reklama
 
 

RECENZE Ida se dokáže s hříchy dějin vyrovnat bez politiky

5. 8. 2014 12:43
Film Ida od Pawla Pawlikowského volí velmi uměřené výrazové prostředky, ale dobovou realitu vystihuje komplexněji než epické seriály nebo mnohasetstránkové romány.

Recenze - Film Pawla Pawlikovského Ida vypadá jako malé zjevení. Dotýká se vyrovnávání Poláků s vlastní minulostí nejen za komunismu, ale i za druhé světové války, ovšem dělá to tak nenásilně, že k tomu nepotřebuje velká gesta, slova ani činy.

Předkládá divákům dva silné, v něčem extrémní ženské charaktery, ale jejich vzájemné poznávání a střet jejich povah předkládá v žánru road movie bez křiklavých emocí.

A vypráví příběh, v němž veškerý potřebný kontext dávkuje jen v náznacích, přičemž ale nezamlčuje nic, co pozorný divák potřebuje k rozluštění potřebných indicií. A pro onu pozornost a vnímavost nechává ty nejlepší předpoklady – snímá film až na dvě výjimky ve statických záběrech, nechává emoce plynoucí pod povrchem naplno vyznít a výsledkem je tak neobyčejně silný filmový zážitek, který se vám v hlavě uhnízdí a jen tak z ní neodejde.

Polské hříchy bez politiky

Dvě hlavní hrdinky by nemohly být odlišnější. Klášterní osmnáctiletá novicka Anna (Agata Trzebuchowska) jede navštívit svou jedinou příbuznou – tetu Wandu (Agata Kulesza). Introvertní a přemýšlivá dívka je pravým opakem hedonistické a protřelé čtyřicátnice, která hodně pije, kouří, souloží s muži na jednu noc.

Ida se před jejími dveřmi objeví jako němá výčitka všeho, co se pokusila od sebe odvrhnout – hlavně svou židovskou identitu a s ní spojené vzpomínky na válečnou rodinnou tragédii. Wanda má dost důvodů zpytovat svědomí – nyní průměrně postavená soudkyně se sklonem k alkoholismu byla v letech největších politických procesů zapálená a fanatická prokurátorka.

Pawlikowski ale nenatočil ani v nejmenším politický film. Hříchy Wandy a několika dalších vedlejších postav nesoudí a nestaví na pranýř. Vypráví intimní příběh o dvou ženách, jimž vzájemné setkání změní život a které jsou na základě něho nuceny přehodnocovat a zkoumat svou vlastní identitu.

Zmatky hlavních postav jen v druhém plánu pojmenovávají hlubší společenské syndromy té doby: píše se rok 1962, zmírnil se ten největší politický teror, v uvolnění režimních šroubů se pomalu začínají objevovat ostrůvky svobody například v podobě invaze západní hudby a celá společnost se ocitá v jistém vakuu po konci stalinské hrůzovlády.

Komplexní minimalismus

Často se píše o tom, že Pawlikowski svou puristickou formou a černobílým obrazem skládá hold filmům ze šedesátých let.

Ida (90 %)

Ida (90 %)

Ida je dílem, které je zbavené jakéhokoli sentimentu, a přesto, anebo právě proto působí nesmírně silně na city. Velkým omylem je také tvrdit, že Ida má pomalé tempo: ve velmi střídmé stopáži není žádná vata a každá scéna má pro vyznění příběhu svůj význam. Režisér Pawel Pawlikowski volí velmi uměřené výrazové prostředky, ale dobovou realitu vlastně vystihuje komplexněji než epické seriály nebo mnohasetstránkové romány.

Určitě se tam o nějakých vlivech dá mluvit – já osobně jsem ve filmu viděl i statické bezčasí Kaurismäkiho snímků nebo melancholický impresionismus raného Jima Jarmusche.

Každopádně je Ida dílem, které je zbavené jakéhokoli sentimentu, a přesto, anebo právě proto působí nesmírně silně na city. Velkým omylem je také tvrdit, že Ida má pomalé tempo: ve velmi střídmé stopáži není žádná vata a každá scéna má pro vyznění příběhu svůj význam.

Pawlikowského Ida volí velmi uměřené výrazové prostředky, ale dobovou realitu vlastně vystihuje komplexněji než epické seriály nebo mnohasetstránkové romány.

autor: Jan Gregor | 5. 8. 2014 12:43

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama