Jak hlasovali recenzenti Aktuálně.cz o filmu roku 2014

Kultura Kultura
15. 12. 2014 17:34
Vybrali jsme nejlepší filmy roku 2014 v českých kinech. Podívejte se, pro které filmy hlasovali recenzenti Aktuálně.cz.

V anketě hlasovali: Jan Gregor, Tomáš Stejskal, Antonín Tesař, Martin Svoboda, Marek Čech, Benjamin Slavík, Boris Hokr, Martin Bubrín a Luboš Vedral.

Podívejte se jaké filmy vybrali.

Chlapectví.
Chlapectví. | Foto: Cinemart

Top filmy roku 2014 podle Marka Čecha

Každý rok čekám, jestli se objeví film - událost, který převýší všechny ostatní. Měsíce ubíhají a už se mnohdy zdá, že takový nepřijde. Ale nakonec se vždy minimálně jeden zjeví a nebývá to zpravidla komerční blockbuster. V roce 2011 se jím pro mě stal Turínský kůň Bély Tarra, předloni Holy Motors Leose Caraxe, loni Život Adèle Abdellatifa Kechiche. Letos jsem se dočkal v létě s Chlapectvím Richarda Linklatera, jehož favorizuji i na zisk Oscara za nejlepší film.

Na dalších místech mého Top 10 se střídají oscaroví kandidáti za loňský rok (Ona, Vlk z Wall Street) s těmi předpokládanými letošními (Zmizelá, Interstellar, možná Grandhotel Budapešť). Vedle nich tu naleznete i tři soutěžní snímky (Leviatan, Dva dny, jedna noc) z letošního festivalu v Cannes, z nichž jeden (Zimní spánek) si odnesl cenu nejvyšší - Zlatou palmu. Ukrajinský Kmen je pak přesně ten druh podívané, již byste rádi dostali z hlavy, ale nejde to.

Těsně pod čarou vybrané desítky zůstal Nejhledanější muž s Philipem Seymourem Hoffmanem v hlavní roli či Dolanovo emoční tornádo lásky a nenávisti Mami!. Nymfomanka Larse von Triera by se určitě mezi pětici nejlepších dostala, ale její první díl byl premiérován na konci roku 2013, takže jsem ji mezi filmy, které se objevily v distribuci v roce 2014, nezařadil. Byť její druhý díl do tohoto časového období spadá.

1. Chlapectví - Nejlepší film roku. Citlivý, autentický a neokázale epický portrét dospívání malého chlapce v muže, natáčený v průběhu dvanácti let. Richard Linklater stvořil své opus magnum. Unikátním a přitom tak přirozeným způsobem využil časosběrnou metodu, známou z dokumentárního filmu, k postižení oněch zdánlivě banálních a nedramatických momentů v našem životě, jež vytváří podhoubí těm zlomovým a jejichž význam pro formování naši osobnosti doceníme až zpětně.

Emil Hakl pojmenoval svůj román O rodičích a dětech. A právě Chlapectví je nejlepším příkladem toho, jak má vypadat rodinný film, na který by měli rodiče se svými ratolestmi skoro povinně zavítat. Neboť si z něho vezmou sebereflektivní poučení jak o sobě samých, tak o sobě navzájem.

Vím, že se to nestane, ale moc bych si přál, aby režisér Richard Linklater v zachycení oněch malých životních etud jedné rodiny pokračoval dál. Anebo se k ní vrátil třeba za devět a pak za dalších devět let, jak tak činí v případě Jesseho a Celine z jeho vztahové trilogie Before. S těmito hrdiny se totiž budete loučit jen velmi neradi a s pocitem, že byste s nimi ještě kus jejich života rádi sdíleli.

2. Ona - Jak vypadá vztah s operačním systémem? Na tuto otázku odpovídá originální sci-fi romance, ověnčená Zlatým glóbem a Oscarem za nejlepší původní scénář. Spike Jonze se znalostí věcí domýšlí, jak by za pár let mohly vypadat a jaké funkce by mohly mít technické vychytávky (mobily, hry, počítače, Google Glass) současnosti. Čímž se připravuje půdu pro rozehrání inteligentní sci-fi, naznačující kam až může vést lidská odcizenost v kombinaci s rozvojem informačních technologií, které nám bezprostřední kontakt nahrazují.
Režisér se zaměřuje na intimní rozměr tohoto problému a využívá přitom stavebních prvků vztahových filmů, ať už jde o romance nebo dramata. Scarlett Johansson jako OS, s nímž navazuje a poté prožívá vztah citově zbědovaný hrdina v podání Joaquina Phoenixe, sice nevidíme, ale herečka modulací svého medově sytého chraplavého hlasu vytváří natolik zajímavou a plastickou bytost, že byste neváhali s ní okamžitě vyrazit na rande naslepo.

A to opomíjím, k jakým výšinám by vás mohla přivést při obdobě sexu po telefonu. Právě na scéně, kdy jejich důvěrnost a touha přeroste do jejich prvního „milování“, je vidět, jak podmanivě, smyslně a přitom decentně lze toto téma zpracovat. Jonzeho vztahovou analýzu vezmete za svou i proto, že vám připomene vaše vlastní vztahy i způsoby, jak jste se vyrovnávali s jejich konci.

3. Leviatan - Cenou za scénář z letošního festivalu v Cannes ověnčené drama s biblickým přesahem, podávající mrazivou výpověď o poměrech v současném Rusku. Ukázka toho, jak lokální politicko-mafiánská moc, v součinnosti s mocí soudní, policií a zaštítěním se pravoslavnou církví může ničit lidské životy.
Koljův příběh připomíná ten biblický o Jóbovi, kterého stíhá jedna katastrofa za druhou. Pod tlakem okolností se z něho stává sebelítostivá alkoholická troska, již systém drtí jako onen bagr, bourající jeho dům. Poselství filmu je zde zcela nezakryté. Takto dopadne každý, kdo nebude držet ústa a krok a pokusí se vzdorovat autoritám státní moci.

O povaze putinovské moci kágébácko-oligarchického střihu tento společensko-kritický film vypovídá velmi přesvědčivě. Proto by na něj měli vyrazit i všichni ti klausovsko-zemanovští „přátelé Ruska“, které odpor proti Evropské unii, pravdoláskařům a demonstrujícím s červenými kartičkami sešikoval do jednoho putinovského bloku, oživujícího ty nejhorší časy opoziční smlouvy. Vždyť to, co u nich začalo hledáním vyváženého obrazu poměrů na Ukrajině, dnes eskaluje do stavu, který vzbuzuje oprávněné obavy o zahraničně-politické směřování této země.

4. Dva dny, jedna noc - Belgičtí bratři Dardennové pracují s konceptem jejich neo-neoneralismu v tomto filmu podobně jako jejich italští předchůdci v poválečných letech. I oni zvyšují atraktivitu a diváckou participaci na vyprávěném příběhu tím, že do hlavní role obsazují hvězdu první velikosti. Italové měli Sophii Loren nebo Annu Magnani, oni využívají francouzskou herečku Marion Cotillard.
Tato volba se jeví jako zcela logická a typově správná, protože kdo jiný by měl ztvárnit postavu, která prochází nějakou těžkou životní zkouškou, než herečka, která má smutek tak trochu vepsaný ve své půvabné tváři. O tom že nositelka star systému do jejich realistického konstruktu hladce a hlavně uvěřitelně zapadla, svědčí čerstvé ocenění pro nejlepší herečku na předávání Evropských filmových cen v lotyšské Rize právě za tuto roli.

Postoj tvůrců je jasný. Stojí na straně těch ponižovaných. Ne ideologicky, plakátově proti kapitalistickému systému, ale lidsky. Podobně my jako diváci se se Sandřinou snahou neztratit práci konfrontujeme na základě vlastního hodnotového žebříčku a toho, zda naše kroky řídí spíše pragmatické nebo solidární uvažování.

5. Zimní spánek - Bratrům Dardennům to letos v Cannes na potřetí se Zlatou palmou nevyšlo. Tuto nejvyšší cenu totiž převzal pětapadesátiletý turecký režisér Nuri Bilge Ceylan. Předsedkyně festivalové poroty Jane Campion k jeho snímku poznamenala, že ji zprvu vylekala jeho délka, ale že má natolik podmanivý rytmus, že by u něj mohla zůstat ještě několik dalších hodin.

A opravdu, to co se vám zdá zprvu obtížněji stravitelné, ona nedějovost, tlumenost emocí, statičnost prostředí, dlouhé dialogy, vyjevuje postupně svůj smysl. Režisér nám dává velký prostor, abychom se s postavami a prostředím nejprve sžili a stali se tak trochu součástí této malé rodinné komunity.
Dvě ženy, sestra a manželka, a jeden muž, spoludědic hotelu a pozemků v horské krajině turecké Kappadokie, se tu stávají aktéry bergmanovsky mrazivé charakterové studie o muži v zajetí sebeklamu vlastní výjimečnosti, který poznamenává jeho mezilidské vztahy. Jde přesně o ten druh filmu, který ve vás postupně dozrává, ale o to silněji pak působí.

6. Vlk z Wall Street - Martin Scorsese popáté spojil své síly s hercem Leonardem DiCapriem. Na podkladě dvou monografických knih brokera Jordana Belforta vytvořil opulentní makléřskou fresku o nenasytné podstatě kapitalismu a cestě za americkým snem.

Ta je rozdělena do tří dějství, které věrně opisují příběh vzestupu a pádu burzovního Caliguly. V prvním sledujeme, jak se dostává ke svému bohatství, v druhém jak si ho užívá a navyšuje ho a ve třetím je jeho nenasytnost a chamtivost konfrontována s realitou zákona.

Nový Gordon Gekko ví, že plebejský lid má rád chléb a hry a tak zaměstnance motivuje hédonistickými benefity. Dekadentní večírky jsou pojaty velmi zábavně a Martin Scorsese při jejich inscenování dokazuje, že je skvělý nejen jako režisér epických dramat, ale i ten komediální.

Scorsese se ve Vlkovi představuje vůbec ve vynikající formě. Film má strhující tempo, prostřednictvím nějž je nám tento lákavý i odpuzující svět lidské marnotratnosti prezentován. Moralita je tu zabalena do velice zábavného a divokého obalu, pod nímž ji mnozí přehlédnou. Ale ona tam je.

7. Interstellar - Christopher Nolan nepřichází s popcornovou záležitostí, ale s projektem, blízkým Kubrickově Vesmírné odyssee, Cuarónově Gravitaci, Boylovu Sunshine, Zemeckisově Kontaktu (pomoc z hvězd) nebo Spielbergově A.I. Umělé inteligenci. Režisér se hlásí i k odkazu Andreje Tarkovského, jeho spirituality ale nedosahuje.

Spíš než spirituální zážitek nabízí ten smyslový, když demonstruje sílu filmu jako audiovizuálního umění. Švýcarský kameraman Hoyte Van Hoytema vytváří nádherné fotogenické kompozice, které mají stejnou sílu při záběrech na hořící lány plesnivého obilí na Zemi, jako ve chvíli, kdy se vznesou do nebeských výšin.
Subtilní rodinná linie je tu po spielbergovsku propojena s monumentálním rozměrem vesmírné podívané. Režisérova staromódní záliba natáčet na klasický a dnes už málokdy používaný 70 mm pás pak ono měřítko velikosti toho, co se před našimi zraky odehrává, ještě umocňuje.

8. Grandhotel Budapešť - Wes Anderson groteskním způsobem oživuje alternativní historii středoevropského prostoru. Zaniklé historické epochy v jeho imaginativním podání dostávají svůj specifický tvar, sloužící k postižení nejvýraznějších rysů dané doby.

Domácím divákům výtvarným řešením obrazů připomene trikové nápady Karla Zemana nebo náladu filmů Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela a Tajemný hrad v Karpatech s jejich přiznaně pulpovými zápletkami i ironickou stylizací. Režisér se nebojí jít proti aktuálním trendům a z archaické poetiky činí přednost.
Neomezuje se ani žánrově a naopak žánry přizpůsobuje svému vyprávění, v němž nechybí akce, romantika, napětí i šílené situace. Jeho film balancuje někde na hranici mezi crazy komedií, groteskou, dramatem, romancí, detektivkou, thrillerem, válečným filmem a akčňákem, aniž by se nechal některým z těchto žánrů spoutat.

Celé jeho formální pojetí působí, jakoby se snažil rozmluvit němý film, čemuž jsou uzpůsobeny i herecké výkony, v nichž je kladen důraz na mimiku a gesta. Králem plátna se stává Ralph Fiennes, jehož nejlépe vystihuje bonmot, který ve filmu na jeho adresu zazní: „Jeho svět zanikl dřív, než do něj vstoupil.“

9. Kmen - Snaha o socializaci v prostředí ukrajinského internátu pro neslyšící, ovládaného kmenovou hierarchií a šikanou, ústí do brutálního aktu pomsty. Šokující děj, jehož závěrečné obrazy (domácí potrat) atakují hranici toho, co jste ochotni na plátně ještě snést, není ale na tomto filmu tím nejradikálnějším. Tím se stává samotný způsob vyprávění. Ve filmu se totiž nemluví a celý se odehrává ve znakové řeči bez jakýchkoliv vysvětlujících titulků.

Čtyřicetiletý ukrajinský režisér Myroslav Slabošpyckyj obsadil většinu postav právě hluchoněmými jedinci, z jejichž gest, náznaků, prudkých pohybů, postavení a řeči těla i emocí ve tváři odzíráme, co si mezi sebou sdělují. Zároveň se tím seznamujeme nejen se způsobem komunikace hluchoněmých, ale i s tímto pro nás odlišným světem.

Ojedinělý přístup k filmové formě učí diváka zároveň znovu komunikovat s filmem pouze prostřednictvím obrazu a zvuku. Podněcuje jeho percepční aktivitu a znovuobjevuje kinematografii jako médium, v němž nejsou ke sdělování potřeba slova.

Jde ale o zážitek natolik syrový a sugestivní, že se k němu podobně jako v případě třeba Pasoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy nebudete mít asi potřebu vracet. Tuhle opakovanou ránu nočním stolkem do hlavy bude ještě dlouho rozdýchávat.

10. Zmizelá - David Fincher má čich na knižní předlohy, jež jsou takzvaně v kurzu (Klub rváčů). Potvrzuje to i svou novinkou, v níž se rozhodl zadaptovat bestseller Gone Girl od autorky Gillian Flynn. Ta se ujala i scénář a je především její zásluha, že okolnosti, související s matoucím konceptem nespolehlivého vypravěče, nejsou prozrazeny dřív, než je nutno.

Nevěrohodnými vypravěči jsou zde obě ústřední figury. Ztracená manželka i její zdrcený manžel, který ji hledá. Právě skrze střídání obou perspektiv (manžel-manželka) i časových rovin (minulost-přítomnost) se postupně odhalují jednotlivé charakterové rysy postav, které nám můžou dát odpověď na otázku, kdo v této hře je tou obětí.

Fincher odhaluje zákoutí psychopatické mysli a vypůjčuje si k tomu žánrové prvky hitchcockovského thrilleru, melodramatu, krimi, campového hororu, grotesky, mediální reality show i psychologického dramatu.

Jeho sžíravý komentář k finanční krizi, mediální potřebě honu na čarodějnice i instituci manželství, jež se otřásá v základech v důsledku sociálně-ekonomických výkyvů, se pak stává jedním z horkých kandidátů na Oscara v kategorii nejlepší adaptovaný scénář.

 

Právě se děje

před 8 hodinami

V Pardubicích došlo ke srážce sanitky s autem, dva záchranáři jsou zraněni

Sanita zdravotnické záchranné služby a osobní auto se dnes před polednem srazily na světelné křižovatce v centru Pardubic. V sanitě jeli dva záchranáři, kteří utrpěli zranění a byli převezeni do nemocnice. Žádného pacienta nevezli. V osobním autě jeli dva dospělí a dvě děti, nikdo z nich zraněn nebyl. ČTK to řekla mluvčí policie Dita Holečková.

Zdroj: ČTK
Další zprávy