reklama
 
 

RECENZE Medvědí přistěhovalec se touží stát vánoční klasikou

24. 12. 2014
Je sice předčasné mluvit o nové vánoční klasice, ale filmový příběh o Paddingtonovi má šanci okouzlit diváky bez rozdílu věku i za hranicemi britského impéria.

Recenze - Medvídek Paddington, jedna z nejmilovanějších pohádkových postaviček ve Velké Británii, se více než půl století od svého zrodu dočkal prvního celovečerního filmu. Má šanci okouzlit dost diváků na to, aby dosavadní maskot Londýna dobyl také zbytek světa?

Paddington je za La Manchem srovnatelně populární jako v okolí Řípu Krtek. Dětské čtenáře poprvé okouzlil roku 1958 na stránkách první ze série knih Michaela Bonda. Následovalo zhruba dvacet pokračování. Dohromady se prodalo přes 30 milionů výtisků. Vznikly rovněž tři animované televizní seriály, divadelní hra nebo medvědí kuchařka. Kdo někdy navštívil Londýn, určitě neunikl plyšovým medvědům v modrém kabátku nebo paddingtonovským poštovním známkám.

Velkorozpočtová hraná pohádka s animovaným medvědem se jeví jako logické vyústění úspěšného komerčního tažení. Současně ale takový krok vyvolává obavy, zda dospělí diváci nebudou v kině trpět podobně jako u jiných částečně hraných, částečně animovaných filmů podle populárních předloh, u Garfielda a Šmoulů. Stručná odpověď zní „nebudou“. Chcete-li vědět díky čemu, čtěte dál.

Zodpovědný úkol zasadit britské národní dědictví do filmového vyprávění připadl Paulu Kingovi, tvůrci surrealistického britkomu Mighty Boosh a komedie Bunny a býk. Oba počiny ve všech barvách předvedly, jak nespoutaná je Kingova obrazotvornost. Zároveň poukázaly na režisérovy limity, jde-li o konstrukci smysluplného příběhu, který nebude jenom sledem potrhlých epizod. Zfilmování Paddingtona pro Kinga představovalo dvojnásob obtížnou výzvu ve světle knih, vystavěných právě jako řetězce medvědových úsměvných příhod. Šestatřicetiletý Angličan dokázal k vyprávění najít uspokojivý klíč.

Hledání nového domova

Velkoměstskému dobrodružství medvědovité šelmy předchází dva prology. První, stylizovaný jako černobílý filmový týdeník z dob britského impéria, představuje průzkumníka, který v peruánské džungli před dávnými časy narazil na dvojici inteligentních huňáčů. Medvědi se díky němu postupně naučili mluvit lidskou řečí, oblíbili si anglickou distingovanost a stali se závislými na marmeládě.

O mnoho let později, ve druhé předehře k hlavní zápletce, je potomek výše uvedených medvědů zemětřesením donucen opustit pohodlí svého lesního příbytku a vydat se na dlouhou plavbu do Londýna, očekávaje vřelé přijetí, vlídné počasí a hory marmelády. Namísto uvedeného jej čeká studený déšť, nevlídné pohledy a prázdný žaludek (Bond při psaní myslel na děti, které musely za války opustit své rodiny a přijmout za rodiče zcela cizí lidi).

Skomírající tradici britské zdvořilosti váhavě oživí teprve rodina Brownových, která ilegálnímu imigrantovi pro začátek nabídne střechu nad hlavou. Zatímco akurátní pan Brown (Hugh Bonneville) na osiřelé mládě hledí s vážnými obavami o zdraví svých dvou dětí a stav svého majetku, paní Brownová (Sally Hawkins) novému hostovi vymyslí jméno (podle vlakového nádraží, kde je nalezen) a slíbí pomoc při pátrání po muži, díky němuž si peruánští méďové kdysi zamilovali starou dobrou Anglii.

Oproti knize se Paddington okamžitě nedočká vřelého přijetí. Bude si muset vybojovat přízeň své adoptivní rodiny a zároveň odrazit všechny proradné útoky odbarvené taxidermistky Millicent (Nicole Kidman), která by svou sbírku vycpaných zvířat ráda doplnila o jeden nesmírně vzácný exemplář (kdo si nevzpomene na Cruellu de Vil, neviděl 101 dalmatinů).

Úskalí epizodického vyprávění

Ani chodící antiteze ochránců zvířat, ani xenofobní soused Brownových (Peter Capaldi), který doufá, že po nastěhování Paddingtona odvedle neuslyší „pralesní hip hop“, nenaruší rozjařenou atmosféru snímku do té míry, aby se bajka o naivním medvíděti zlomila v pochmurnou zvířecí variaci na Olivera Twista. Bližším příbuzným filmového Paddingtona je Chaplinův Kid.

Přímočarý příběh King po vzoru klasických grotesek strukturoval jako sérii více či méně akčních a více či méně vtipných eskapád (jedna z těch nevtipných až trapných, kvůli nimž měl film v Británii problémy s cenzurou, se točí okolo travesty vystoupení pana Browna).

Kingovy akční sekvence ovšem nemají bravurní gradaci Tintinových dobrodružství nebo filmů s Wallacem a Gromitem a jejich přínos pro vyprávění zpravidla nekoresponduje s jejich nadstandardní délkou. Nijak například není využito faktu, že se z Paddingtona po divokém pronásledování kapsáře stane hrdina celé ulice. Několikaminutový pokus o únos protagonisty z jeho nového příbytku zase v konečném součtu slouží jenom k navrácení skeptického výrazu na tvář pana Browna.

Aby mohly být rozvedeny serióznější motivy vyprávění, slapstickové patálie jsou prokládány pomalejšími sentimentálními scénami. Přestože přepínání mezi nezávaznou a dojímavou polohou nenarušuje koherentní tón filmu, vede k přerývavému rytmu vyprávění.

Zejména pozornost menších diváků si proto Paddington musí opakovaně získávat, což se mu minimálně na dětské projekci, které jsem se zúčastnil, nedařilo po celou dobu. Během finále, nejzřetelněji vyjevujícího, že roztomilý medvěd ve vyprávění funguje hlavně k opětovnému nastolení harmonie v rodině Brownových, bylo patrné, že film děti přestává bavit.

Je škoda, že ňoumovitý hlavní hrdina slouží hlavně ke generování gagů, neprochází žádnou proměnou a děj posouvá vpřed spíše mimoděk svou nešikovností. Speciálně pro film vymyšlená antagonistka je oproti němu solidně prokreslenou postavou se zřetelnou motivací a konzistentním jednáním. Zastiňuje jak pana Browna, který se dle potřeb vyprávění chová chvíli jako upjatý patriarcha, chvíli jako benevolentní táta dobrodruh, tak paní Brownovou, zosobňující od začátku do konce všechna klišé o rodičích odmítajících si připustit, že éra hippies již dávno odezněla.

Pohádková podívaná

Producent David Heyman chtěl pro Warner Bros. původně vyčarovat srovnatelně úspěšné filmové univerzum, jakým byl téměř osmimiliardový Harry Potter, vycházející z téže tradice anglické fantasy pro děti jako Paddington. Ani poté, co movitý americký mecenáš od projektu odstoupil (nahradila jej společnost Studio Canal), neztratil Paddington šanci na celosvětový úspěch. Nižší rozpočet tvůrce totiž přiměl k větší vynalézavosti.

Pochyby ohledně dynamiky vyprávění a účelu některých scén berou za své tváří v tvář záplavě vizuálních detailů a drobných vtípků pro znalce Paddingtonova světa (kratičké cameo Michaela Bonda se sklenicí vína) i filmové fanoušky (odkazy k Bezstarostné jízdě, Dobyvatelům ztracené archy, Mission: Impossible - Ghost Protocol).

Animace Paddingtona, výsledek práce stejného studia, které vytvořilo sarkastického mývala ze Strážců Galaxie, respektuje původní knižní ilustrace od Peggy Fortnumové, ale zároveň je dostatečně realistická, aby zapadla do skutečného světa. Přesněji světa skutečně neskutečného, neboť zdejší Londýn připomíná magickorealistickou optikou filmařů oživlé ilustrace dětské knihy.

Barvy jsou sytější a dodržování fyzikálních zákonů lehkovážnější než v našem světě. Malby a fotografie občas obživnou. Kamera párkrát zdůrazní neobyčejnost filmového Londýna expresionisticky nakloněným úhlem. K dojmu listování obrázkovou knihou přispívají stejně jako ve filmech Wese Andersona časté frontální kompozice, měnící se předkamerový prostor v pomyslný interiér velkého domečku pro panenky.

Autorům filmu se zkrátka podařilo vytvořit svět, v němž po dvou chodící, plynně anglicky hovořící medvěd s červeným kloboukem a slabostí pro marmeládové sendviče působí jako naprosto přirozený úkaz.

Vánoční poselství

Věřím, že v jádru bytostně britský příběh, oslavující Londýn coby multikulturní tavící kotel, dokáže oslovit diváky z celého světa. Příběh byl uzpůsoben době, kdy lidé neustále migrují z místa na místo a „domov“ se pro ně stává stále vágnějším pojmem. Vedle citlivé tematizace údělu přistěhovalce v dnešním světě (která je zvlášť relevantní ve světle narůstajícího vlivu radikálních pravicových stran) film bez jakéhokoli postmoderního zlehčování oslavuje tradiční hodnoty, jako je rodina nebo mezilidská solidarita.

Paddington (75%)

Paddington (75%)

Magický vizuální styl Paddingtona si vás získá nezávisle na věku a náklonnosti vůči chlupatým stvořením z exotických krajin. Jestli vám navíc chybí lehce sentimentální pohádky s (převážně) vkusnými gagy a veskrze pozitivním, upřímně míněným poselstvím, nebudete se k Paddingtonovi vracet jenom kvůli tomu, jak vypadá, ale i pro jeho univerzální sdělení. Je sice předčasné mluvit o nové vánoční klasice, ale přes dílčí výhrady by mne nepřekvapilo, kdyby se jí první celovečerní film nejslavnějšího britského medvěda časem stal.

Čeští diváci mohou pouze litovat, že z tlamy titulního hrdiny neuslyší hlas Bena Whishawa, který předaboval původně najatého, ale příliš dospěle znějícího Colina Firtha. U dabované kopie na druhou stranu naši pozornost nerozptylují titulky a můžeme se opájet veškerou vizuální krásou filmu.

Magický vizuální styl Paddingtona si vás získá nezávisle na věku a náklonnosti vůči chlupatým stvořením z exotických krajin. Jestli vám navíc chybí lehce sentimentální pohádky s (převážně) vkusnými gagy a veskrze pozitivním, upřímně míněným poselstvím, nebudete se k Paddingtonovi vracet jenom kvůli tomu, jak vypadá, ale i pro jeho univerzální sdělení.

Je předčasné mluvit o nové vánoční klasice, ale přes dílčí výhrady by mne nepřekvapilo, kdyby se jí první celovečerní film nejslavnějšího britského medvěda časem stal.

Paddington. Velká Británie, Francie, Kanada, 2014, 98 minut. Režie: Paul King. Předloha: Michael Bond (knihy). Scénář: Paul King, Hamish McColl. Hrají: Hugh Bonneville, Sally Hawkins, Julie Walters, Jim Broadbent, Samuel Joslin, Nicole Kidman, Peter Capaldi, George Newton. Premiéra v českých kinech 25. prosince 2014.

autor: Martin Šrajer | 24. 12. 2014

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama