Facebookový glosátor s pseudonymem Philip Marlowe napsal trochu morbidní vtip, s nímž ale nelze než souhlasit: "Řekl bych, že v anketě ‚Pokud byste si museli vybrat místo své maminky nějakou jinou, která by to byla?‘ by paní Šafránková měla v Česku poměrně vysoké naděje na vítězství." Když na plátně obejmula dítě, všechny nás trochu vracela do dětství. Lidé se na její oblibě shodnou snad ještě víc než u Zdeňka Svěráka nebo Marka Ebena.
Popularitu Šafránkové přitom nedotvářela vystoupení v médiích, účast v televizních soutěžích, ani bulvární zprávy nahlížející do soukromí. Neměla potřebu sdělovat své názory veřejnosti jako "svědomí národa". Její auru tvořilo jen účinkování ve filmech, seriálech a na divadle.
Ačkoli poskytla naprosté minimum rozhovorů, měli jsme dojem, že ji známe, a jako bychom sledovali dějiny jejího manželského vztahu s Josefem Abrhámem, za nějž se provdala v roce 1976 a hráli spolu doslova bezpočtukrát - jelikož neexistuje žádný spolehlivý archiv dat, kde by byla zaznamenána všechna jejich herecká setkání.
Libuše Šafránková, jíž se zásadně říkalo zdrobněle Libuška, představovala erotický symbol, i když se v žádném filmu úplně nesvlékla. Nebyla ani svůdnou ženou vamp, ani lehkou koketou, ani upejpavou zakřiknutou panenkou. Vyhýbala se všem klišé.
V paměti většiny lidí nezestárla a vždy se pro ně pohybovala na hranici mezi dívkou a ženou. Určitě by bylo nesprávné nechat ji přivlastnit pouze mužským publikem, byť těžko najít českého muže, jenž by do ní alespoň někdy nebyl platonicky zamilovaný a nevytvořil podle ní alespoň dočasný ideál ženství.
I pro ženy ale Šafránková představovala určitý vzor, nejenom vzhledem či zvonivým hlasem, jež se nedají napodobit, ale také tím, jak uměla vycházet s muži, s jakou grácií je udržovala v patřičné distanci. Byla příjemná, i když byla náhodou nepříjemná, což je poloha, již skoro nikdo neovládá. V tomto na nás přenášela kouzlo filmové dokonalosti, kterou neumíme přehrát v realitě.
Měla to v očích
Libuše Šafránková působila zdánlivě křehce a bezbranně, přitom i rázně a lehce pobavená muži okolo sebe. Sálaly z ní poučená sebeironie, mírný odstup a přitom pochopení, jež měla vepsané v pohledu i mírně zdviženém koutku úst.
Byla hvězdou svého druhu, nikdo podobný tady nebyl a není. Nataša Gollová v sobě měla mladistvé třeštění a pak babkovskou hudravost, ale neznáme ji jako dámu ve středních letech. Nikdy u ní nepřeskočila jiskra od roztomilosti ke smyslnosti a tajemnosti, jak to u Šafránkové bylo běžné v jedné scéně či dokonce záběru. Vypadala, že nad vyřčeným přemýšlí a občas si možná není s to vybavit, co chce říct, čímž sledující udržovala v napětí a dodávala projevu přirozenosti, kdy se z ní jenom neřinula naučená slova.
Libuše Šafránková zvládala být princeznou, maminkou, manželkou i babičkou, přitom to na plátně či obrazovce vždy byla hlavně ona a její herecké výkony. Ne jednostrunné, ne jako u celebrit hrajících sebe sama.
Měla natolik výjimečnou osobnost, že z ní vyzařovalo něco nad rámec jejích rolí. Nebyly jí psány na tělo, ona je přerůstala. Zaškatulkovaná byla jen tím, že ji režiséři nenechávali hrát záporné a složitě zlomené postavy.
Většina jejích figur se pohybuje v lehce romantickém oparu, většinou ale rychle přecházejí do komediálního nadhledu, kdy hereččiny reakce nejsou pouze bezprostřední, ale komentují obecně svět a jeho zákonitosti.
Bez manipulací
Právě v rolích manželek a maminek je na ní vidět, jak si o mužích myslí svoje, ale nemá potřebu být na ně vyloženě hnusná a hysterická. Pokud oni ztrácejí důstojnost, ona před nimi ve své důstojnosti ještě roste. Říká jim věci zpříma, nezkouší žádné manipulativní hry, ani cíleně nezraňuje. V jejích rolích je něco mírně potměšilého. Jako by mírně nevěřícně pozorovala lidské hemžení.
Dokázala být drzá a uličnická, čímž unikala jednoduchým mužským choutkám. Zásadní na jejím projevu a působení bylo, že neustrnula jako pouhý objekt touhy. Neklopila zrak a pohledy mužům vracela. Ne však automaticky vstřícně či vábivě, byl v tom kus posměchu či povznesenosti.
Vrchol emancipace představuje už jedna z jejích prvních rolí v Třech oříškách pro Popelku z roku 1973. Převrátila v nich klasický pohádkový model, kdy přehlížená dívka sedí v koutku a štěstí jí přijde samo naproti. Popelka od Šafránkové nad princem vyloženě dominuje a spíš zachraňuje ona jeho než on ji.
Především v rolích manželek pak Libuše Šafránková za socialismu zastupovala obecný typ ženy, které se nemohly ostře bouřit, nemohly zůstat úplně samy, nedostaly možnost se plně realizovat. Věděly, že jsou tak trochu lapené v pasti a svět nehraje podle jejich pravidel. Přesto se zdály méně ponížené než jejich muži. Představovaly naději, že možná právě pro ně budou muži ochotni nalézt důstojnost, jako František Louka hraný Zdeňkem Svěrákem v Koljovi.
S jistou hořkostí a skepsí Šafránková konstatovala do očí svému muži v Báječných létech pod psa, že ona celé roky nedělala nic jiného, než rodila a starala se o děti, zatímco on se naučil jazyky a jezdí na zahraniční cesty.
Libuše Šafránková divákům dávala naději, že éru reálného socialismu lze přežít s čistým štítem a nenechat se zválcovat, nestat se služebníkem ani sekýrující fúrií. Zároveň představovala věčnou výzvu a připomínku, že ji nemůžete jen tak mít - a že všechno hloupé, co řeknete a uděláte, se setká s jejím vědoucím pohledem.
