Festival se rozbujel do rozměrů kvantitativně neúnosných. Program zahrnuje české i světové premiéry, diskuze a doprovodné koncerty. Během osmi dnů se v Praze představilo 118 filmů. Není v lidských silách stihnout vše, lze si jen naslepo vybírat podle anotací v katalogu.
Co všechno nabízí
Šéf přehlídky Igor Blaževič se netají tím, že svým festivalem chce měnit svět. Tato angažovanost však zároveň přináší možná podstatnější otázku, než je ustíhatelnost programu: Je Jeden svět pořád ještě (také) uměleckou přehlídkou?
Jistěže má smysl informovat o problémech a souvislostech ležících mimo hlavní proud zpravodajského infotainmentu; ukazovat poněkud jiné starosti, než má ta blahobytnější část lidstva. To je pravda; to je pořád častěji používané "politicky korektní" klišé; a to je i problém Jednoho světa.
Jak se festival rozpíná, logicky roste počet lidí, pro něž jaksi patří k dobrému tónu "bojovat" za lidská práva. Jiné klišé praví, že západní společnost tak ulevuje černému svědomí za život v blahobytu; ale ono je to hlavně takové svůdné, tudíž i marketingově využitelné.
Infobox
JEDEN SVĚT
-
Jeden svět: Kdo vyhrál? - Jeden svět vyhrál dokument o návratu
-
Celý svět ve filmech jednoho festivalu - krizové regiony ve filmech
-
Zneklidňující sen o dokonalosti - filmy o současné Americe
-
Darwinova noční můra - recenze zahajovacího filmu
- Moje matka je v jistém smyslu oběť - rozhovor o filmu Zimní děti
Festival se dostal na rozcestí: upoutávky zaplavily média i reklamní plochy, v blízkosti festivalového centra v pražském Paláci Langhans byli téměř neustále k potkání mladí diváci s akreditacemi hrdě vyvěšenými na prsou, směšný multi-kulti chlapík z Kinterovy festivalové znělky se šklebil z každého rohu.
Egomentaristé nastupují
Tenhle rozpor - který samozřejmě není českou specialitou - se projevuje i na "druhé straně" festivalu. Valná většina filmů totiž nemá jinou hodnotu než publicistickou. Rezignují často na formální vytříbenost a cesta k (jejich) pravdě je jim vším. A jejich aktivismus je činí i čím dál předvídatelnějšími. Většina z nich je jednostrannou a romantickou kritikou západního konzumerismu.
Lze předem předpokládat, jaký postoj zaujmou: rozhořčeně antiglobalistický, antiamerický, antizápadní. Touha měnit svět se pak stává touhou vnímat svět v mezích tohoto přístupu - a název přehlídky nečekaně získává ještě jeden rozměr.
Spasitelský komplex dnešních dokumentaristů jde ruku v ruce s čím dál větší subjektivizací, nebo spíš sebeprezentací ega. Nedávný minifestival Self Shooters zřetelně ukázal tvorbu těchto doku-egocentriků a tenhle směr je patrný i v programu Jednoho světa.
Kde dříve dokumentarista za kamerou snímal mluvící hlavy, dnes vstupuje do záběru. Jeho úhel pohledu je pak často zákonitě implikován jako jediný možný. Problémem až příliš osobního přístupu je i emocionální angažmá. Objektivní dokument je samozřejmě (nejen dnes) tak trochu protimluv. Ale trochu odstupu by občas neškodilo.
Můj milý deníčku
S tím souvisí i trend dokumentovat historii vlastní rodiny, zvláště je-li kontroverznější. Autoři se tak vydávají kupříkladu po stopách svých nacistických předků a odhalují tu především svá osobní traumata. Nic proti "smrti velkých dějin" - ale tyhle filmy se stávají pouze a výhradně jakousi osobní psychoterapií. Mnohdy fascinující, ale bez vztahu k lidským právům a "obecněji" traumatům společenským.
Dráždivou psychoterapii připomíná třeba i izraelský Kinneret žije. Vypráví příběh dívky vážně zraněné při útoku sebevražedného atentátníka na bar, v němž pracovala. Kinneret se vyrovnává s traumatem svého znetvoření a k tomu jí pomáhá videodeník. Jenže přes bolestivé téma film nepřekročí meze povrchního publicistického portrétu, jaký známe i z českých televizí.
Čímž se dostáváme třeba k filmům Zmražení andělé, Kdo s koho nebo letošnímu hitu přehlídky, Obrazu nepřítele. Sondy na téma manipulace jsou až příliš zábavně servírované, na vznášené otázky často rovnou nabízejí až příliš jednoduché odpovědi, čímž se zákonitě samy stávají manipulativními.
Kde končí dobré úmysly
A tak jsou nakonec nejsilnějšími zážitky festivalu "prosté" humanistické snímky, které neaktivizují, obrazy bídy a bezpráví světa nešokují, ale přinášejí "pouhý" obraz reality. Možná je pro jejich vidění symbolické, že jejich hrdiny jsou děti.
Krátkometrážní americký černobílý dokument Mládí v temnotách o skupině nevidomých mladíků z Buffala je obrazově vytříbený skvost, jehož handicapovaní hrdinové žijí v mladickém okouzlení vlastní svobodou, přitom znesvobodněni fyzickým omezením.
Sociální omezení se pokoušejí překonávat dětští hrdinové dokumentu Šílený žhavý tanec, který sleduje cestu několika newyorských školních týmů na přebor ve společenských tancích. Okouzlující portrét dětského uvažování, složený z letmých pohledů, zámlk a nezvykle upřímných výpovědí, zároveň vypráví o chorobné americké touze po úspěchu - nikoli v první řadě, ale právě o to intenzivněji.
Snad úplně nejsilnější zážitek nabídl jediný český zástupce v hlavní festivalové soutěži, Vierka režiséra Míry Janka. Vypráví příběh romské rodiny, které se ujme známá zpěvačka Ida Kellarová. Nastěhuje rodinu k sobě domů a začne ji socializovat - to vše kvůli talentované malé člence rodiny, s níž má velké plány.
Rodina se však odmítá podřídit a prchá, čímž se malé Vierce nejspíš nenávratně zavřou dveře ke kariéře. Hořká, živá i vášnivá výpověď je silným svědectvím o podstatě (Jednoho) světa - v němž mnohdy dobré úmysly ještě nezaručují šťastný konec...
