Filmovou romancí Chyby, kterou od čtvrtka promítají kina, tak dvaačtyřicetiletý režisér vstoupil do neznámého terénu. Navíc do žánru, který u nás nikdo neumí točit.
Komorní snímek není tak zalidněný figurami a figurkami jako režisérovy seriály Okresní přebor a Most! nebo jeho poslední snímek Kobry a užovky. Oproti předchozím počinům také šetří humorem, byť nadhled mu nechybí ani tentokrát. Diváka si umí získat jedinou uvěřitelnou replikou.
Stačí když třicetiletý Tomáš na začátku vysedává v příbramském baru poté, co mu po návratu ze Žiliny ujel poslední autobus. Kolem se mihne dívka se špičatou čepičkou na hlavě. Než odnese tác panáků, proběhne oční kontakt, pár slov. Oslavenkyně dostane dárek, jaký od náhodného hosta na baru nečekala: drobný sukulent zvaný měsíční kámen, vzhledem připomínající kopýtko nějakého mláděte.
V této chvíli si Tomáš, jenž se v nedaleké vsi živí jako svářeč, neomotá kolem prstu jen o pět let mladší prodavačku Emu, která ho později nechá přespat u sebe, ale také diváky.
Prušinovský vsadil na neokoukané oblastní herce. Jan Jankovský ztvárnil Tomáše jako sveřepého, mlčenlivého i prchlivého chlapíka, který má něco za sebou, ale kdesi za jeho pomačkaným obličejem je dobré srdce. Nakonec však hlavně energická a usměvavá Ema v podání Pavly Gajdošíkové před okolím skrývá minulost, pro kterou ji zavrhla vlastní matka a která může být - obzvlášť pro život na malém městě - přítěží, jakou každý neustojí.
Prušinovský vždy uměl spojit oblastní potíže a sociální problémy s komedií. A také nyní ví, kdy zapojit nadhled a přesnou, údernou průpovídku, která pobaví, ale rovněž tne hrdinům do svědomí. Tentokrát s nimi však šetří.
Podle scénáře Romana Vojkůvky natočil úsporné drama o lidech, kteří do světa nevykročili příliš dobře. Tak úsporné jako nenápadně, ale ostře pulzující hudba frontmana hiphopové formace WWW Ondřeje Anděry, která publikum nezaplaví tóny a pouze dotváří atmosféru.
Chyby jsou příběhem ze světa, kde opilí muži neváhají udeřit partnerky, kde se matky stydí za své dcery tak, že před nimi prchají za bílého dne, kde se proti vám kvůli jedné mladické nerozvážnosti spikne celá vesnice.
Pro jiné by to byl materiál na čistě artové drama o lidech, kteří jsou prostě v háji. Prušinovský však látku se svou typickou lehkostí přetváří v příběh, kde nechybí naděje a čistá, nekomplikovaná láska. Což jsou slova, u nichž zatrne, neboť zavání citovým vydíráním a milostnými pletkami z říše telenovel.
O to silnější však režisérova novinka je. Čeští tvůrci neumí točit uvěřitelné příběhy o lásce. Prakticky tu neexistuje žánr romantické komedie. Takřka všechny komedie středního proudu sice vypráví o vztazích, ale ve zcela neromantickém duchu.
Zatímco v romantických komediích mají postavy své chyby, a přesto jim chceme fandit, zdejší autoři se vyžívají v karikování hrdinů, kteří se chovají jako hovada či hysterky, a navzdory tomu nakonec skončí spolu v posteli či nedejbože u oltáře.
Film Chyby se nebojí vyprávět o silných citech. A nepotřebuje k tomu zápletku plnou komických peripetií, slovních přestřelek a nedorozumění. Středočeská verze příběhu o lásce, která hory překoná, si vystačí s tuzemskými kopečky a výmoly, jež bolí o to intenzivněji.
Režisér opět hledí na maloměsto i vesnici jako na svět utkaný ze stereotypů, předsudků a jasně daných pravidel. Chlapi chodí do hospody na pivo, vtipkují o tom, když někdo svou partnerku dává takřka na roveň tomuto posvátnému aktu vysedávání ve výčepu. Přitom snímek brzy odhalí, že ty skutečné svazky, ať už přátelské nebo partnerské, se obvykle u piva nevysedí.
I Chyby občas sklouznou k modelovým situacím. Soustředí se ryze na uvěřitelné vykreslení vztahu Tomáše a Emy, který prochází komplikovanými zvraty, a třeba povahu kamarádství mezi Tomášem a jeho pracovním i hospodským parťákem Igorem načrtávají trochu vachrlatě.
Většinou ale tvůrci dovedou zachytit vše podstatné, aniž by se muselo příliš mluvit. Třeba vztah Emy s matkou, která jí na pár dní poskytne azyl. Scéna je nasnímaná tak, že ženy nikdy nevidíme v jednom záběru spolu. Propast mezi rodičem, který se za dítě stydí, a dospělou dcerou, jež nemá možnost odčinit minulost, je zjevně nepřeklenutelná.
Podobný vnitřní konflikt řeší Tomáš. Neumí ustát informace o Emině minulosti, ani se nemůže zbavit citů k ní. Prušinovský tu opět vypráví o slabosti mužů, o tom, jak křehcí nakonec jsou, když nestačí držet chlapáckou krustu někoho, kdo pije, souloží a nic komplikovanějšího k životu nepotřebuje.
Tím, že tentokrát postavy nevykoupí gagem, ironií nebo lehkou karikaturou, je obraz života na vesnici o to krušnější. Je to osamělý svět, kde žije pár lidí, spíše známých než kamarádů - prostě proto, že obývají společný prostor. A tak nějak si na sebe u toho hospodského stolu zbyli.
Chyby vyprávějí o tom, že když do takového usedlého prostředí, které nepřeje změnám, vstoupí city, dovedou rozbourat i po generace vznikající nánosy, jimž se tu sice říká život, ale je to spíše přežívání. A Prušinovský pozvolna odhaluje, jak moc takové "bourání" vnitřních i společenských bariér bolí. A také jak jedna dobře mířená facka může spravit to, co dříve jiná, neuvážená málem navždy zničila.
Facky dovedl Prušinovský rozdávat vždy. A tak jako vtipy byly v jeho vesmíru obalené "masem" a nemířily jen k pointě, i rány padaly s potřebnou rázností, která postavám doslova i přeneseně rozsvítí v hlavě.
Nyní se ke gagům a fackám přidaly polibky, jež mají stejnou moc měnit osudy lidí. I proto Prušinovský natočil obyčejný, uvěřitelný a zároveň nezapomenutelný film.
Chyby
Režie: Jan Prušinovský
Falcon, v kinech od 15. července.
