Za jediný týden přední ruští tanečníci, pěvci i dirigenti přišli o práci u západních orchestrů nebo divadel. Ruší se představení, koncerty i angažmá a nad mnoha kariérami se vznášejí otazníky, píše agentura AFP.
"Dokonce ani na vrcholu studené války se kulturní výměna mezi ruskými, americkými a evropskými umělci nepřerušila," vzpomíná devětašedesátiletý Peter Gelb, který od roku 2006 šéfuje newyorské Metropolitní opeře.
"To, co se děje dnes, je jiné, jde to daleko za obzory studené války, protože teď je ta válka opravdová," dodává muž, který ještě několik dnů před začátkem invaze domlouval v Rusku společnou inscenaci Metropolitní opery a moskevského Bolšoj těatru. Po začátku ruské agrese přípravy přerušil.
Peter Gelb má s čím srovnávat. Ještě v dobách Sovětského svazu zastupoval slavného amerického klavíristu ruského původu Vladimira Horowitze. Organizoval tak i jeho turné po SSSR v 80. letech. Při podobném návratu do vlasti Gelb natáčel koncert proslulého violoncellisty Mstislava Rostropoviče.
Konec baletních zájezdů
Sovětský svaz jako svou diplomatickou "soft power" často využíval baletní soubory, které od 50. let vysílal na Západ, byť tam byly vždy pod přísným dohledem tajných služeb obou stran. Některá z těchto turné vstoupila do historie: například vystoupení baletu Bolšoj těatru v Londýně roku 1956 nebo první zájezd baletu petrohradského Kirovova divadla, dnes známého jako Mariinského, do Paříže v roce 1961. Právě při něm na Západ emigroval tanečník Rudolf Nurejev.
Kulturní emisary však opačným směrem vysílal i Západ: soubor American Ballet Theater poprvé vystoupil v Moskvě roku 1960, dva roky nato, uprostřed takzvané karibské krize, následoval zájezd New York City Balletu.
Po pádu Sovětského svazu se kulturní styky zintenzivnily. Ruští tanečníci začali vystupovat po celém světě a mnozí se stali členy souborů od New Yorku po Milán, třeba jako dnes dvaačtyřicetiletá Světlana Zacharovová, první sólistka baletu Bolšoj těatru i milánské La Scaly. Přelomový byl v ruské kultuře rok 2011, kdy se sólistou Bolšoj těatru poprvé stal Američan, dnes devětatřicetiletý David Hallberg.
Teď se však éra kulturní izolace vrací. "V kontextu současné brutality proti nevinným lidem neexistuje způsob, jak bychom se mohli vrátit ke kulturní výměně jako za časů studené války," domnívá se Peter Gelb z Metropolitní opery.
Ta nejenže přerušila spolupráci s Bolšoj těatrem, také začala bojkotovat všechny ruské umělce podporující prezidenta Vladimira Putina. Podobně se rozhodly pařížská nebo madridská opera, stejně jako desítky institucí po Evropě. A například Angličané zrušili letošní turné ruských baletů po britských městech.
Ruský choreograf Alexej Ratmanskij, jenž vyrůstal v ukrajinském Kyjevě a později byl uměleckým šéfem baletu Bolšoj těatru, v době invaze připravoval novou inscenaci v Moskvě. Po začátku útoku toho okamžitě nechal a rychle z Ruska odcestoval přes Varšavu zpět do New Yorku za svou ukrajinskou manželkou.
Také Laurent Hilaire, od roku 2017 umělecký šéf baletu Stanislavského divadla v Moskvě, rezignoval na funkci a odcestoval z ruské metropole. Ani jeden neví, jestli se do země vedené Vladimirem Putinem ještě někdy vrátí.
Bolšoj jako synonymum
Největší hněv se v kultuře obrátil proti dvěma hudebním superstar, které mají k ruskému prezidentovi nejblíž. Dirigent Valerij Gergijev byl odvolán z postu šéfa Mnichovských filharmoniků a za persona non grata jej nyní považuje spousta světových divadel. Spolupráci s ním přerušil i jeho vlastní agent. Gergijev válku opakovaně odmítl odsoudit.
Světově proslulá sopranistka Anna Nětrebková také zrušila vystoupení a do Metropolitní opery v New Yorku už se možná nikdy nevrátí poté, co tento týden označila své západní kritiky za "opovrženíhodný lidský odpad".
Bývalý ředitel Pařížské filharmonie Laurent Bayle si myslí, že tito umělci už mnoho příležitostí mimo Rusko nedostanou. Dříve by mohli hledat uplatnění v Číně, ta je však více než dva roky po začátku pandemie koronaviru stále z významné části uzavřená pro cizince a záležet bude na tom, jaký k Rusku nyní zaujme dlouhodobý vztah.
"Myslím, že Rusové zůstanou doma. Odpadly jim dohadem tři čtvrtiny angažmá na Západě," míní Laurent Bayle.
Pokud by současná ruská agrese na Ukrajině přešla v dlouhodobou okupaci, podle Baylea si nikdo na Západě netroufne zvát ruské umělce. Až na ty, kteří jsou sami oběťmi Putinova režimu nebo se mu otevřeně postavili. Státním institucím jako Bolšoj těatru nebo petrohradskému Mariinskému divadlu ale dveře na Západ patrně zůstanou zavřené. "Jsou placené Ruskou federací a v očích mnoha lidí na Západě je teď Bolšoj těatr synonynem pro ruský stát," naznačuje Laurent Bayle.
Současný šéf Bolštoj těatru Vladimir Urin v roce 2014 podepsal dopis ruských kulturních osobností schvalujících anexi ukrajinského Krymu. Minulý týden se naopak Urin přidal k umělcům jako houslistovi a dirigentovi Vladimiru Spivakovovi, hercům Konstantinu Rajkinovi a Jevgeniji Mironovovi nebo režisérovi Valeriji Fokinovi, kteří současné ruské vojenské tažení na ukrajinský Kyjev odsoudili. Přímou podporu Ukrajině však nevyslovili, na rozdíl třeba od Jeleny Kovalské, která po vypuknutí války rezignovala na post umělecké šéfky státem financovaného Mejercholdova kulturního centra a divadla v Moskvě. "Je nemožné pracovat pro vraha a brát od něj plat," napsala.
Státem podporované filmy
Každým dnem přibývají další případy. Amsterdamská pobočka muzea Ermitáž zpřetrhala vazby na svou mateřskou organizaci v ruském Petrohradě, jejíž šéf Michail Piotrovskij kandidoval za Putinovu stranu Jednotné Rusko. Symfonický orchestr v americkém státě Maryland zrušil koncert s ruským houslistou Vadimem Repinem.
Guggenheimovo muzeum v New Yorku z představenstva vyhodilo podnikatele v hutnictví a médiích Vladimira Potanina, svého klíčového mecenáše a jednoho z nejbohatších Rusů. Z představenstva Královské akademie umění v Londýně zase odešel čerstvě sankcionovaný Petr Aven, šéf skupiny Alfa Group vlastnící největší ruskou soukromou banku.
Polská národní opera dokonce z programu vyřadila Musorgského operu Boris Godunov, složenou v letech 1868 až 1872. A milánská univerzita Bicocca zašla tak daleko, že chtěla zrušit sérii čtyř přednášek o ruském spisovateli Fjodorovi Michajloviči Dostojevském, jenž žil v letech 1821 až 1881. V reakci na to odchod ze školy oznámil italský spisovatel a překladatel Paolo Nori. Řekl, že nemá chuť spolupracovat s univerzitou, která "považuje Dostojevského za zdroj napětí".
Univerzita se posléze omluvila a řekla, že přednášky o Dostojevském vrátí do učebního plánu za předpokladu, že je doprovodí hodiny věnované ukrajinským autorům. "Nesdílím názor, že pokud mluvím o ruském autorovi, musím zároveň mluvit také o nějakém ukrajinském spisovateli," reagoval na to Nori.
Deník New York Times připomíná další diskutabilní případy. Například ruského režiséra Kirilla Sokolova, jehož rodina částečně pochází z Ukrajiny. Sám tam v dětství trávil léta u babičky, která dosud žije v Kyjevě a nyní se schovává v krytech před ruským ostřelováním.
Od zahájení invaze Sokolov podepsal dvě online petice volající po zastavení války, čímž v represivním Rusku riskoval ztrátu zaměstnání, společenského postavení i vězení. Přesto se tento týden režisér dozvěděl, že filmový festival ve skotském Glasgow neuvede jeho nový snímek nazvaný No Looking Back (Neohlížet se zpět), protože na něj dostal peníze od ruského státního kinematografického fondu.
"Pokud západní festivaly přestanou uvádět naše filmy, je to stejné, jako by se nás snažily umlčet," říká Sokolov, podle nějž "pravděpodobně tak 99 procent" ruských filmů dostává nějakou podporu od státu, včetně mnohých kritizujících prezidenta Vladimira Putina.
Podobně je na tom další ruský režisér Lada Kvatanija, jehož novinku nazvanou The Execution (Poprava) glasgowský festival ze stejného důvodu vyřadil z programu. I Kvatanija přitom v Rusku čelil cenzuře a minulý týden se jasně vyjádřil proti válce i Putinovi.
Festival v litevském Vilniusu pro změnu odstranil z nabídky film Kupé č. 6 finského režiséra Juha Kuosmanena, který rovněž obdržel příspěvek od ruského kinematografického fondu. Režisér řekl, že tomu rozumí. "Jsem rád, pokud můj film může posloužit v podobném boji," reagoval.
Jako v dobách apartheidu
New York Times přirovnávají současný bojkot ruských umělců k tomu, jak někteří hudebníci nebo spisovatelé v posledních letech volali po izolaci izraelských umělců, případně k někdejšímu bojkotu jihoafrického apartheidu.
Podle vysokoškolské pedagožky Jane Duncanové z Johannesburské univerzity, která se bojkotu za časů apartheidu věnuje, může být podobná taktika úspěšná - za předpokladu, že má jasně stanovená pravidla.
V případě Jihoafrické republiky začal neformální bojkot platit již na přelomu 50. a 60. let minulého století. Aktivisté odrazovali západní umělce od toho, aby jezdili do represivního státu, a stejně tak bránili tamním rodákům v účinkování na Západě. Později si však aktivisté uvědomili, že tato pravidla ubližují Jihoafričanům kritickým k režimu, a tak bojkot v 80. letech zmírnili. Právě ze spolupráce s jihoafrickými hudebníky pak vznikla například slavná deska Graceland amerického písničkáře Paula Simona. "Problém je v tom, že není vždy jasné, kdo pravidla bojkotu určuje," varuje Jane Duncanová.
Také podle ukrajinského filmaře Sergeje Loznici, který natočil dokumenty o událostech na Majdanu i ruské válce na východě Ukrajiny, "nelze soudit lidi podle toho, jaký mají pas", jak říká. "Když slyším volání po zákazu ruských filmů, okamžitě si vzpomenu na své ruské přátele, slušné a čestné lidi, kteří jsou oběťmi této války stejně jako my," poznamenává Loznica.
Opačně argumentuje Algirdas Ramaska, šéf filmového festivalu v litevském Vilniusu. Podle něj každý snímek, na nějž přispěl ruský stát nebo firmy napojené na Kreml, nepřímo pomáhá financovat současnou ruskou válku na Ukrajině. "Jedině totální izolace může přimět ruský lid, aby se obrátil proti své vládě," myslí si Algirdas Ramaska.
Sám by ruské umělce kritické vůči režimu chtěl podporovat. "Ale v současné situaci je strašně těžké říct, jak toho docílit," dodává pro New York Times.
