reklama
 
 

V Japonsku jsem pořád cizinec, moje žena musí každý rok psát, že jsem hodný manžel, říká japanolog

24. 11. 2017
Petr Holý se před dvaceti lety jako student vydal do Tokia. Po studiu zde zůstal, pracoval na velvyslanectví a později se stal také ředitelem Českého centra v Tokiu. Se svou ženou, stylistkou Kumií, se poznal v roce 2011. Okouzlily jej tehdy její oči, ji zase jeho netradiční zájmy. Kromě humoru je spojuje láska ke starožitnostem ze 20. a 30. let a kimonům. Ona si na svém manželovi váží jeho vřelosti, on její starostlivé povahy. O přístupu Japonců k cizincům, kimonech i české kultuře hovoří Petr Holý v rozhovoru pro Aktuálně.cz

V Tokiu jste žili již téměř čtrnáct let, než jste se poznali. Co vás tehdy na tom druhém okouzlilo?

Kumie Holý: Nebylo to kvůli tomu, že by byl Evropan, ale zaujalo mne, že máme společné zájmy. Mně se líbila česká kultura a umělecká scéna. Petr měl zase rád kulturu  kimon, ale taky třeba japonské starožitnosti z 20. a 30. let.

Petr Holý: Kumie znala jména jako Jan Švankmajer, Zdeněk Miler a podobně, takže jsme si měli o čem povídat. Na první pohled mě na ní zaujaly oči. Když jsme s přáteli pořádali večírek, kam přišla i Kumie, servíroval jsem jídlo na talířky ze 20. let, protože tu dobu miluji. Té drobnosti si nevšiml nikdo jiný kromě Kumie. Úplně jí zajiskřily oči a začala o tom vykládat. Vím, že to zní možná divně, ale byla první člověk, který si toho všiml. Japonci si těchhle starých věcí teď docela málo váží, ale Kumie byla jiná.

Česko a Japonsko jsou od sebe vzdáleny nejen počtem kilometrů, ale i kulturně. Jak jste přišla k české kultuře?

K. H.: Poprvé jsem se o České republice dozvěděla díky Krtečkovi. (smích)
V Japonsku jsem jej viděla úplnou náhodou před šestnácti lety na kabelové televizi, která uvádí animované filmy z celého světa. Později jsem se začala o českou kulturu více zajímat a viděla třeba i krátké filmy Jana Švankmajera. Úplně mě dostal jeho surrealistický svět a styl, jakým pracuje s materiálem.

P. H.: Mohu potvrdit, že v Japonsku je Švankmajer velkým fenoménem. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl stát u jeho šířící se slávy na přelomu let 1999 až 2000. Hlavní vlna přišla v roce 2001, kdy Jan a Eva Švankmajerovi přijeli do Tokia s premiérou Otesánka. Od té doby vzrostl zájem o jeho tvorbu několikanásobně a trvá dodnes. Všichni v Japonsku netrpělivě očekávají jeho nový film Hmyz.

Čím to podle vás je, že zrovna Švankmajerovy filmy prorazily?

K. H.: Svět Jana Švankmajera je podle mě kouzelný tím, že si z něj každý může vzít něco jiného, je to aplikovatelné na cokoliv a jeho filmy jsou nadčasové - nikdy neztratí platnost, proto uchvacují mnoho Japonců.

P. H.: A Japonek. Když Jan Švankmajer dorazí do Tokia a má autogramiádu, dorazí na ni 90 procent žen. On sám to komentoval tak, že Japonky jsou masochistky. (říká s tlumeným smíchem) Pardon. Jednou měl o prázdninách workshop na umělecké fakultě a přišlo na něj asi šest set lidí. Z toho více než pět set byly dívky.

O Japoncích se říká, že mají k Evropanům až "náboženskou úctu" a velmi je obdivují. Je to podle vás pravda?

P. H.: Japonská kultura byla tou evropskou od konce 19. století inspirována a možná odtud pramení ta nadzemská úcta, ale přebírá jen to, co se jí líbí, a zbytek jde mimo. Hodně Japonců se stylizovalo do Evropanů, což se promítlo například i do kimon. A když jste Evropan, máte to v Japonsku snazší, než když jste třeba Číňan nebo jiný Asiat. Evropa a hlavně třeba Francie nebo Skandinávie mají v Japonsku velmi výsadní postavení.

Třeba Francii mají Japonci zaškatulkovanou do módy, Skandinávii zase do designu. Obdiv vůči evropské kultuře je někdy až extrémní. Japonské školství například eliminovalo japonskou tradiční hudbu, takže už se vůbec neučí hra na tradiční japonské nástroje, ale místo toho se učí na housle, klavír a podobně.

Dotýká se obdiv k evropské kultuře i jiných sfér umění než hudby?

K. H.: Určitě módy. Ta je zásadně ovlivněna Evropou a Amerikou. Myslím si, že je škoda, že se hodně Japonek upíná na evropskou módu a zapomíná na krásná, původní japonská kimona. Vzdělání je v tomhle nedostatečné. Netuší, že jejich babičky a prababičky nosily před válkou skvělé vzory, které už dnes nikdo bohužel nezná. V Japonsku jsou světově známí módní návrháři, jako třeba Jódži Jamamoto nebo Rei Kawakubová, Kenzo nebo Comme des Garçons, kteří pracují s tradicí japonského oděvu. A právě díky tomu jsou v Evropě oblíbení, v Japonsku taky, ale většina mladých lidí si neuvědomuje, z jakého základu jejich práce vychází, což je škoda. A mnoho mladých lidí utíká k řetězci H&M.

P. H.: Když obchod H&M v Tokiu před lety otvírali, byla před ním pětihodinová fronta. Ale spolupracují třeba i se spoustou japonských návrhářů a vytváří zajímavé a dostupnější oděvy.

Vaše babička šila kimona, což děláte dnes i vy. Naučila jste se techniky od ní?

K. H.: Bohužel, když jsem byla malá, vůbec mě to nezajímalo, a to ačkoliv jsem žila mezi kimony. Přišlo mi to přirozené. Dnes lituji, že jsem se od svojí babičky nic nenaučila. Až oblékání jsem se naučila od maminky, která byla profesionální stylistka kimon. Dneska je to můj koníček, povoláním jsem stylistka.

Obléká si ještě dnes někdo kimono v Japonsku?

K. H.: Bohužel velmi málo lidí a velká skupina mladých na sobě nikdy kimono neměla, ani o to nemá zájem. V Japonsku totiž kimono mnoho lidí považuje za něco staromódního a často si myslí, že musí jít do salonu, kde jej uvážou, až nemůžou dýchat. Ale je pravda, že poslední dobou potkávám na ulicích mladé dívky i chlapce, kteří kimono kombinují s evropským oblečením, což je velmi zajímavé a usiluji o to i já.

P. H.: Přitom kimono bylo dříve běžnou součástí každodenního života a Japonci v něm i pracovali.

K. H.: Myslím si, že je to proto, že v druhé polovině 20. století vznikly oblékací salony na kimona, takže si spousta mladých lidí i jejich rodičů stále myslí, že je musí oblékat učitel. Několik desítek let předtím platilo, že každá žena si uměla kimono obléct sama doma.

Další věcí je, že evropské oblečení se do Japonska dostává až po druhé světové válce, předtím to byla velká móda, která nebyla dosažitelná pro všechny. A pro mnoho Japonek neexistovala pravidla oblékání, každá Japonka si oblékala kimono podle sebe, aby se cítila dobře. Naštěstí v poslední době přibývá nás, youtuberů, kteří dávají videa, jak si oblékat kimona, aby i ne-Japonky věděly, jak si zavázat pás. A já jsem jedna z nich. Kimono může být součástí každodenního života, protože má spoustu zajímavých vzorů.

Kumie a Petr Holý

Kumie Holý

  • Japonská stylistka se narodila v městečku Numazu, zhruba 130 kilometrů do Tokia. 
  • Pracuje ve specializovaném salónu, kde ženám radí, jak kimono oblékat. Působí také jako stylistka pro reklamu a film.
  • Je spoluzakladatelkou spolku Momi, podle vzácné šarlatové látky na kimona.

Petr Holý

  • Český japanolog se narodil v Dobříši. Do Japonska odjel jako student v roce 1998.
  • Absolvoval japanologii na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity v Praze a roku 2006 postgraduální doktorandské studium se specializací na japonské divadlo kabuki na Fakultě literatury univerzity Waseda v Tokiu.
  • Působil na Českém velvyslanectví v Tokiu a mezi lety 1998 až 2013 zastával funkci ředitele Českého centra v Tokiu.
  • V současné době působí jako ředitel českého uměleckého archivu Chekogura. 

Jak vlastně vnímáte vzájemné kulturní rozdíly? Liší se nějak japonské ženy od těch českých a čeští muži od těch japonských?

K. H.: Třeba japonští muži určitě milují své ženy, ale bohužel nedávají moc najevo svoje city, drží je v sobě. Neznamená to, že by se o svou ženu nestarali, ale jejich projev je úplně jiný než u evropských mužů. Ti jsou, alespoň co můžu říct o Petrovi, laskavější. I když Petr je možná trochu výbušný.

P. H.: To teda přiznávám, mám to po dědovi.

K. H.: Ale Petr je v Japonsku už dlouho - dvacet let, takže je jím načichlý i v této oblasti.

P. H.: Myslím, že české a japonské ženy jsou stejné. Muži by byli bez žen ztracení, protože jsou snad do smrti dětmi, zatímco ženy jsou osobnosti, které je vedou. Třeba když se muž vrátí unavený domů, žena mu přinese čaj, ale to je asi všude. Jenom v Čechách možná dostane pivo. (smích) Kumie je mi také velkou oporou v některých situacích, kdy jsem považován za cizince. Což jsem v Japonsku stále, i po těch letech.

Když jsem pracoval na velvyslanectví, měl jsem jakýsi kabát nedotknutelnosti, v momentě, kdy jsem tam přestal pracovat, stal jsem se zase "řadovým cizincem" a dávali mi to najevo. Když člověk jedná s japonským partnerem, ať je to obchod, nebo kultura, jsou situace, kdy jako Evropan nebo Evropanka nevíte, jak na určitou věc reagovat, a tehdy je pomoc Kumie k nezaplacení.

To je běžné, že i po dvaceti letech jste v Japonsku vnímán jako cizinec a nemáte občanství, přestože mluvíte dobře japonsky a dodržujete jejich zvyky a tradice?

P. H.: Je to složitější. Původně jsem odjel do Japonska studovat. Když jsem po osmi letech studia měl nárok zažádat o trvalý pobyt, nastoupil jsem na velvyslanectví, kde jsem byl sedm let, a tím pádem jsem jako diplomat tento nárok ztratil. Skončil jsem v lednu 2013 a od té doby mi nanovo nabíhá lhůta, takže každý rok žádám o manželské vízum a Kumie musí psát prohlášení, že jsem hodný manžel. (smích) A když se pohádáme, tak si ze mě dělá legraci, že mi to nenapíše a budu muset odjet zpátky do Česka.

Mám kamarádku, Američanku, která se narodila a vyrostla v Japonsku. Studovala místní školy a mluví jako Japonka, ale podobou je cizinka. Nejde o diskriminaci nebo rasovou nesnášenlivost, ale dají vám zkrátka najevo, že jste jiný. Japonský kolektiv je velmi homogenní. Ve velkých městech to ještě jde, ale třeba v Kagošimě, úplně na jihu Japonska, to cizinci mají určitě těžší. Je jen pár lidí, kteří vás vezmou, zbytek se proti vám vymezí. Ale samozřejmě se jinak v Japonsku žije dobře, pokud máte práci. A Japonci nás pořád berou jako velmi kulturní zemi. Taky znají české sklo a českou jabloneckou bižuterii. A na Muchu v Tokiu přišlo během tří měsíců 650 tisíc lidí.

A jak se cítíte vy, Kumie, když přijedete do Česka?

K. H.: V Praze je hodně Vietnamců a Číňanů a spousta lidí si mě plete právě s Vietnamkami. Ale i naši kamarádi Japonci, co tady žijí léta, říkají, že je Česko v mnoha ohledech svobodnější než Japonsko. Osobně jsem se s nějakou rasovou nesnášenlivostí nesetkala, ale když jedeme na venkov, děti na mě koukají. Ale v Japonsku je to podobné, tady na vás aspoň nikdo neukáže prstem.

Dokážou vás Japonci ještě něčím po těch letech překvapit?

P. H.: Určitě, pořád. (zamyslí se) Třeba ve vlaku, kde se chovají jako dav a mladí lidé nepouští sedat staré nebo těhotné. To je divné, ale neplatí to o všech, Japonci jsou jinak velmi ohleduplní. Překvapí mě, když objevím novou krajovou specialitu, o které jsem nevěděl. Nebo mě vždycky vyvede z míry, když si něco objednáme a přinesou to první chlapovi. Japonci na sebe taky při jídle nečekají, když máte nudle, musíte je sníst hned. Anebo neuklízí hned ze stolu. Ale my Češi si pořád na něco stěžujeme. (smích)

Japonsko je země, kde je čisto, nikdo vás neokrade a nedávají se dýška. Evropan by řekl, to je dobrý, ale oni za vámi vyběhnou i se dvěma jeny, což jsou třeba tři halíře. A v některých obchodech je dokonce kasička s jednojenovými mincemi, a když vám nestačí peníze na nákup, tak si z ní do pěti jenů můžete vzít. A když platíte v obchodě, podeberou vám při vrácení peněz ruku a dotknou se vás. Což je vyjádření úcty k zákazníkovi. A taky srkají nudle, to je součást etikety, když nesrkáte, je to divné.

Takže jste se musel naučit srkat.

P. H.: Samozřejmě. (názorně předvádí zvuk) A pak mě Kumie opravuje, když máme špagety: 'To je evropské, to se nesrká.'

autor: Magdaléna Daňková | 24. 11. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama