Po letech se tak do metropole vrátil i režisér Vlad Troickij, zakladatel nezávislého ukrajinského divadla Dakh. V roce 2016 hostoval na festivalu Pražské křižovatky s jiným projektem na pomezí divadla a muziky, kvartetem DakhaBrakha, které originálně chaoticky kombinuje ukrajinský folklor s tradicemi jiných etnik i současnou arteficiální hudbou.
Ženský band Dakh Daughters, jež vznikl v roce 2012 a od začátku byl určený na export, režisér později představil v pražské Arše nebo na festivalu Colours of Ostrava. To ale bylo před ruskou válkou na Ukrajině. Po jejím začátku vloni Troickij se spolupracovníky opustil bombardovaný Kyjev. Z malinké domácí scény - divadlo Dakh zaujímá i s toaletou, skladem dekorací a maskérnou pouhých 240 metrů čtverečních - si vzal jen nejnutnější a odcestoval do Francie, kam jej pozvala komorní normandská scéna. Brzy začal s Dakh Daughters pracovat na nové revue nazvané Danse Macabre, v českém překladu Tanec smrti.
Původně výtvarné téma zobrazuje umrlce tančícího s živými osobami z různých vrstev společnosti. Rozšířilo se na přelomu středověku a novověku, kdy v souvislosti s morovými epidemiemi upomínalo na lidskou konečnost. Motiv tance smrti se však v umění objevoval i po odeznění černé smrti, běžně ještě v 19. a 20. století. Pro stejnojmenné dvoudílné drama si jej vypůjčil například švédský spisovatel August Strindberg.
Ve světle válečných zločinů, jež se dnes na Ukrajincích dopouští ruská armáda, se k němu toto úterý v Praze vrátil také Vlad Troickij. Na jevišti Divadla Komedie se šest hudebnic a performerek vyjadřovalo pomocí hudby a zpěvu, které prokládaly verši z biblické knihy Jób a převzatými příběhy násilí páchaného vojáky na ukrajinském lidu.
Hudba oscilovala mezi žánrem post-punk a lidovými motivy, jichž s každou minutou a ponorem do intimity i bolesti přibývalo. Doprovázela obrazy cesty, na niž se Ukrajinky vydávají. Vede do bezpečí, mimo raketové nálety a noční boje, zároveň však znamená dobrovolné vykořenění a ztrátu identity. Je to rovněž cesta k poznání, jakou v Bibli podstoupil Jób ztrátou dětí, bohatství a zdraví, aby skrze zakoušenou bolest a utrpení znovu dospěl ke štěstí.
Pouť ukrajinských žen má v Danse Macabre vnější i vnitřní perspektivu. Od začátku jsou na jevišti rozmístěné kufry, které se proměňují v makety zářících paneláků nebo privátní pokojíčky aktérek. Na deskách zavěšených na čelní straně zavazadel září bíle nasvícená okénka. Ta v jednu chvíli zrudnou, čímž avizují bombardování. Ženy je ze zavazadel snímají a sestavují z nich hranici, kolem níž usednou, jako by po vzoru pravěkých předchůdkyň chtěly začít vypravovat u ohně. Místo toho se však za zvuků sirény chopí kufrů a v baloňácích zakrývajících negližé coby symbol chvatného útěku se ve zpomalené stylizaci přesouvají po scéně.
V jednom momentu svůj přenosný dům na kolečkách otevírají a pomyslně s ním odhalují vlastní duši. Každá žena s sebou převáží něco jiného: dětské botičky a plyšáky, krajkové dekorace nebo přírodniny. Jelikož tajný obsah svých zavazadel ozařují přistavenými svíčkami, obraz s přízračně pohřební atmosférou zároveň evokuje pomyslné mohyly nejbližších - osob, jež protagonistky ztratily v bojích.
Vzhledem k tomu, že Danse Macabre ztvárňují pouze ženy, výpovědi i obrazové složce inscenace dominuje téma mateřství a ženského těla z pohledu války.
V další části exulantky vyprávějí divákům, co pro ně osobně útěk z Ukrajiny znamenal. Reprodukují i osudy doma zkoušených spoluobčanů. Mezi až absurdně znějícími příhodami, které v sobě kloubí tragikomiku války, převažuje otřesná brutalita a nelidskost atakující divácké emoce. Přitom čím jsou zpovědi drásavější, tím patetičtěji v celkovém dojmu vyznívají.
Je samozřejmě ošemetné vinit umělkyně z přílišného citového vzrušení, když referují o válce ničící celou jejich zem. V podobné situaci může kritika zavánět pokrytectvím či cynismem. Avšak nejde jen o svědectví, ale umělecký artefakt, pro něhož platí, že méně je někdy více a zdaleka ne všichni návštěvníci divadla vyhledávají vypjatou emocionalitu. Holé konstatování, řeč čísel a faktů může někdy člověka zasáhnout daleko víc než přemrštěný prožitek s náležitými slzami dojetí tryskajícími na scéně.
Sugestivně, ale střízlivěji téma na loňském ročníku Palm Off Festu podala ukrajinská inscenace nazvaná Beilisův případ. K současnosti se vyjádřila rekonstrukcí kauzy rituální vraždy ze začátku 20. století. Obešla se bez slz a podbízivosti, přestože vystupující byli očitými svědky nynějších událostí - na rozdíl od Dakh Daughters.
Vlad Troickij s šesticí umělkyň až příliš spoléhají na dojetí. Byť z tématu přirozeně vyplývá, ve finále přebíjí zdařilé vizuální nápady i myšlenkovou konstrukci cesty jako prostředku k poznání a vykoupení ukrajinského národa.
Divadlo
Dakh Daughters: Danse Macabre
(Pořádala Městská divadla pražská)
Divadlo Komedie, Praha, 14. března.
