RECENZE Monstrózní Godzilla boří města i očekávání diváků

Radomír D. Kokeš
19. 5. 2014 8:53
Okázalou a nijak neskrývanou hloupost námětu vyvažuje nové zpracování legendy o Godzille překvapivě promyšlenou výstavbou celého díla. I proto jde o výborný film.
Godzilla.
Godzilla. | Foto: Warner Bros.

Recenze - Godzilla boří nejen města, ale i divácká očekávání spojená na jedné straně s tajuplnou reklamní kampaní a na druhé straně s hollywoodským trikovým velkofilmem. S tím souvisí i skutečnost, že tato recenze je navzdory vší snaze určitý kočkopes, protože nemůže prozradit příliš mnoho, čímž si znemožňuje být konkrétnější v argumentaci.

Některým z vás však třeba jako doporučení (či odrazení) postačí úvodní předpoklad:

Podívejte se na ukázku z filmu Godzilla. | Video: Warner Bros.

Jde o film o nejméně jednom radioaktivním obřím monstru, které pustoší lidská obydlí, přičemž okázalá a nijak neskrývaná hloupost námětu je vyvažována překvapivou promyšleností výstavby tohoto filmového díla.

Jde tak podle mého názoru nejen o dobrý, ale dokonce o výborný film - a to ne v onom přezíravém smyslu "zábavně špatný či pokleslý", nýbrž prostě o výborný film. (Pro jistotu: Godzilla z roku 1998 jím fakt není.)

Když všichni selžou

Tajuplné reklamní kampaně to mají všeobecně dost těžké. Jejich mlžení sice úspěšně podporuje fantazírování fanoušků o výsledné podobě díla a finální funkci náznaků v trailerech, rozhovorech s tvůrci, zveřejněných fotografiích či filmových plakátech, nicméně toto očekávání je pak nezbytně u jistého segmentu publika vystřídáno zklamáním.

Godzilla.
Godzilla. | Foto: Warner Bros.

Hypotézy všech totiž nemůžou být pravdivé a každý jedinec si do mezer projektuje vlastní preference. V daném ohledu je Godzilla dalším z řady podobně propagovaných děl, pročež jde o téma na jiný článek bez hodnotících záměrů. Podnětnější je podle mě ptát se, v čem Godzilla nenaplňuje očekávání spojená s hollywoodským trikovým velkofilmem.

Toto nenaplňování rozhodně nemá podobu experimentu s médiem jako u Monstra, s hutností vyprávění jako u Počátku nebo s významy jako u Promethea (ať si lze o výsledku myslet cokoli). Současně nelze říci, že by Godzilla ve své monstrozitě zarputile kráčela proti konceptu hollywoodského filmu jako celku, protože mnohé z jeho postupů naopak extrémně zintenzivňuje.

Zaprvé tak činí vzájemným horizontálním propojováním jednotlivých filmových scén skrze dialogové háčky (kdy se ze scény do scény přesouváme pomocí návodných větiček postav), nezakotvené příčiny (tušíme, že nějaký motiv ještě bude hrát roli, a čekáme na to) nebo volně rozprostřené motivy (které se rozvíjejí nebo stojí v paralelách). Budí se tak dojem soudržného propojení všeho se vším.

Godzilla.
Godzilla. | Foto: Warner Bros.

Zadruhé je Godzilla ukázkovým příkladem souběžného vedení dějových linií a/nebo motivických řad. Sledujeme několik skupin postav, postavy musí řešit několik různých úkolů a jejich vzájemné střídání posiluje jak dynamiku dění, tak vrstevnaté udržování divákovy pozornosti napříč filmem. Právě díky této strategii se pak filmu daří realizovat strategie, jež naopak s hollywoodskými vzorci neladí.

Hollywoodské filmy - ať už jsou to rodinné komedie, nebo drahé spektákly - zpravidla stojí na organizaci vyprávění v závislosti na cílech aktivních postav, jejichž naplňování reprezentuje příčinně propojenou řadu úkonů směřujících k úspěšnému finálnímu završení. Jakákoli přírodní katastrofa vždycky nakonec stojí na pozadí činů konkrétních postav… ovšem Godzilla ne.

Godzilla.
Godzilla. | Foto: Warner Bros.

Je obdivuhodné, s jakou zarputilostí snímek bagatelizuje činy svých postav, kterým se (a) nic nepovede (dominantně selhávají a stav jen zhoršují), (b) kromě jedné scény, kde ale postavy pouze řeší vlastní selhání, nikdy nevidíme případnou úspěšnou akci (opustíme visící metro, opustíme ujíždějící autobus), (c) nic udělat nedokážou a jsou odkázány na pouhé přihlížení (to platí zejména pro admirála a odevzdaného vědce).

Monsterstvo si jde za svým

Nejde o uměleckou prohru, nýbrž o nesporný koncept, jehož promyšlenost vyjde najevo zejména ve finále, kdy sledujeme dvě paralelně probíhající akce: monstrózní řádění a lidský průnik do ohroženého města. Ironické je, že Godzilla jde ještě dál a uplatňuje identickou strategii jako u vyprávění i u trikového blockbusteru: zákroky Godzilly jsou po jejím nástupu přerušovány, pár záběrů z její akce vidíme v televizi a pak nic.

Godzilla (2014).
Godzilla (2014). | Foto: Warner Bros.

Neznamená to, že by snad postavy o nic neusilovaly (ovšem pokud toho dosáhnou, pak nezávisle na své aktivitě) nebo chyběly scény monstrózních destrukcí (ovšem dlouho vidíme buď příčiny bez následků, anebo následky bez příčin), ovšem skutečné aktivní obyvatelstvo filmu je nikoli rodu lidského: "monsterstvo" má cíle, za nimiž se jde, které se naplňují a které se případně střetávají s jinými cíli; a lidstvo může jen koukat.

Problém je, že divák se jen obtížně může racionálně napojit na monstrum, tím může být jen děšen nebo uchvacován - a tak paralelní zájmy lidí (byť banální a záměrně tříštěné) slouží (a) jako červená nit vedoucí divákovu pozornost napříč vyprávěním (výčitky, že jde o soubor klišé, naznačují přehlédnutí pomocné funkce lidských postav), (b) nástroj posilování napětí a pronikání do prostoru dění (krásná scéna volného pádu).

Spielberg a kaidžú eiga

Film se v mnohém inspiruje dvěma snímky Stevena Spielberga důsledným citováním scén a kompozičních řešení, přičemž lze jen obtížně rozhodnout, do jaké míry je to pocta a do jaké míry "učení se od mistra".

Godzilla.
Godzilla. | Foto: Warner Bros.

To platí dílem pro úvodní scénu a zejména pro obě scény na mostech: první se hodně inspiruje Válkou světů a druhá místy doslova kopíruje rámování, rozzáběrování i rytmus střihu legendární deštní scény z Jurského parku.

Godzilla jistě vzdává úctu tradičním kaidžú eiga (japonským filmům o monstrech). Od nich přejímá nadpozemskost monster i příštipkaření lidských figur. Strukturou je však poplatná zejména dvěma zmíněným snímkům. Vývoj reflexe monstra je identický s Jurským parkem (jehož druhý díl pro změnu varioval kaidžú filmy a King Konga…) a střídání makro a mikroperspektivy je zase provázané s Válkou světů.

Godzilla (90 %)
Autor fotografie: Warner Bros.

Godzilla (90 %)

Godzilla dozajista není umělecký film, ani tu nejde o celkovou revoltu vůči hollywoodským normám, protože vzdor v určitých aspektech znamená posílení aspektů jiných. Jenže jakkoli jde pořád o precizní filmařskou práci na poli filmu jako zprostředkovatele zábavy, tak systematicky ozvláštňující přesun důrazu z lidských postav a z trikových atrakcí může pro některé diváky reprezentovat rušivý postup. Jde tak podle mého názoru nejen o dobrý, ale dokonce o výborný film – a to ne v onom přezíravém smyslu "zábavně špatný či pokleslý". (Pro jistotu: Godzilla z roku 1998 jím fakt není.)

Zásadním rozdílem je však skutečnost, že oba Spielbergovy filmy jsou o lidských postavách, kdy monstra jsou funkčním nástrojem vyprávění - kdežto snímek Garetha Edwardse je, jak jsem napsal výše, zejména o monstrech, kdy pro změnu lidské postavy jsou funkčním nástrojem vyprávění. Pasáž z roku 1999 přitom vypráví primárně o lidech a je brilantně vystavěná, což jasně potvrzuje vědomost změny v dalších fázích narativu.

Ačkoli filmu chybí Spielbergova filmařská virtuozita, schopnost využití každého motivu a chirurgická přesnost v práci s filmovým stylem i vedení divákovy pozornosti, v řadě ohledů mi Godzilla v nejlepším smyslu slova připomíná Jurský park - a tím nemyslím přejímání filmařských řešení, jako spíš dojem z filmu: schopnost učinit plnohodnotné dramatické figury ze řvoucích příšer, hravá práce s médiem i nádherně natočené scény.

Pominu-li zmíněné spielbergovské scény na mostech, stejně mně i napodruhé přišlo filmařsky úchvatné a ve využití filmařských zkratek zkratky překvapivě působivé (a) pojetí úvodní havárie elektrárny, (b) sbíhavě budované napětí v havajské sekvenci, a zejména (c) skok s padákem na San Francisco. Každá z těchto sekvencí je úplně jinak vystavěná, má nějaký okázale ozvláštňující umělecký nápad a bere dech.

Godzilla (2014).
Godzilla (2014). | Foto: Warner Bros.

Godzilla dozajista není umělecký film, ani tu nejde o celkovou revoltu vůči hollywoodským normám, protože vzdor v určitých aspektech znamená posílení aspektů jiných. Jenže jakkoli jde pořád o precizní filmařskou práci na poli filmu jako zprostředkovatele zábavy, tak systematicky ozvláštňující přesun důrazu z lidských postav a z trikových atrakcí může pro některé diváky reprezentovat rušivý postup. Díky za to.

PS: Pokud vám připadá, že jsem neřekl mnoho o ději, máte pravdu - a nejde o mé lajdáctví, nýbrž o snahu nezkazit vám případný divácký zážitek.

Godzilla. USA, Japonsko, 2014, 123 minut. Režie: Gareth Edwards. Hrají: Aaron Taylor-Johnson, Bryan Cranston, Elizabeth Olsen, Juliette Binoche, David Strathairn, Ken Watanabe, Al Sapienza, Sally Hawkins, Brian Markinson, Richard T. Jones, Victor Rasuk. Preméra v českých kinech 15. května 2014.

 

Právě se děje

Další zprávy