Režisér a scenárista Adam Sedlák umí psát skvělé dialogy. Bylo to slyšet už v jeho prvotině Semestr, natočené pro online televizi Stream, a předloňském filmu Banger, oceněném dvěma Českými lvy.
Jeho postavy bývají mladé, což v české kinematografii i na obrazovkách pořád citelně chybí. Sedlák nejenom ví, jak mladí Češi mluví. Jeho dialogy mají rytmus a bývají vypointované trochu jako rapové texty. Také přináší skvělé náměty. Kromě svých projektů byl coby autor výchozí myšlenky podepsaný pod projektem #annaismissing.
Šestidílnou novinku Adikts inspiroval anglický seriál Misfits z roku 2009, jehož hlavní motiv ale režisér chytře obměnil. Britští hrdinové při záhadné bouři nečekaně získali podivné superschopnosti. Čeští studenti adiktologie si v podivně deformované realitě vezmou drogy, které je mají na chvíli zbavit problémů. Nečekaně masivních účinků se ale nelze zprostit.
Obě skupiny tak rychle zjistí, že jejich nové dovednosti a sklony jsou spíš kletbou než požehnáním. Ale až za nějakou dobu. Nejdřív si Ema, která v podání Kristýny Jedličkové dřív posílala všechny do háje, užívá drogu, po níž lidi miluje. Max hraný Petrem Uhlíkem získá permanentní erekci a díky ní vzbuzuje zájem holek. Všichni si kompenzují staré bolístky, než se zdánlivé štěstí ukáže jako nebezpečná "zkratka vedoucí do slepé uličky", což je klíčový výraz osvětové kampaně spojené s projektem.
Na drogy bacha
Herci hrají dobře, pokud nám nevadí, že představují jednorozměrné bytosti, jejichž chování často nedává smysl. Sedlákovy filmy a seriály bývají dobře obsazené a je vidět, že i tentokrát si s aktéry rozuměl.
Navíc se obklopil spolupracovníky, kteří jeho práci dali atraktivní, dobře padnoucí vizuální styl. Díky kameře Dušana Husára, střihu Šimona Hájka i hudbě producenta Olivera Torra, který se podílel už na Bangeru, působí Adikts okamžitě suverénně. I způsob vyprávění, alespoň tak do poloviny první epizody, slibuje silnou podívanou. Našlápnutou, odvážnou, plnou obrazových nápadů, zajímavých dialogů nebo nečekaných střihů.
Jenomže už v Bangeru platilo, že síla, kterou mají Sedlákovy dialogy, chybí při budování příběhu. Některé dějové zvraty byly těžce uvěřitelné a ve finále tvůrce neměl co říct. Kromě varování, že na drogy je potřeba si dávat bacha. Dokonce se pojistil doslovným koncem, kdyby to náhodou někdo nepobral. Už Banger mohl být součástí kampaně proti drogám.
Nynější seriál zaplacený pojišťovnami a policií je ještě bezradnější. Způsob, jakým zobrazuje účinky návykových látek, navíc jen opakuje stereotypy nebo produkuje úplné nesmysly, jako je po droze giganticky zvětšený penis.
Díky výrazné stylizaci jsou Adikts na pohled lákaví, jejich líně načrtnutý svět ale nemá žádnou logiku a mnohdy ani vztah k realitě. Nemůže tak o ní říct nic zajímavého. Závislé na drogách "z ulice" tvůrci vykreslují coby lidský odpad, kdežto hrdinové jako by naopak povstali odněkud z vakua.
Jestli má tahle kampaň přispět k "informovanějším volbám", jak doufali zadavatelé, bude toho muset docílit jinak. Z Adikts se nedozvíme nic ani o drogách, ani o lidech.
Jejich energie tkví v drobných nápadech, úderných větách a rytmizovaných dialozích. Hlášek, jako když má Max v každé druhé scéně něco "v p*či", je tu ale tolik, že to rychle začne být úmorné.
Sexy kočičky a macho debilové
Adam Sedlák jako by navíc zapomněl, že seriály jsou v první řadě o postavách. Maxe zakrývajícího komplexy vtipnými výroky, otrávenou Emu i ostatní charaktery jen narychlo načrtne. Mell stresuje škola a její máma, Robin koktá a tak dále. Když jeden po druhém padají do drogové pasti, mnohdy ani nechápeme, co se v nich mění a proč. A rozhodně s nimi nesoucítíme. Seriál si od nich udržuje až cynický odstup.
Jenomže ve druhé části se vyprávění neobratně stáčí k doslovnému popisu problémů, které chtěli Max a ostatní vyřešit drogami. U některých sledujeme toporné scény z jejich minulosti, jiní svůj příběh musí sami explicitně shrnout v dialozích.
Nejhůř dopadla Ema. Zprvu o ní víme jen to, že je ke všem odměřená. Potom se z ní ale stává vlhký sen všech, kdo se na televizi dívají kvůli sexy odhaleným ženským tělům. Když se Ema droze vymaní, řekne: "Nejsem taková, jakou mě chcete, nepotřebuju vás." A poté si pojistí naše porozumění oznámením, že je asexuální.
I Mell v podání Luciany Tomášové musí nahlas deklarovat, že trpí nezájmem své matky hrané Lenkou Dusilovou - pro případ, že bychom to nepoznali. Následně s ní vede špatně napsaný dialog, který jejich vztah změní.
Max se představuje jako citlivý kluk v úmorných flashbacích o nemocné matce a zbabělém otci, jež podivně mění tempo seriálu. Martina Jindrová v roli nejprve submisivní Soni hraje sice perfektně, až na pervitinové tiky ale moc nemá co.
Cirkus Adikts
Podobně jako Kristýna Jedličková v roli Emy redukované na sexy objekt to schytal Tadeáš Moravec, jehož Robin se na kokainu stává macho "debilem". Seriál tak sice opět explicitně ilustruje, že člověk na drogách se chová hrozně, zároveň to ale celé působí, jako by cynické machistické kecy tvůrce bavily.
Max je také mizogynní, u něj se ale hraje na to, že postavu sypající jednu hlášku za druhou přece nebereme vážně. Ke konci už z celého nesmyslného cirkusu můžeme být dost unavení.
Pětici mladých herců doplňují Jan Hájek a Lenka Dusilová v rolích pedagogů, kteří v tomto světě aspirují na prestižní funkci národních protidrogových koordinátorů. Známá zpěvačka se do seriálu skvěle hodí vzhledem, už méně ale strnulým projevem. Obě postavy navíc nešťastně podtrhují, že všechny charaktery mluví dost podobně. Ačkoliv jedna pořád vtipkuje, jiná všechno shazuje a další se jen snaží celý ten mumraj nějak vydržet.
Když slyšíme Lenku Dusilovou hovořit o klinickém psychologovi Jordanu Petersonovi a "benzáči", prozrazuje to, že s režisérem nepřišli na způsob, jak vtip vyslovit, aby správně vyzněl.
Misfits, Euforie a Climax
Kromě britských Misfits, kteří stáli na dobře odvyprávěných příbězích postav a chytře zvolených superschopnostech, se nabízí srovnání s dalším slavným seriálem pro mladé: americkou Euforií. Tu část publika kritizovala jako sice hezky natočenou, ale povrchní. Euforie nicméně měla nadprůměrně silný scénář a zákruty myslí protagonistů prozkoumala podrobně a koherentně.
Některé epizody Adikts se možná chtějí podobat filmu Climax od Gaspara Noého, který před šesti lety se skupinou tanečníků natočil barvitý popis špatného "tripu" na horské chatě.
Zatímco Climax ale vyjadřoval širokou škálou emocí od nejvřelejších po ty nejhorší, které doprovázejí pudové chování, Adikts si udržují od všech až necitelný odstup. Zatímco Climax byl sarkastický, Adikts jsou cyničtí. Ve svém podivném světě, kde neexistují dobré vztahy a všichni se chovají strašně, diváka nenechají se do kohokoliv vcítit.
Seriál trochu promarnil příležitost navázat na úspěchy dvou nedávných projektů České televize pro mladé. Jak předloňská webová série TBH od Lucie Kajánkové začínající školní střelbou, tak Pět let režiséra Damiána Vondráška o znásilnění po maturitním plese byly zajímavými ukázkami titulů, na nichž se podílely nové talenty. Oba měly svým způsobem úspěch: TBH objelo světové festivaly, Pět let se povedlo vstoupit do debaty o sexuálním násilí a dostalo se například do programu německo-francouzské televize Arte. Ve srovnání s nimi Adikts bohužel působí spíš jako úlet.
