I na hustě zanesené mapě českých festivalů Palm Off Fest poutá pozornost. Ať už to bylo na počátku neočekávaným hostováním výrazných evropských režisérů Krystiana Lupy a Jana Klaty, nebo uvedením kontroverzní, v Polsku výrazně medializované inscenace Prokletí skandalisty Olivera Frljiče.
Letošní, právě skončený ročník opět zahrnul jednu položku z repertoáru domácí Palmovky, tentokrát projekt Romeo&Julie2022. Zahraniční program bez výjimky tvořila dokumentární tvorba, ve zdejším prostředí spíš upozaděná. Je pozoruhodné, že na rozdíl od filmu, kde se mu daří, k dokumentu divadelní tvůrci a snad i diváci zůstávají spíše skeptičtí. Jako by v jejich pojetí měly inscenace jen bavit a dojímat, nikoli konfrontovat a usvědčovat.
Prosadit v českém prostředí dokumentární divadlo se už delší dobu snaží režisérka Jana Svobodová, ať už vlastní tvorbou, nebo festivalem Akcent v pražské Arše.
Dokumentární divadlo má samozřejmě mnoho poloh, od čisté autentické výpovědi, do níž tvůrci nezasahují, až po sběr materiálu, časově náročné rešerše a přípravy, které vyústí do scénického tvaru. Šíři různých přístupů reprezentovala právě čtveřice titulů z letošního Palm Off Festu.
Na konci bude jen čepec a kniha
Slovenská básnířka Katarína Kucbelová před třemi roky v prozaickém debutu Čepiec zmapovala cesty za folklorem do středoslovenského Šumiace, kde se učila šít tradiční čepec, součást místního kroje vdaných žen. Knihu nedávno zdramatizoval a na jeviště převedl Peter Palik, režisér a umělecký šéf zvolenského Divadla Jozefa Gregora Tajovského. Autorčinu cestu z velkoměsta na svérázný venkov chápe nejen jako etnografickou výpravu či literární reportáž, ale především coby setkání žen dvou generací, jež sice pochází z odlišných prostředí, ale jedna ve druhé nachází porozumění a lidskou blízkost.
Protagonistky se skrze ruční práce dotýkají života v horské obci a postupně se vylidňujícím regionu, stereotypů jako spolužití s Romy, ale také kolektivních traumat sahajících až do druhé světové války. Je to ryze ženský svět: muži do něj zasahují jen ve vzpomínkách. Především hrdé, nelehkým životem poznamenané, avšak neporažené staré ženy, autorčiny učitelky šití Iľky, kterou s velkou plasticitou ztvárnila Dana Karolová.
Hlavní postava Katka dospívá ke zjištění, že ani tradiční komponent lidového oděvu nemá ukotvenou podobu a že původní čepec ji nikdo zdobit nenaučí, jelikož nikdo neví, jak vypadal. Obdobně jako folklor, který nelze zakonzervovat. Katku ve zvolenské inscenaci se značnou energií a šarmem hraje hostující Tereza Slavkovská.
Přestože prozaická předloha stojí na hutném vyprávění, scénická adaptace není zatěžkaná slovy. Režisér sází na jednoduché obrazy plné postav s různě barevnými svícenými plochami na pozadí. Na něm se také objevují krátké útržky z knihy, jež rámují děj. Časové skoky v příběhu naznačují některé kostýmní detaily, které se mísí obdobně, jako se zde střetává minulost se současností.
Dění propůjčuje dynamiku změna ročních období jako základní faktor přírodního roku na vesnici. Čepiec je dokladem zdárného hledání regionálních témat a vzorovým příkladem, jak na jevišti nakládat se současnou beletrií.
Bez slz a podbízivosti
V rámci unijního projektu Face to Faith, kterého se účastní sedm evropských kulturních institucí včetně pražské Palmovky, vznikla pod hlavičkou ukrajinského Jam Factory Art Center dokumentární inscenace Beilisův případ. Cílem bylo poukázat na podobnost carského a současného putinovského režimu využívajícího společenské nálady pro vlastní politické zájmy.
Coby příležitost okomentovat ruskou agresi na Ukrajině režisérovi Dmytru Levyckému posloužila kauza Menahema Mendela Beilise, ruského Žida obviněného z rituální vraždy a souzeného ve vykonstruovaném procesu začátkem 20. století.
Divákům se nejprve představuje čtveřice herců, přesněji očitých svědků. Zamýšlí se nad slovem Beilis, někteří přiznávají, že si jej donedávna asociovali maximálně s názvem irského likéru. Žertovně popisují nákup kostýmů v second handu a počátky přípravy inscenace, aby pak zvážněli a ponořili se do historie kauzy.
Fakticky však nemluví, vše podstatné z průběhu soudu obstarávají do sluchátek reprodukované audionahrávky. Ty také doprovází projekce, kde se objevují fotky či další autentické dokumenty. Aktéři nejprve vystupují jako němí glosátoři z 21. století. S pomocí tabulek, na něž zaznamenávají různá slova, symboly a obrázky týkající se současné války, komentují archivní materiál.
Vzniká tak hrůzostrašná paralela. Nakonec protagonisté promluví i jako svědci. Na základě osobně prožitých hrůz - jeden herec pochází z Doněcku, další účinkující na vlastní oči viděla následky masakru v Buči - zpoza řečnických pultíků vznášejí obvinění Ruska a vyzývají ho k zodpovědnosti.
Tvůrci Beilisova případu uchopili závažné téma, aniž by sklouzli k lacinému dojímání. Udrželi dokumentární formu a sdělnost faktů až do poslední chvíle.
Syrový dokument formou i obsahem
Po třech letech na Palm Off Fest přijelo divadlo Mladinsko ze slovinské Lublani, tentokrát s dokumentární inscenací o uprchlické krizi The Game. Hrou z názvu jsou myšleny často opakované pokusy o překročení slovinské hranice směrem k vytouženému azylu v Evropské unii. Většinou končí nezdarem, zatčením chorvatskými policisty a následnou brutální deportací zpět do Bosny a Hercegoviny. Někteří za vidinu lepšího života platí i životem.
Slovincům se podařilo nashromáždit mnoho výpovědí o těchto tragických osudech, přičemž sběru se účastnili i herci. Se svědectvími nakládají v rovině doslovného záznamu, nijak jej nekrátí ani nestylizují. Na jevišti proti sobě stojí zrcadlově postavená hlediště. Vytvářejí pomyslnou ulici, podél níž sedí pětice aktérů. Jako odtažití mluvčí opakují do jisté míry schematické výpovědi s informacemi o počtu uprchlíků, jejich věku, původu, datu překročení hranice, zatčení a detailech následného zacházení ze strany silových složek.
Otřesné příběhy se vrší jeden na druhý, zároveň to vyžaduje i jistou koncentraci, když zvážíme, že se pořád dokola mluví slovinsky - pro většinu diváků to znamená sledovat titulkovací zařízení.
Tu a tam herci vystoupí z rolí dokumentátorů a v krátkém střihu předvedou zmíněnou policejní praktiku - bezhlavé mlácení pálkou, prohlídku tělesných otvorů či na podlahu položí nějaký z předmětů ilustrujících ty, co byly odcizeny obětem. Jejich jednání je maximálně koncentrované, a byť se může zdát, že snad ani nehrají, je tomu právě naopak. S tak syrovým divadelním dokumentem se v českém kontextu setkáváme málokdy.
Bylo nebylo. Vznikl greenwashing
Festival minulý týden uzavřela autorská inscenace rumunské režisérky Gianiny Cărbunariu nazvaná Waste! z německého divadla Schauspiel Stuttgart. I jí předcházel dlouhý průzkum, tentokrát toho, jak se společnost staví k odpadu a životnímu prostředí, kde všude je možné nalézt takzvaný greenwashing. Anglický pojem označuje praktiku, kdy se ekologicky nešetrné firmy prezentují jako zodpovědné vůči životnímu prostředí.
Tvůrci vycházeli z několika německých kauz, přestože jinak projekt připomíná pohádku či přesněji dramatizovanou bajku. Postavy zvířat reprezentují stanoviska k jednom případu uhynulých pstruhů duhových, v čemž český divák nemůže nevidět paralelu s nedávnou událostí na řece Bečvě.
Původní názory a aktivismus však rychle vyblednou, když dojde na vyjednávání a otázku osobního prospěchu. Zdánliví antagonisté jako loajální, ve skutečnosti však licoměrný Páv brzy nachází řeč s ultrapravicovým Medvědem, který o sobě ještě před chvílí prohlašoval, že je antiglobalistou. Závěrečnou hostinou, na níž je sněden Pstruh, se tak zdánlivá hříčka ze světa zvířat posouvá do roviny varování před současnými mocenskými strukturami. Bylo by skvělé, kdyby se do takových témat pouštěla i česká regionální divadla.
S každým dalším ročníkem Palm Off Festu je patrné, jak pečlivým sítem procházejí hostující soubory. Vybírají je nejen ředitel a zakladatel akce Michal Lang, inklinující k polské, potažmo středoevropské tvorbě, ale též dramaturg Jan Jiřík, jehož základním požadavkem na divadlo je, aby reflektovalo společnost či politiku.
I proto po každém představení následovala diskuse, které se účastnili herci a tvůrci. Třetí ročník měl před pěti lety provokativní motto: Už máme, co jsme chtěli? Svérázně na ni odpověděl letošní podtitul: Chceme něco jinýho!
Festival
Palm Off Fest
Divadlo pod Palmovkou, Praha, 14. až 26. října.
