Nezačalo to dobře. Když měli 21. ledna 1992 na slavném americkém festivalu nezávislého filmu Sundance světovou premiéru Gauneři, o moc víc věcí už se pokazit nemohlo. Film byl puštěn, aniž by sál disponoval vybavením pro promítání širokoúhle natočeného snímku. "Vypadalo to příšerně," vzpomínal Tarantino, který projekci povolil, neboť o problémech dopředu nevěděl.

Uprostřed finální scény, kdy na sebe všechny postavy křičí a napínavější závěr si stěží lze představit, se v sálu náhle rozsvítilo. O chvilku později už na sebe všichni míří zbraněmi, když pro změnu vypadla elektřina a biograf se ponořil do temnoty.

Ani to však nezabránilo Gaunerům, aby vstoupili do historie. Quentin Tarantino se ve svém celovečerním debutu inspiroval hongkongskou gangsterkou City on Fire a okradl žánr takzvaného heist filmu o to, co stojí v jeho jádru: o samotnou loupež.

Z příprav a následků nezdařeného lupičského aktu však stvořil dílo plné pnutí, až na krev jdoucích hereckých výkonů i drobných dialogů laškujících se znalostmi popkultury. Přestože se Tarantino díval na klasické téma gangsterského kodexu a cti ironičtěji než mnozí jeho předchůdci, chytrou prací s obrazem, zvukem či detaily na tváře herců zároveň přepadl diváky filmařinou až brutálně realistickou.

Ta schopnost namíchat enormní napětí s legráckami a vtipnými slovními přestřelkami už mu zůstala.