Leviatan. | Foto: kviff

Top filmy roku 2014 podle Tomáše Stejskala

Letošní filmový rok se nepochybně odehrál ve znamení velmi silné festivalové sezóny. Osobité a (nejen) formálně výrazné snímky z Cannes či z Berlína pronikly prostřednictvím karlovarského festivalu, ale i běžné kino distribuce i k nám a v oblasti artového filmu letos nebyla nouze o kvalitní tituly – od novátorských experimentů jako je ukrajinský Kmen až po dramata, která se stala klasikou ihned po uvedení, viz. ruský Leviatan.

Nejzajímavější hollywoodské blockbustery už nutně nespadají do sféry komiksů, více a více snímkům se též daří spojit velkolepost akce a atrakcí s velkolepostí vize. Po loňských robotech z Pacific Rim přicházejí z říše vycházejícího slunce na americká plátna obří monstra, tentokrát z masa a kostí, a Godzilla dokazuje, že velké akční bijáky do sebe umí životaschopně nasát určitý až starosvětský přístup k natáčení a přitom skvěle – ba přímo drtivě - zasáhnout dnešní cílovku. K poněkud starším generacím fanoušků se obrací i marvelovští Strážci galaxie, kteří hudbou i rekvizitami promlouvají ke generaci dospívající v době, kdy dnešní teenageři ještě nebyli na světě. Film nestojí na ikonické síle superhrdinů – protože mluvícího mývala či chlápka, co nechápe metafory, nikdo nezná (a to do značné míry ani v Americe). Naopak stojí na schopnosti vybudovat z bizarních outsiderů postavy, které si zamilujete. Ty nejnákladnější hollywoodské filmy letoška možná nejsou podívanou pro celou rodinu (na to jsou přeci jen poněkud selektivní v oslovování odrostlejších diváckých vrstev), ale určitě je pozitivní trend, že umí oslovit celkem široké publikum.

Mnohé z nejlepších či nejdiskutovanějších letošních filmů se nějak dotýkají povahy současného světa, především povahy pozdního kapitalismu. U sociálně kritických či politických dramat jako Dva dny, jedna noc či Leviatan to není nic divného, v poněkud alegoričtější (a byť hůře interpretovatelné, tak neméně kritické) podobě se povahy moderních hodnot a moderní středostavovské rodiny a společnosti vůbec dotýká nizozemský Borgman. A v nejvelkolepější a nejobludnější formě se těmito hodnotami opájí Scorseseho Vlk z Wall Street – ten se interpretacím vzpouzí neméně; mezi oslavou a kritikou kapitalistické mentality zde vede hranice prakticky neviditelná. Nálad blízkých konci světa se pak z různých poloh a v různých podobách i žánrech dotýkají i jinak zcela odlišné filmy Přežijí jen milenci a Interstellar.

Top 8

Dva dny, jedna noc – bratři Dardennovi zůstávají věrni svému stylu a přitom vytvářejí v rámci žánru sociálního realismu až thrillerovou zápletku.
Vlk z Wall Street – stylová jízda, s níž se Scorsese po rozpačitějším období vrací opět na vrchol. Podvratnost a požitkářství ruku v ruce.

Kmen – nejoriginálnější film roku, první (a dost možná poslední) „hluchoněmý“ film v dějinách, jehož největší devizou vedle skvělého nasnímání je schopnost nalezení velmi zvláštní divácké perspektivy.

Leviatan – v hlavní roli monolog moci; rodinné, osudové i politické drama, v němž se dá s představiteli moci diskutovat se stejnou úspěšností jako s rozbouřeným příbojem.

Chlapectví – nejspíš nejde o první časosběr v dějinách hraného filmu, ale určitě o první, který umí spojit to nejlepší z tradice nezávislého filmu s velmi diváckou polohou. Film o obyčejných věcech i o povaze času.

Borgman – nejzáhadnější film; zneklidnění a podivný humor se málokdy dokáží potkat s takovou intenzitou, jako na zahradě, která je ústředním dějištěm snímku.
Přežijí jen milenci – upírské drama jako alegorie končícího světa i jako úvaha o zvláštním fungování času, které přeci jen přináší i naději. Jim Jarmusch a jeho další specifický průnik do žánrových vod.

Nejlepší blockbustery

Interstellar – velkolepost emocí; film se schopností přenést na diváky tíhu nepředstavitelných světů, do nichž se dost možná budeme muset jednou vydat. V nejlepších tradicích žánru SF, kterému se kdysi říkalo spekulativní fikce. Jen s větší dávkou citu než logiky.

Godzilla – velkolepost destrukce; další snímek „nelidských“ proporcí, který se do značné míry obejde bez lidské perspektivy.

Strážci galaxie – nejzábavnější blockbuster sezóny a obecně nejvtipnější komedie sezóny. Nejplnokrevnější postavy se holt dnes stávají z mluvících mývalů a chodících stromů, k jejichž lingvistické výbavě patří celá tři slova. Těžko říct, co to vypovídá o stavu lidstva.

Zvláštní uznání

Gottland – především za první povídku Lukáše Kokeše, v níž se projevuje koncepčnost vize, poučenost světovými trendy i schopnost svérázně reflektovat naše dějiny.

Cesta ven – konečně po dlouhé době hraný český film, který umí vyprávět především obrazem a o nelehkých tématech promlouvá adekvátními prostředky.