"Libuška Šafránková měla můj obdiv. Už jako začínající herec jsem měl sen - zahrát si s ní buď v divadle, nebo ve filmu. S Josefem Abrhámem se skvěle doplňovali a musím zpětně přiznat, že jsem je oba považoval za velký vzor," říká herec Jakub Wehrenberg o Libuši Šafránkové, která ve středu brzy ráno zemřela na plicním oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici.
Dnes sedmačtyřicetiletý herec na "Popelku" vzpomíná s jistou dávkou nostalgie. Bylo mu čtyřiadvacet, když se ve filmu Báječná léta pod psa představil po jejím boku. "Zarazila mě na ní jedna věc. Při natáčení chtěla, abychom si tykali. Uctivě jsem odmítl. Dotklo se jí to a já toho pak ještě dlouho litoval. Zpětně to vnímám jako mladistvou chybu," říká o herečce její filmový syn Kvido.
Šafránková byla podle něj civilní herečka, která stejně jako Josef Abrhám nebo Ondřej Vetchý působila na plátně i v divadle velice autenticky: "Ona zkrátka byla taková, jak působila ve filmech. Byla nesmírně milá, hodná, nádherná a klidná. Přitom ve filmu Báječná léta pod psa neměla jednoduchou roli, na ní se ale ukázalo, že je to uvnitř i velmi silná a vyrovnaná žena."
"Neměla ráda, když se jí říkalo Libuško"
Kromě hereckého měla Šafránková i rozhlasový talent. Šéfrežisérka Českého rozhlasu a nositelka ceny Prix Bohemia Radio Markéta Jahodová na ni vzpomíná jako na člověka, který měl nezaměnitelnou rozhlasovou tvář.
"Měla dispozici, hlas, který člověka upoutal. Navíc měla charisma, nadání i skvělou techniku - ta naše rozhlasová práce vyžaduje koncentraci, plynulost a cit, což je do jisté míry i záležitost inteligence, a ona nebyla jen hodná a milá, ale také velice inteligentní," říká Jahodová, která s Šafránkovou natočila například cyklus Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti, Romea a Julii, pohádku o Ježíškovi nebo biblické příběhy pro malé i velké.
Libuše Šafránková měla k podobenství blízko. Jahodová o ní mluví jako o laskavé a hluboce věřící osobnosti: "Pamatuji si, jak jsme natáčeli biblické příběhy a ona jedno ráno přišla a říkala, že u šraněk potkala pana faráře, což je určitě znamení, že se ta naše hra vydaří."
Její vystupování a povaha vyzařovaly lásku a něhu. Podle rozhlasové režisérky byla Šafránková typ člověka, který každého pohostil, nabídl pomocnou ruku a uměl vytvořit pohodovou atmosféru: "Na natáčení nosila kávu a výborné pralinky. Jednu věc nám ale neodpustila. Neměla ráda, když jsme ji oslovovali 'Libuško', chtěla, abychom jí říkali 'Lilo' nebo 'Líbo', jako to dělali její nejbližší přátelé. Snažili jsme se, ale v hlavě pro nás vždy byla a bude tou něžnou Libuškou - alespoň pro mě."
"Byla to hrdinka, která snad nikoho nemohla zarmoutit"
Šafránková měla talent, byla milá a přitom velice inteligentní, což se odráželo především v jejím smyslu pro humor a sebeironii: "Šli jsme cestou z rozhlasu, když jsme si všimli, jak na její auto spadl velký ptačí lívanec. Ona se na mě podívala s takovým nepopsatelným výrazem ve tváři a jen suše řekla 'no toto'. Pak nasedla do vozu a odjela," vzpomíná režisérka Jahodová.
Že Libuše Šafránková byla také silná, možná až lehce tvrdohlavá žena, zase ilustruje historka o zasněženém autě. "V Karlíně jí jednou auto až po střechu zasypal odhrnovací vůz a my jí jako její rozhlasoví kolegové chtěli pomoct to auto odhrabat. Ona se ale za žádnou cenu nedala přesvědčit. Razantně nám sdělila, že si to vyřeší sama. Nám bylo až žinantní tam stát a dívat se, jak ta žena sama odhazuje nánosy sněhu. Museli jsme odejít."
Podle filmového režiséra Matěje Mináče, autora filmu z roku 1999 Všichni moji blízcí, byla Šafránková - trochu překvapivě - i velká idealistka. "Točili jsme takové kratší dokumentární filmy o Nicholasi Wintonovi, spolupracovali na tom oba s (manželem) Josefem Abrhámem. Považovala to za velmi důležité, chtěla, aby to mělo co nejlepší dabing. Způsob, jakým tomu propůjčila svůj hlas, byl neopakovatelný. Roky se pak filmy promítaly po školách a takto se celá republika mohla seznámit s příběhem Nicholase Wintona," připomněl Mináč, který o Wintonovi natočil ještě snímky Síla lidskosti - Nicholas Winton a Nickyho rodina.
Byla výjimečná, vzpomínají Svěrák, Fenič i Vetchý
Na ženu mnoha kvalit vzpomínají s úctou i její nejbližší herečtí kolegové. Její smysl pro humor jí otevřel dveře do světa kvalitních českých komedií a pro svou empatii se hodila i do vážnějších snímků, jako byl Kolja, ve kterém si zahrála se Zdeňkem Svěrákem.
"V Koljovi jsme tvořili pár, stejně tak jako ve filmu Jára Cimrman ležící, spící. Ale asi nejraději ji mám ve scéně z Vesničky střediskové, když počítá žárlivému manželovi, jak dlouho vydrží na jedno nadechnutí pod vodou," říká Svěrák.
Režisér Fero Fenič zpětně lituje, že Šafránkovou nedokázal přemluvit k účasti na cyklu GEN - Galerie elity národa. "Jsou herci, kteří projdou mnoha filmy a nikdy si je už nepřipomenete, ale ji si pamatujeme od Barunky až po poslední velké filmy s Honzou Svěrákem. Většina věcí, ve kterých hrála, jsou národní filmové klenoty," říká.
Za velkou ztrátu považuje úmrtí Šafránkové také její herecký kolega Ondřej Vetchý, který jí stál po boku při natáčení řady českých snímků: "Bolest ze ztráty Libušky je větší nežli schopnost se k čemukoliv vyjadřovat," říká k odchodu jedné z nejněžnějších a nejcennějších postav tuzemské kinematografie.
