Recenze - Hněv Titánů je sice druhý díl Souboje Titánů, ale není nijak zvlášť nutné jeho první část vidět. Vše důležité, co potřebujete vědět, se vám tu zrekapitulujete, přičemž alespoň základní znalost souvislostí antických mýtů se určitě hodí. A třebaže Hněv Titánů není nijak zvlášť dobrý film, je specifický přinejmenším tím, že jde o nejpotemnělejší únikový blockbuster, který se za dlouhou dobu v kinech objevil.

Boj pokračuje, není ale jasné, s kým

Polobožskému Perseovi umřela žena a vychovává na ostrově svého synka Hélia jako rybáře. Za Perseem přijde jeho otec Zeus a prosí o pomoc. Lidé se k bohům přestali modlit, ti se stávají smrtelnými a většina už je skutečně mrtvá. Hádes s Áreem poslední z nich - bratrskou dvojici Zeus, Poseidón - zradí a rozhodnou se využít Diových zbývajících sil, aby oživili titánského Krona a výměnou si zachovali nesmrtelnost.

Foto: Aktuálně.cz

Kronos je otec Dia, Háda i Poseidona, kterého tito bratři před mnoha lety porazili a uvrhli do pevnosti Tartaros. Pokud Kronos povstane, je to zkáza lidstva. Perseus je donucen vzít opět do ruky meč, sednout na Pegasův okřídlený hřbet a vydat se svého otce zachránit. Během toho umře spousta dalších... a ačkoli není překvapivé, že to samozřejmě dopadne dobře (co byste taky čekali), jde trochu o Pyrrhovo vítězství a boj pokračuje (byť není jasné s kým).

Je s podivem, že někdo dal zelenou filmu, ve kterém jen marně hledáme něco pozitivního a ve kterém se stav věcí ze svrabu A během vyprávění přelomí do neštěstí B. Ty tam jsou prvky antické vznešenosti, velkolepé chrámy jsou v troskách, všichni jsou špinaví, depresivní a unavení. Velké kusy fikčního světa podlehnou naprosté zkáze a Tartaros taky moc na náladě nepřidá (trochu jako mnohem digitálnější doly Mórie z Pána prstenů).

Kdo chce dosáhnout poznání?

Jak je u mytologických filmů relativně běžné, celý vývoj filmu je postavený na principu hrdinského kvestu: musíš jít k A, ten tě nasměruje k B, kde získáš C, což ti pomůže zničit D a osvobodit E. Hrdina logicky postupuje na základě dějového vzorce putování, musí projít několika zkouškami (boj s kyklopy, boj se svými nočními můrami v labyrintu Tartaru, boj s Áreem, boj s Kronem) a dosáhnout poznání.

Foto: Aktuálně.cz

Jakého poznání ale může dosáhnout někdo, kdo byl do kvestu vyslán trochu proti své vůli, hrdinské kousky už má za sebou a nejraději by v klidu žil se synem? Relativně žádného, snad kromě usmíření se s otcem Diem - k čemuž se ještě dostaneme. Proto se do děje dostává Poseidonův polobožský syn Agenor, hochštapler a zlodějíček, jemuž ale stačí dotknout se trojzubce, aby přijal zodpovědnost a postupně prošel hrdinskou proměnou.

Problém je v tom, že jeho proměna vlastně nikoho pořádně nezajímá a hrdinská funkce Navigátora se v labyrintu Tartaru ukáže být dosti pochybnou. Milostná linie mezi Perseem a Andromedou je taky důmyslně ukrytá, takže co nakonec film pohání kupředu a vyvolává divákův zájem o postavy? Rodinné drama. Skutečně. Systém (ne)narušených otcovsko-synovských a bratrsko-synovských vztahů totiž dosahuje překvapivé šíře.

Rodinné úklady a zrady

Zdravý je snad jedině vztah mezi Perseem a Héliem, zbytek je jak z Bergmanova filmu (analogie čistě nadsazená, kdyby se chtěl někdo urazit). Zeus to má rozhozené s taťkou Kronem (koneckonců ho zabil, to o něčem svědčí). Áres to má rozhozené s taťkou Diem (koneckonců ho zradil, to o něčem svědčí). Hádes to má rozhozené s bráchou Diem (viz Áres). Áres to má rozhozené s bráchou Perseem (snaží se ho zabít, to o něčem svědčí).

Foto: Aktuálně.cz

Ukřivdění se v důsledku cítí i Agenor (nemluví o tátovi v nejlepším) a božský kovář Héfaistos (odloučený na ostrově). Divák až čeká, kdy se s nějakým koňským mindrákem svěří chudák Pegasos. Otázky vadných rodinných vztahů pak táhnou vyprávění kupředu mnohem výrazněji než Perseův kvest, nehledě na to, že sám Perseus nijak zvlášť výrazná postava není. Snad proto, že žádný mindrák nemá a je překvapivě nekonfliktní povaha.

Nabízí se otázka, zda podobný koncept může fungovat - důvod, proč je odpovědí ano, se skrývá ve jménech Liam Neeson (Zeus) a Ralph Fiennes (Hádes). Svůj bratrský konflikt rozehrávají s profesionální grácií, zřejmou chutí a jasně rozpoznatelnou nadsázkou, s nimiž se obviňují, odpouštějí i bojují. Jsou natolik dobří herci, že i připitomělé výměny replik o odpouštění si dávných i nedávných křivd nepůsobí hloupě.

Mytologický obraz krize?

Vzhledem k velmi krátké stopáži něco přes hodinu a půl je navíc vyprávění, které není rozdrobené příliš velkým množstvím dílčích úkolů, relativně svižné a akční scény přehledné, byť za mnohé vděčí inspiraci v Pánovi prstenů.

Filmu pomáhá i to, že se nebojí dělat si ze sebe legraci. Komický Héfaistos odlehčí atmosféru před nejzmatenější labyrintickou částí, Perseus trousí sarkastické poznámky k Pegasovi a Zeus se s parádní větou rozloučí v závěru.

Hněv Titánů by se dal považovat za reflexi současného (západního) světa zmítajícího se v existenční i hodnotové krizi, kdy lidé přestávají věřit autoritám, což posiluje společenské napětí, aniž by se nabízelo nějaké východisko. Likvidace aktuálního nebezpečí tak v důsledku neznamená řešení krize, ale jen řešení dočasné a vědomí pokračujícího boje, byť není zřejmé s čím a jak. Neříkám, že to tak je, ale Hněv Titánů k podobnému čtení vysloveně vybízí.

Výsledkem je přežitelný a svou potemnělostí i důrazem na rodinné vztahy překvapivě ozvláštňující blockbuster, který stojí za vstupenku do kina, v němž navíc efektně působí zejména hloubkově komponované 3D scény z Tartaru. Rozhodně je to lepší a celistvější film než kompozičně i dějově se rozpadající první díl, i když žádnou vlnu antických trháků rozhodně nespustí a další díl nás - i přes podivně otevřený konec - snad nečeká.