reklama
 
 

Film Mary a Max je o mém skutečném kamarádovi. Píšeme si už přes 20 let, říká režisér Adam Elliot

10. 5. 2017
Australský autor animovaných filmů Adam Elliot (45) je zajímavý sám o sobě. Pochází z rodiny akrobatického klauna a kadeřnice, inspiruje ho Jan Švankmajer, má rád outsidery a dodnes si dopisuje s “penfriendem” z New Yorku. Jejich přátelství se stalo předlohou tragikomedie Mary a Max. “Každý člověk je nedokonalý a moje filmy jsou o tom, jak svou nedokonalost přijmete. Trvalo mi dvacet let, než jsem na to přišel. Ale to nevadí,” řekl tenhle sympatický a skromný muž v rozhovoru na letošním třeboňském Anifilmu.
Doporučujeme

V České republice jste poprvé, ale českou animovanou tvorbu znáte dobře. V několika rozhovorech jste se vyjádřil pochvalně o stop-motion animátorovi Janu Švankmajerovi. Co na jeho tvorbě obdivujete?

Před jednadvaceti lety, ještě předtím, než jsem šel na filmovou školu, jsem se jednou večer díval na australskou televizi a vysílali český film Něco z Alenky od Jana Švankmajera. Velmi mě zaujal. Měl jsem rád příběh Alenky v říši divů ve všech provedeních, ale když jsem viděl jeho interpretaci, říkal jsem si, jak moc se mi tahle animace líbí. Zajímalo mě, jaký typ animace to je. Vůbec jsem nevěděl, že stop-motion je nějaké pojmenování.

Když jsem pak šel na školu, hodně mě ovlivnila nejen tvorba Jana Švankmajera, ale i dalších východoevropských tvůrců, které jsem nikdy předtím neznal. V Austrálii jsme hodně ovlivněni americkou animací od Warner Brothers nebo Disneyho. Ale zůstával jsem otevřený této trochu temné, subverzivní tvorbě, sofistikované a dospělé animaci. Janova tvorba mi dodávala odvahu dělat to, co dělám.

Vyrostl jste v rodině akrobatického klauna a kadeřnice, což je velice zvláštní kombinace. Ovlivnily profese vašich rodičů to, že jste se stal umělcem?

Můj otec byl bavič, ale ne v cirkuse, a s mým strýcem cestoval po celém světě po vystoupeních. Myslím, že umění mi koluje v žilách, i moje prababička byla operní pěvkyně a můj bratr je herec. A já vždycky toužil být vypravěčem a filmovým tvůrcem.

Nechtěl jsem publikum jen rozesmát, ale taky rozplakat. Chtěl jsem je nejen pobavit, ale také informovat, obohatit. Animace lidi rozesměje, ale mě více zajímá psychologie a postavy, které žijí melancholický a smutný život. Postavy, které jsou přehlíženy, nepochopeny. Chtěl jsem vyprávět příběhy, které se normálně v animacích nevyskytují.

Jak říkáte, vaše postavy jsou často melancholičtí outsideři, kteří často trpí nějakými psychickými problémy, a nejsou tudíž společností pochopeny. Kde se inspirujete?

Každý z mých filmů je inspirovaný skutečnou osobou, kterou jsem potkal, ale všechno ostatní je fikce. Chci, aby publikum s mými plastelínovými postavičkami soucítilo, aby pochopilo, jaké to je být odloučený a mimo většinovou společnost. Myslím, že každý - hlavně dospívající - si takovým obdobím prošel. Mě moc nezajímají fantasy postavy. Mám prostě rád obyčejné lidi, kteří ale žijí neobvyklé životy.

Třeba příběh Mary a Max je o mém skutečném příteli na dopisování, který stále žije v New Yorku. Myslí si, že je docela nudný, podle mě je ale velmi fascinující. Max je ze všech mých filmů pravděpodobně nejautentičtější postavou. Nejmenuje se Max, ale jinak je stejný. A většina věcí v tomto filmu se skutečně stala. 

Takže jste Maxe skutečně našel tak, že jste na poště vytrhl náhodnou stránku ze seznamu adres a napsal jste mu dopis do New Yorku?

Ve skutečnosti on našel mě. Představuji filmovou Mary, ale on našel mě v telefonním seznamu a napsal mi, když mi bylo zhruba sedmnáct. A začali jsme si psát dopisy. Pořád si je schovávám ve velké krabici. Tyhle dopisy se staly podkladem filmu, napsat scénář pak bylo velice jednoduché. A mohl bych z nich napsat další tři filmy.

A čokoburger tedy stejně jako ve filmu Mary a Max skutečně existuje?

Jo, čoko hotdog existuje. Čokoládu si posíláme pořád. Zrovna nedávno mi poslal nějaké velikonoční M&Ms. Já bych mu ale neměl posílat čokoládu, protože je velmi obézní. Ale pořád žije, což je dobré.

Navštěvujete se někdy?

Viděl jsem se s ním jednou, poté co jsem dokončil film. Letěli jsme do New Yorku a setkal jsem se s ním na Silvestra roku 2012. Byl to velmi zvláštní a velmi emotivní moment setkat se po tolika letech. Věděl jsem, jak vypadá, protože mi poslal fotku, ale naživo jsem ho viděl poprvé.

Je pěkné vědět, že i dnes, kdy komunikaci na dálku vládne hlavně Skype a Messenger, si stále někdo posílá dopisy.

Jo, Skype vůbec nepoužíváme, je totiž mnohem starší než já. Někdy mi volá, ale píšeme si dopisy a mailujeme si. Někdy e-mail vytiskne a pošle mi ho dopisem. Myslím, že každý má rád, když mu přijde pošta do schránky. Když jsme film promítli, spoustu lidí mi psala, že by chtěli být mým penfriendem, takže teď mám spoustu takových přátel z Japonska a Maďarska. Snažím se to nicméně omezit, protože na psaní dopisů nemám moc času. Zítra se tady na Anifilmu poprvé setkám se svým přítelem na dopisování z Budapešti. Měla jste taky přítele na dopisování?

Ano, měla a jsem za to ráda. Vaše filmy jsou většinou o handicapovaných lidech, dostáváte od nich děkovné dopisy za to, že se jim věnujete?

Ano, je jich hodně. I včera za mnou přišel jeden Čech a řekl mi, že se na Mary a Maxe dívají s celou rodinou, protože jejich nejstarší dítě má Aspergerův syndrom. A že film mu pomohl vysvětlit jeho ostatním dětem, co se děje s jejich sourozencem. Film používá ke vzdělávacím účelům hodně škol. Dostávám dopisy od lidí s alzheimerem, Tourettovým syndromem i s autismem. Spousta z nich je velmi pozitivních, ale někteří jsou z filmů zklamaní. Nelíbí se jim, že tam vystupují lidé s handicapem, což je absurdní, protože moje filmy jsou o inkluzi.

Už ani nepoužívám slovo handicap, používám slovo nedokonalost. Každý člověk má své nedokonalosti. Každý člověk je nedokonalý, i když to nemusí být vidět. Moje filmy jsou o tom, jak svou nedokonalost přijmete a jak k ní přistoupíte. Trvalo mi dvacet let, než jsem na to přišel. Ale to nevadí.

Na každém filmu jste pracoval pět let. Jste perfekcionista?

Štvě mě, že to trvá tak dlouho. Chtěl bych je dělat rychleji. Když dělám film, snažím se, aby byl dokonalý, ale nikdy toho nedosáhnu. Ano, jsem perfekcionista, a to je jeden z mých problémů - věci moc vylepšuji. Ale teď se snažím být trochu organičtější.

Pětiletá dřina se očividně vyplácí, když jste v roce 2004 dostal za Harvieho Krumpeta Oscara. Jak jste se cítil, když jste cenu obdržel?

Byl to šok. Nikdy jsem to neplánoval, prostě se to stalo. Jezdili jsme po festivalech, najednou nás vybrali, pak nominovali a vyhráli jsme. Byl jsem docela mladý, třicátník. Myslel jsem, že Oscaři se vyhrávají mnohem později. Harvie Krumpet soutěžil proti studiím Disney nebo Pixar, byli jsme černí koně. I moje matka říkala, že nemáme šanci.

Ale nejlepší na tom bylo, že jsem mohl dělat další filmy, třeba Maryho a Maxe. Nevím, jak bych tenhle film udělal, kdybych nevyhrál Oscara za Harvieho. Všechny peníze na Mary a Maxe šly od australské vlády. Je trochu smutné, že musíte vyjet do jiné země a vyhrát tam, aby vaše vlastní země začala věřit v to, co děláte. Ale mám velké štěstí, že v Austrálii mě hodně podporují a můžu tam tvořit. Dostal jsem i nabídku z Hollywoodu, ale nejsem jeho velký fanoušek a raději zůstávám se svou filmovou rodinou v Melbourne, kde nemusím dělat žádné kompromisy. 

Myslíte si, že vaše filmy jsou i pro děti, nebo jen pro dospělé?

Dobrá otázka. Záleží na zemi. Ve Spojených státech říkají, že pro děti rozhodně nejsou. Ale třeba Mary a Max byl ve Francii velmi populární, chodily na něj celé rodiny. Moje filmy nejsou pro úplně malé děti, nevzal bych na ně třeba mladší než desetileté, ale mladší dospívající už ano.

Vždycky mě frustrovaly názory, že se lidé nemají dívat na filmy Adama Elliota, protože jsou příliš temné. A pak jdou ty samé děti hrát násilné videohry. Jasně, i v mých filmech je smrt, vždyť i v reálném životě lidé umírají, ale snažím se dělat snímky s pozitivním sdělením. Jsem trochu egoista, protože chci vyprávět příběhy, který by se v kině líbily mně. A doufám, že se s nimi ostatní ztotožní.

Velmi se mi líbí citát z Harvieho Krumpeta: Život je jako cigareta, vykuřte jej až do oharku. Odkud jste jej vzal?

Vymyslel jsem ho sám, protože v Harviem Krumpetovi je hodně citátů a cigaret. Harvie neměl v životě moc štěstí: jeho žena zemřela, on sám je s alzheimerem v pečovatelském domě. Ale já chtěl film ukončit pozitivně a nadějně. Tak jsem si říkal, co může být cigaretovou analogií k žití naplno? Známá je citace: Život je jako lízátko, slízejte ho až na špalík. Což znělo divně, a tak jsem vymyslel citát s cigaretou. Jsem na něj pyšný, pravděpodobně bude na mém náhrobním kameni. 

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama