RECENZE Scottův Mojžíš je zaslepenec v nemocném velkém filmu

Radomír D. Kokeš
28. 12. 2014 17:06
Ve filmu Exodus: Bohové a králové není Mojžíš ani na okamžik heroická figura, nýbrž zkrátka jen zaslepenec, kterému vlastně o židovský lid ani nejde. Drama? Není.
Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Recenze - V novém filmu Ridleyho Scotta EXODUS: Bohové a králové můžete zase jednou prožít biblický příběh o Mojžíšovi. Mojžíšovi, jenž se z egyptského prince stal židovským otrokem a nejzavilejším faraonovým protivníkem. Mojžíšovi, jenž nakonec s Boží pomocí vyvedl židovský lid z egyptského otroctví.

Podobně jako v případě Robina Hooda se ale filmaři pokusili příběh dílem demytizovat a tak ozvláštnit pro současné publikum. Vzdor sympatiím pociťovaným ke Scottovu Hoodovi a respektu vůči odvaze, s níž se látky s pevně danou posloupností událostí zhostili, se žel domnívám, že tentokrát selhali.

Remake nejhollywoodštějšího filmu

Zaprvé neměli od počátku velkou šanci zvítězit s „historicky důvěryhodnějším a přirozenějším přístupem“ u látky, kde je klíčový zvrat odvozený od náhlého hromadného úmrtí všech prvorozených, jež se navíc vyhne domům s veřejemi potřenými beránčí krví.

Podívejte se na ukázku z filmu Exodus: Bohové a králové.
Podívejte se na ukázku z filmu Exodus: Bohové a králové. | Video:

Jakmile máte ve vyprávěném příběhu podobně nezpochybnitelný zásah shůry, můžete se stokrát snažit ukázat egyptské rány jako kauzálně vysvětlitelný sled přirozeně založených úkazů a rozdělení moře jako mega-cunami způsobenou příhodným pádem vesmírného tělesa (byť oboje je pouze naznačené).

Zadruhé filmaři podle mého selhali ve výstavbě vyprávění kolem dvojice dramaticky nenosných figur. Respektuji snahu odchýlit se od hollywoodských vzorců vyprávění, jenže z hlediska výstavby dvouapůlhodinového filmu shledávám zvolené řešení jako nefunkční. Ironií přitom je, že jakkoli se název filmu odkazuje k Bibli a jejímu Exodu, ve skutečnosti jde spíše o remake nejhollywoodštějšího z hollywoodských filmů: Desatera přikázání. DeMillovo čtyřhodinové drama z roku 1956 (samo remakem režisérova stejnojmenného filmu z roku 1923) je totiž film s hollywoodskou výstavbou par excellence.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

I DeMille přitom musel čelit vypravěčsky nepříjemnému aspektu biblické předlohy. Mojžíš je v ní přinejmenším do předání Desatera narativně pasivní figura, jejíž aktivní pozice se omezuje na krátké vzdorovité diskuse s Bohem. Cecil DeMille se však s touto výzvou vyrovnal elegantně: podstatnou část filmu postavil na dobrovolném Mojžíšově přijetí vlastního židovského původu. Mojžíš se vědomě vzdá své aristokratické pozice, stane se otrokem a nakonec otevřeně vystoupí proti milovanému faraonovi. Sám je zároveň obětí dlouho připravované zrady zlotřilým a mocichtivým „bratrem“.

Ve Scottově Exodu je Mojžíš neustále zdánlivě aktivní figura, jež však prochází radikálními změnami pozic: ateista, je vyhoštěn, zamiluje se, praští se do hlavy, vidí božského posla (nebo Boha?), přijme poslání a stane se vojevůdcem řídícím guerillové útoky. Bůh se mu vysměje, začne vraždit efektivněji (na rozdíl od biblického Boha mezi egyptskými a židovskými oběťmi dlouho nijak nerozlišuje) atd. Tohle by hypoteticky fungovalo, kdyby proti Mojžíšovi stál protivník, s nímž lze plnohodnotně bojovat, a Mojžíšova spíše podezřelá božská vidění i zarputilý boj někdo zpochybnil.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Jenže Ramses II. tentokrát není zlotřilá figura, nýbrž slaboch, co se na začátku bojí proroctví a pak se bojí tak nějak všeho, leč jeho mindráky mu nedovolí Mojžíšovi ustoupit – a zároveň jeho logické argumenty hospodářskou nezbytností židovských otroků působí dost bezzubě, vzhledem k tomu, jak jim ztěžuje práci. Ufňukaný vůdce zároveň nemá rysy všehoschopného psychopata z Gladiátora (který aspoň toho Aurelia sám zabil), ale je prostě jen otravný slaboch. Na druhé straně Mojžíš ani na okamžik není heroická figura, nýbrž zkrátka jen zaslepenec, kterému vlastně o židovský lid ani nejde. Drama? Není.

Chybí protivník

Film staví klíčový konflikt dovnitř Mojžíšova charakteru, kdy musí nakonec přijmout židovský původ a odpoutat se od aristokratické křivdy, kdy Židům vlastně pomáhá jen z trucu. Na to je ale postava příliš neproniknutelná a hlavně její vztah k Bohu nevyjasněný. Z hlediska významové výstavby by dávalo smysl, kdyby BUĎ Bůh byl zřejmá autoritativní figura a nevyrovnaný Mojžíš se s ním přel z pozice vlastních neuspokojených ambicí, NEBO Bůh byl nejasná entita s onou vizáží trucovitého fracka, zatímco Mojžíš stabilní silná vůdčí osobnost zhodnocující hodnotovou rovinu svého nejistého poslání. Oboje nejde.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Christian Bale hraje jak o život, ovšem trochu vzdor všemu kolem – ač mám totiž Balea jako herce moc rád, herecky nejlepší je nakonec vždy se silným proti/spoluhráčem (který pak získá Oscara namísto něj). Ten mu tady ale chybí a Baleova zarputilost, s níž se pokládá do všech faset Mojžíšovy postavy, nakonec ještě zdůrazňuje její nezakotvenost a rozevlátost v tomto podivném remaku precizně vystavěného hollywoodského velkofilmu. Remaku, který se ale snaží nenásledovat hollywoodské konvence vyprávění příběhů, ale vědomě na nich staví… a jen tehdy, kdy je s nimi úzce spojený, je účinný.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Dokud se totiž Exodus drží hollywoodských vyprávěcích vzorců a kombinuje Desatero přikázání s Gladiátorem (který varioval Desatero přikázání s Pádem Říše římské), Bale je vynikající a systém filmu skvěle šlape. A to přesto, že jsou do něj již účelově zapojovány nesoudržné vsuvky (čistě biblický moment se zabitím egyptských dozorců, který v Desateru nenajdeme; čistě gladiátorský moment akční sekvence s vojenským útokem). Jakmile je ale ve 40. minutě Mojžíš vyhoštěn, začne se film i Baleův výkon rozpadat do vzájemně nekomunikujících a nedoplňujících se částí.

EXODUS: Bohové a králové (50%)

Exodus: Bohové a králové

Christian Bale hraje ve filmu Exodus: Bohové a králové jako o život, ovšem trochu vzdor všemu kolem – ač mám totiž Balea jako herce moc rád, herecky nejlepší je nakonec vždy se silným proti/spoluhráčem (který pak získá Oscara namísto něj). Ten mu tady ale chybí a Baleova zarputilost, s níž se pokládá do všech faset Mojžíšovy postavy, nakonec ještě zdůrazňuje její nezakotvenost a rozevlátost v tomto podivném remaku precizně vystavěného hollywoodského velkofilmu. Remaku, který se ale snaží nenásledovat hollywoodské konvence vyprávění příběhů, ale vědomě na nich staví… a jen tehdy, kdy je s nimi úzce spojený, je účinný.

Mnohé z nich jsou filmařsky opulentní (třeba vyvraždění prvorozených), některé fungují jako emotivně působivý příběh v příběhu (Mojžíšova rodinná epizoda), jiné jsou jako z úplně jiného filmu („teroristická“ pasáž, která žel nepříjemně připomíná jisté operace, o nichž čteme v novinách), další svou nespoutaností poněkud pohřbívají autentizující snahu (patetický střet protivníků s vlnou na pozadí) a onaká pro změnu ve své zkratkovitosti vůbec nevyznějí jako kýžená pointa (desky s desaterem a zlatý býček v poušti).

Kdo chce vidět působivé obrazy z egyptské říše, doporučil bych mu kromě Desatera přikázání spíš Zemi faraonů (1955) nebo Faraona (1966) – a pokud toužíte po kratším zpracování Mojžíšova příběhu než ve čtyřhodinovém DeMillově opusu, pak nevynechejte animovaného Prince egyptského (1998). Jenže ono je nakonec těžké nevydat se do kina na další film Ridleyho Scotta. A to přesto, že jde podobně jako u Promethea (2012) nebo Konzultanta (2013) opět o onen příslovečný nemocný velký film. Velký i proto, že zřejmě vyvolá i řadu vstřícných ohlasů – a tak ten můj chápejte hlavně jako příspěvek k diskusi.

EXODUS: Bohové a králové (Exodus: Gods and Kings). Velká Británie, USA, Španělsko, 2014, 151 minut. Režie: Ridley Scott. Hrají: Christian Bale, Joel Edgerton, Aaron Paul, Sigourney Weaver, Ben Kingsley, María Valverde, Ben Mendelsohn, Indira Varma, John Turturro, Golshifteh Farahani, Emun Elliott, Dar Salim, Hiam Abbass, Kevork Malikyan, Ghassan Massoud, Jorge Suquet. Premiéra v českých kinech 25. prosince 2014.

 

Právě se děje

před 58 minutami

Halové mistrovství světa v atletice se kvůli koronaviru odkládá na příští rok

Halové mistrovství světa v atletice se letos neuskuteční. Mezinárodní federace se kvůli epidemii nového typu koronaviru v Číně dohodla s pořadateli v Nan-ťingu na odložení šampionátu na rok 2021. Světová atletika to oznámila na svém webu. V Nan-ťingu se mělo o světové medaile bojovat od 13. do 15. března.

Federace dala přednost radikálnímu řešení a šampionát rovnou zrušila, místo aby jej přeložila do jiného dějiště. Vysvětlila to nejistou situací a obavami z šíření viru mimo Čínu, což by později mohlo vést k dalšímu odkladu termínu. Světová atletika učinila rozhodnutí na doporučení lékařské komise, jež situaci konzultovala se světovou zdravotnickou organizací WHO.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Slovenští autodopravci oznámili ukončení blokád hranic

Unie autodopravců Slovenska ve středu večer oznámila, že ukončila protestní shromáždění na hraničních přechodech. Uvedla, že tak učinila po zákroku policie. Dopravci od úterý znovu blokovali mimo jiné některé hraniční přechody s Českem. Jejich protesty na hranicích zkomplikovaly například výrobu ve slovenské továrně francouzské automobilky PSA, které vázly dodávky ze zahraničí.

Slovenská vláda nepřistoupila v plné míře na požadavky unie ohledně výrazného snížení silniční daně a také zvýšení slev z mýtného. V obou těchto oblastech ale učinila ústupky, na nichž se dnes zástupci ministerstev dopravy a financí dohodli s větší organizací autodopravců Česmad Slovakia.

Zdroj: ČTK
Další zprávy