reklama
 
 

Recenze: Film Climax je plný tance, děsu a LSD, nechce ale šokovat

2. 11. 2018 17:45
Kina začala promítat divoký film Climax. Pokud odhodíte zažité představy o tom, jak a co má kinematografie vyprávět, odmění se vám.

Ve Francii tvořící filmař argentinského původu Gaspar Noé rád pobývá na hranicích. Nikoli těch geografických, ale na hranicích lidské zkušenosti. Jeho novinka Climax opět bere diváky do míst, kde se fascinace potkává s odporem a slast s bázní.

"Buďte mými hosty a důvěřujte mi," řekl režisér hercům, kteří měli ztvárnit tanečníky na večírku, jenž se brzy zvrhne v peklo. K dispozici jim dal pouze jednostránkový náčrt scénáře, zbytek byla improvizace. A totéž vlastně Noé říká divákům. Pokud odhodíte zažité představy o tom, jak a co má kinematografie vyprávět či zda má vůbec vyprávět příběhy, a s důvěrou usednete do kinosálu, můj film se vám odmění.

Noé točí snímky, které víc než děj upřednostňují prožitek. Mnohdy prožitek extrémní. Ve snímku Zvrácený vyprávěl příběh pozadu a film "proslul" desetiminutovou, v jediném statickém záběru natočenou scénou znásilnění hrdinky, kterou hrála Monica Belluciová.

Jiný autorův titul Vejdi do prázdna zase sledoval hrdinu i po smrti. Kamera se - jako duše či mysl - odpoutávala od těla protagonisty a putovala s diváky prostorem.

Ale Noé nechce šokovat, jakkoli rád vyobrazuje násilí či sex. Jeho ambice je opačná. Šok nutí odvrátit hlavu, přestat se dívat, začít moralizovat. Režisér naopak touží vtáhnout publikum hluboko do svých audiovizuálních prostorů. Rozpustit předsudky, nikoli je posilovat.

A takový je i nový Climax. Začíná večírkem na francouzském venkově, kde tanečníci zapíjejí konec projektu, na němž spolupracovali. Povaha uvolněného mejdanu, kde lidé vtipkují a dýdžej pouští z desek staré pecky z 90. let, se však brzy vyostří, neboť do mísy se sangrií někdo dal LSD.

Výsledkem není duhový psychedelický večírek plný halucinací, jak by asi podobnou výchozí situaci zachytili leckteří tvůrci v době hippies - a jak se drogové stavy stále obvykle filmují. Noé přistupuje k vyobrazení změněného vědomí jako k nejednoznačnému prožitku. Odbourává balast a zaměřuje se na to, co dovede zachytit kamera zvnějšku, na tělech aktérů.

Podobně jako u jiných slovy nepopsatelných prožitků, kterým se ve své kariéře věnoval, tedy smrti, sexu či násilí, nyní Noé ukazuje protagonisty především v pohybu a interakci s okolím.

Z filmu Climax jde hlava kolem. | Video: |  01:01

Climax je tak nepřetržitá taneční jízda a děsivý prožitek zároveň. Kamera putuje mezi hrdiny jako jeden z omámených účastníků večírku, neváhá se otočit vzhůru nohama, ale není to prázdná formální exhibice.

Noé se zaměřuje na primární emoce, jako strach o dítě, které se omylem zamkne v temné místnosti. A skrze pohyb a zvuk říká divákům vše potřebné. Je to režisérův nejčistší film v tom smyslu, že se nejvíce snaží zachytit prožitek postav a v maximální míře přenést jejich stav na diváky.

Climax necílí na fanoušky hororů ani milovníky tanečních filmů, byť v mnoha scénách pulzuje úzkostmi i extatickými pohyby těl. Často obojím zároveň.

Pokud kinematografie má také ambici poskytnout hraniční zkušenost, kterou jinak - slovem, písní či malbou - nelze vyvolat, pak Gaspar Noé soustavně hledá cestu, jak ji zprostředkovat. Climax může být snadno vnímán jako režisérův nejprázdnější film. Vždyť se už obejde skoro úplně bez děje, co víc než pomíjivé obrazy může nabídnout?

Banální odpověď by mohla znít: prožitek blízký tomu, co mohou člověku dát (a vzít) drogy, aniž by je musel brát.

Jenže Noého film není simulátor intoxikace. Jeho největší hodnota je právě ve schopnosti opojit smysly publika, ale nezasáhnout mozek. Ukázat pomocí fyzických a vnějších aspektů - pohybů tančících, ale také souložících či děsem se třesoucích těl - vnitřní zkušenosti postav. Tedy vyobrazit nevyobrazitelné pomocí toho nejběžnějšího, do čeho se umí vcítit kdokoli - pomocí pohybů, gest, řeči těla.

Climax

Scénář a režie: Gaspar Noé
Aerofilms, česká distribuční premiéra 1. listopadu

V tomto smyslovém přetížení se divák stává astronautem, který nezkoumá daleká zákoutí kosmu, ale to nejbližší: druhé lidi. Nedozví se o nich nic nového, co by šlo vypovědět slovy. Ale místo kocoviny po večírku dostává k dispozici bohatý senzorický materiál, díky němuž může sebe či druhé vidět jinak. Možná v nuancích, zdánlivě bezvýznamných. Ale právě na takových drobnostech stojí komplexní prožívání světa kolem.

A pak je tu ještě jedna prostá odpověď, proč vyrazit do kina: protože z toho filmu jde hlava kolem.

autor: Tomáš Stejskal | 2. 11. 2018 17:45

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama