Top filmy roku 2014 podle Jana Gregora
1. Leviatan – Příběh epických a morálních rozměrů románů Dostojevského. Drtivá zpráva o mechanismech fungování moci putinovského režimu reprezentuje Rusko v boji o Oscara. V osobě Andreje Zvjaginceva by američtí akademici ocenili nejen nepopiratelné filmařské mistrovství, ale i občanskou odvahu.
2. Vlk z Wall Street – Tříhodinová naspeedovaná jízda legendárního Martina Scorseseho, který ve svém kmetském věku prokazuje větší koule než mají jeho o dvě generace mladší kolegové. Na scénu přivedla nejambivalentnějšího amerického filmového hrdinu posledních let. Že je něco shnilého ve světě kapitálu, to už nám tvrdila spousta filmů. Ale Vlk z Wall Street ruší pohodlné rozdělení na oběti a viníky. Být Jordanem Belfortem by ve skrytu duše alespoň trochu chtěl být každý.
3. Interstellar – A do třetice další komplexní epos, i když tentokrát „jen“ v hávu popcornové zábavy. Možná je medailová pozice Christophera Nolana nadsazená. Na rozdíl od loňské Gravitace, která nabízí jen viscerální zážitek, má ale Interstellar ambiciózní příběh syntetizující intimní a univerzální roviny vyprávění způsobem, který v Hollywoodu umí jen James Cameron. Možná je ten film naivní a patetický, ale není ani trochu infantilní.
4. Dva dny, jedna noc – Bratři Dardennové nešlápli vedle ani svým posledním snímkem. Příběh Sandry v srdcervoucím podání Marion Cotillard, přemlouvající v šibeničním víkendovém čase své kolegy z práce, aby se vzdali prémií a zachránili její pracovní pozici, je prostý, jak jen může být. Ale emoční potenciál téhle sugestivní analýzy limitů mezilidské solidarity je nezměrný. Je to podvratný a přitom neideologický film o tématech, o kterých nám vládnoucí ideologie nenápadně brání přemýšlet.
5. Zimní spánek – Nejukecanější snímek tureckého mistra minimalistických psychologických dramat Nuri Bilge Ceylana fascinuje každou minutou své tříhodinové stopáže. Vivisekce sebeklamu stárnoucího egocentrika, který je svým okolím bolestně konfrontován s pravdou o sobě samém, je naléhavá jako nejlepší Bergmanovy filmy.
6. Mami! - Dvě a čtvrt hodiny křiku, afektu a přepjatých melodramatických scén, které balancují na hraně kýče. Ale zázračné dítě světového filmu Xavier Dolan mě dostal tam, kde mě chtěl mít. Prožíval jsem každou minutu příběhu zvláštního vztahu neortodoxní matky a ještě neortodoxnějšího syna. Po režijní a herecké stránce bezchybné.
7. Chlapectví – Problematický miláček amerických filmových kritiků. Nápad s časosběrem v hraném filmu funguje veskrze výborně a film obsahuje spoustu magických křehkých momentů, na jaké jsme od Linklatera zvyklí. Ale celý snímek působí jako podivně tezovitý manifest liberálního politického světonázoru. Dějová linka s hispánským dělníkem, kterého středostavovská matka zahraná Patriciou Arquette motivuje upřímně míněným proslovem k tomu, aby na sobě začal pracovat, a on se díky němu stane nakonec číšníkem, je odstrašujícím příkladem Linklaterovy naivní víry v americký sen.
8. Ida – Film křehký jako haiku vypráví o středoevropských dějinách dvacátého století. A vyhýbá se přitom historickému nálepkování a zjednodušování, a o to více nechává své silné ženské postavy nést tíhu odpovědnosti za jejich vlastní činy.
9. Cesta ven – Cesta ven z provinčního ghetta tuzemské filmové scény. Petr Václav se vydal se svým štábem do míst, do nichž není z pražské kavárny vidět, a přivezl nepředpojatou zprávu o tom, jak se taky žije v současném Česku.
10. Inside Llewyn Davis – Bratři Coenové vybrušují svou poetiku každým dalším filmem jako drahocenný diamant a jejich pohled na lidské pinožení jako by získával na čím dál větší skeptičnosti, byť se může zdát, že už to není možné. Jejich další „bartonfinkovský“ hrdina se tentokrát jmenuje Llewyn Davis a chce se stát folkovým bardem.