RECENZE Scottův Mojžíš je zaslepenec v nemocném velkém filmu

Radomír D. Kokeš
28. 12. 2014 17:06
Ve filmu Exodus: Bohové a králové není Mojžíš ani na okamžik heroická figura, nýbrž zkrátka jen zaslepenec, kterému vlastně o židovský lid ani nejde. Drama? Není.
Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Recenze - V novém filmu Ridleyho Scotta EXODUS: Bohové a králové můžete zase jednou prožít biblický příběh o Mojžíšovi. Mojžíšovi, jenž se z egyptského prince stal židovským otrokem a nejzavilejším faraonovým protivníkem. Mojžíšovi, jenž nakonec s Boží pomocí vyvedl židovský lid z egyptského otroctví.

Podobně jako v případě Robina Hooda se ale filmaři pokusili příběh dílem demytizovat a tak ozvláštnit pro současné publikum. Vzdor sympatiím pociťovaným ke Scottovu Hoodovi a respektu vůči odvaze, s níž se látky s pevně danou posloupností událostí zhostili, se žel domnívám, že tentokrát selhali.

Remake nejhollywoodštějšího filmu

Zaprvé neměli od počátku velkou šanci zvítězit s „historicky důvěryhodnějším a přirozenějším přístupem“ u látky, kde je klíčový zvrat odvozený od náhlého hromadného úmrtí všech prvorozených, jež se navíc vyhne domům s veřejemi potřenými beránčí krví.

Podívejte se na ukázku z filmu Exodus: Bohové a králové.
Podívejte se na ukázku z filmu Exodus: Bohové a králové. | Video:

Jakmile máte ve vyprávěném příběhu podobně nezpochybnitelný zásah shůry, můžete se stokrát snažit ukázat egyptské rány jako kauzálně vysvětlitelný sled přirozeně založených úkazů a rozdělení moře jako mega-cunami způsobenou příhodným pádem vesmírného tělesa (byť oboje je pouze naznačené).

Zadruhé filmaři podle mého selhali ve výstavbě vyprávění kolem dvojice dramaticky nenosných figur. Respektuji snahu odchýlit se od hollywoodských vzorců vyprávění, jenže z hlediska výstavby dvouapůlhodinového filmu shledávám zvolené řešení jako nefunkční. Ironií přitom je, že jakkoli se název filmu odkazuje k Bibli a jejímu Exodu, ve skutečnosti jde spíše o remake nejhollywoodštějšího z hollywoodských filmů: Desatera přikázání. DeMillovo čtyřhodinové drama z roku 1956 (samo remakem režisérova stejnojmenného filmu z roku 1923) je totiž film s hollywoodskou výstavbou par excellence.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

I DeMille přitom musel čelit vypravěčsky nepříjemnému aspektu biblické předlohy. Mojžíš je v ní přinejmenším do předání Desatera narativně pasivní figura, jejíž aktivní pozice se omezuje na krátké vzdorovité diskuse s Bohem. Cecil DeMille se však s touto výzvou vyrovnal elegantně: podstatnou část filmu postavil na dobrovolném Mojžíšově přijetí vlastního židovského původu. Mojžíš se vědomě vzdá své aristokratické pozice, stane se otrokem a nakonec otevřeně vystoupí proti milovanému faraonovi. Sám je zároveň obětí dlouho připravované zrady zlotřilým a mocichtivým „bratrem“.

Ve Scottově Exodu je Mojžíš neustále zdánlivě aktivní figura, jež však prochází radikálními změnami pozic: ateista, je vyhoštěn, zamiluje se, praští se do hlavy, vidí božského posla (nebo Boha?), přijme poslání a stane se vojevůdcem řídícím guerillové útoky. Bůh se mu vysměje, začne vraždit efektivněji (na rozdíl od biblického Boha mezi egyptskými a židovskými oběťmi dlouho nijak nerozlišuje) atd. Tohle by hypoteticky fungovalo, kdyby proti Mojžíšovi stál protivník, s nímž lze plnohodnotně bojovat, a Mojžíšova spíše podezřelá božská vidění i zarputilý boj někdo zpochybnil.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Jenže Ramses II. tentokrát není zlotřilá figura, nýbrž slaboch, co se na začátku bojí proroctví a pak se bojí tak nějak všeho, leč jeho mindráky mu nedovolí Mojžíšovi ustoupit – a zároveň jeho logické argumenty hospodářskou nezbytností židovských otroků působí dost bezzubě, vzhledem k tomu, jak jim ztěžuje práci. Ufňukaný vůdce zároveň nemá rysy všehoschopného psychopata z Gladiátora (který aspoň toho Aurelia sám zabil), ale je prostě jen otravný slaboch. Na druhé straně Mojžíš ani na okamžik není heroická figura, nýbrž zkrátka jen zaslepenec, kterému vlastně o židovský lid ani nejde. Drama? Není.

Chybí protivník

Film staví klíčový konflikt dovnitř Mojžíšova charakteru, kdy musí nakonec přijmout židovský původ a odpoutat se od aristokratické křivdy, kdy Židům vlastně pomáhá jen z trucu. Na to je ale postava příliš neproniknutelná a hlavně její vztah k Bohu nevyjasněný. Z hlediska významové výstavby by dávalo smysl, kdyby BUĎ Bůh byl zřejmá autoritativní figura a nevyrovnaný Mojžíš se s ním přel z pozice vlastních neuspokojených ambicí, NEBO Bůh byl nejasná entita s onou vizáží trucovitého fracka, zatímco Mojžíš stabilní silná vůdčí osobnost zhodnocující hodnotovou rovinu svého nejistého poslání. Oboje nejde.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Christian Bale hraje jak o život, ovšem trochu vzdor všemu kolem – ač mám totiž Balea jako herce moc rád, herecky nejlepší je nakonec vždy se silným proti/spoluhráčem (který pak získá Oscara namísto něj). Ten mu tady ale chybí a Baleova zarputilost, s níž se pokládá do všech faset Mojžíšovy postavy, nakonec ještě zdůrazňuje její nezakotvenost a rozevlátost v tomto podivném remaku precizně vystavěného hollywoodského velkofilmu. Remaku, který se ale snaží nenásledovat hollywoodské konvence vyprávění příběhů, ale vědomě na nich staví… a jen tehdy, kdy je s nimi úzce spojený, je účinný.

Exodus: Bohové a králové.
Exodus: Bohové a králové. | Foto: Cinemart

Dokud se totiž Exodus drží hollywoodských vyprávěcích vzorců a kombinuje Desatero přikázání s Gladiátorem (který varioval Desatero přikázání s Pádem Říše římské), Bale je vynikající a systém filmu skvěle šlape. A to přesto, že jsou do něj již účelově zapojovány nesoudržné vsuvky (čistě biblický moment se zabitím egyptských dozorců, který v Desateru nenajdeme; čistě gladiátorský moment akční sekvence s vojenským útokem). Jakmile je ale ve 40. minutě Mojžíš vyhoštěn, začne se film i Baleův výkon rozpadat do vzájemně nekomunikujících a nedoplňujících se částí.

EXODUS: Bohové a králové (50%)

Exodus: Bohové a králové

Christian Bale hraje ve filmu Exodus: Bohové a králové jako o život, ovšem trochu vzdor všemu kolem – ač mám totiž Balea jako herce moc rád, herecky nejlepší je nakonec vždy se silným proti/spoluhráčem (který pak získá Oscara namísto něj). Ten mu tady ale chybí a Baleova zarputilost, s níž se pokládá do všech faset Mojžíšovy postavy, nakonec ještě zdůrazňuje její nezakotvenost a rozevlátost v tomto podivném remaku precizně vystavěného hollywoodského velkofilmu. Remaku, který se ale snaží nenásledovat hollywoodské konvence vyprávění příběhů, ale vědomě na nich staví… a jen tehdy, kdy je s nimi úzce spojený, je účinný.

Mnohé z nich jsou filmařsky opulentní (třeba vyvraždění prvorozených), některé fungují jako emotivně působivý příběh v příběhu (Mojžíšova rodinná epizoda), jiné jsou jako z úplně jiného filmu („teroristická“ pasáž, která žel nepříjemně připomíná jisté operace, o nichž čteme v novinách), další svou nespoutaností poněkud pohřbívají autentizující snahu (patetický střet protivníků s vlnou na pozadí) a onaká pro změnu ve své zkratkovitosti vůbec nevyznějí jako kýžená pointa (desky s desaterem a zlatý býček v poušti).

Kdo chce vidět působivé obrazy z egyptské říše, doporučil bych mu kromě Desatera přikázání spíš Zemi faraonů (1955) nebo Faraona (1966) – a pokud toužíte po kratším zpracování Mojžíšova příběhu než ve čtyřhodinovém DeMillově opusu, pak nevynechejte animovaného Prince egyptského (1998). Jenže ono je nakonec těžké nevydat se do kina na další film Ridleyho Scotta. A to přesto, že jde podobně jako u Promethea (2012) nebo Konzultanta (2013) opět o onen příslovečný nemocný velký film. Velký i proto, že zřejmě vyvolá i řadu vstřícných ohlasů – a tak ten můj chápejte hlavně jako příspěvek k diskusi.

EXODUS: Bohové a králové (Exodus: Gods and Kings). Velká Británie, USA, Španělsko, 2014, 151 minut. Režie: Ridley Scott. Hrají: Christian Bale, Joel Edgerton, Aaron Paul, Sigourney Weaver, Ben Kingsley, María Valverde, Ben Mendelsohn, Indira Varma, John Turturro, Golshifteh Farahani, Emun Elliott, Dar Salim, Hiam Abbass, Kevork Malikyan, Ghassan Massoud, Jorge Suquet. Premiéra v českých kinech 25. prosince 2014.

 

Právě se děje

před 29 minutami

Federer si výhrou nad Berrettinim udržel na Turnaji mistrů naději

Šestinásobný šampion Roger Federer porazil na tenisovém Turnaji mistrů debutanta Mattea Berrettiniho z Itálie 7:6, 6:3 a po úvodním zaváhání s Dominicem Thiemem udržel naději na postup ze skupiny. Jeho rakouský přemožitel se ve večerním duelu neporažených utká v Londýně s Novakem Djokovičem.

Osmatřicetiletý Švýcar startuje na vyvrcholení sezony ATP Tour posedmnácté a pouze jednou, v roce 2008, nepostoupil do semifinále. Základní skupinu Björna Borga uzavře ve čtvrtek zápasem s Djokovičem.

Proti Berrettinimu vyhrál Federer i druhý vzájemný zápas. V prvním setu oba tenisté při svém podání nenabídli soupeři téměř žádné šance, jediný brejkbol ve dvanáctém gamu Švýcar nevyužil a rozhodl tie-break.

V něm už dvacetinásobný grandslamový šampion dominoval a brejkem pak vstoupil i do druhé sady. Těsný náskok uhájil, v osmé hře odvrátil tři brejkboly a při soupeřově podání pak proměnil druhý mečbol.

před 58 minutami

Obránce Jurčina bude v hokejové Spartě pokračovat, Ďaloga končí

Obránce Milan Jurčina uspěl na zkoušce v hokejové Spartě a v klubu bude hrát do konce sezony. V týmu naopak končí jiný slovenský obránce Marek Ďaloga. Pražané o něho měli zájem, ale slovenský reprezentant nabídku na prodloužení spolupráce odmítl.

Šestatřicetiletý Jurčina přišel do Sparty v polovině října a v sedmi extraligových zápasech nasbíral pět bodů za dvě branky a tři asistence. "Během zkoušky prokázal naplno své kvality. Spolu s trenéry jsme z něj nadšení a jsme moc rádi, že jsme se domluvili. Naše obranné řady pozvedl svým důrazem, mladší hráči se od něj mohou spoustu věcí naučit," uvedl sportovní ředitel vedoucího týmu extraligy Petr Ton na klubovém webu.

O šest let mladší Ďaloga posílil Spartu, za kterou již v minulosti hrál, krátce před začátkem sezony a podepsal smlouvu do začátku listopadové reprezentační přestávky. Vedení pražského klubu mělo o jeho služby zájem i nadále, účastník loňských olympijských her a pěti světových šampionátů se ale rozhodl odejít.

před 1 hodinou

Na českých dálnicích hrozí 40kilometrové kolony. Dopravci vozy registrují příliš pomalu

Do nového mýta bylo zatím přihlášeno 196 000 vozů, tedy 43 procent z celkového počtu. Po prosincovém spuštění systému se na jednotky bude čekat desítky hodin. Na dálnicích tak hrozí kolony dlouhé až 40 kilometrů.

Další zprávy