě připravený, v textu má různobarevné poznámky. Důraz, význam nebo pomlky, všechno má svou barvičku. V každém sebemenším příběhu, v pohádce pro děti nebo v povídce pro dospělé, respektuje autora a hledá co nejlepší cestu k tlumočení jeho textu," chválil jej režisér rozhlasových nahrávek Robert Tamchyna.
Podle něj jen málokdo dokázal hlasem a interpretačním uměním oslovit celou rodinu posluchačů od dětí po nejstarší generaci tak, jako to kdysi dokázal například Karel Höger. "A Josef Somr je před mikrofonem jeho důstojným nástupcem," dodal režisér.
Werichovo krédo
Úspěšný herec s poněkud zachmuřenou tváří byl podobně jako mnoho kolegů v soukromí považován za plachého a uzavřeného, zároveň ale uměl bavit společnost. K jeho vášním patřilo posezení ve vinném sklípku, zpěv a hra na cimbál, v rodném kraji si často nenechal ujít Jízdu králů. Bezdětný Somr žil dlouhá léta s herečkou Zuzanou Šavrdovou, která zemřela roku 2011, oženil se ovšem až po smrtí své životní družky, když si vzal její sestru Jaroslavu.
Důchod si užíval, prý aby naplnil heslo Jana Wericha, které považoval za své krédo. Totiž že "život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá", parafrázoval Josef Somr.
Byl vynikající osobitý tvůrce, který vytvářel podobu moderního českého divadla a filmu, reagoval v neděli na zprávu o jeho úmrtí Jan Burian, ředitel pražského Národního divadla.
