Na Češích jsem nechápala rasismus, vášeň pro banány ani malé svatby, říká vietnamská návrhářka

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
17. 10. 2017 9:38
Lan Hoang Nguyenová vyrůstala v umělecké rodině v Ho Či Minově Městě, dříve Saigonu, na jihu Vietnamu. Když jí bylo patnáct let, přestěhovala se za matkou do České republiky. Musela se naučit jazyk, najít si nové přátele a zvykat si na kulturní odlišnosti. V současné době již deset let vede úspěšnou značku La femme MiMi. „Musím říct, že to bylo strašně těžké. Ve Vietnamu jsem do té doby nezažila nějaké spory mezi rasami. Vůbec jsem do té doby nevěděla, co to je,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Módní návrhářka s vietnamskými kořeny „Mimi“ Lan Hoang Nguyenová. | Video: Prague Design Week

Do České republiky jste přijela před čtyřiadvaceti lety za matkou. Cítíte se dnes víc jako Češka, nebo pořád jako Vietnamka?

Necítím se ani jako Češka, ani jako Vietnamka. Nejsem schopna říct, s čím se přesně identifikuji. Samozřejmě, že vždycky budu Vietnamka. Ale v Česku žiju déle, než jsem kdy žila ve Vietnamu, můj manžel je Čech a máme spolu dvě děti. Cítím se tady jako doma a Prahu i českou krajinu miluju.

Jaké to vlastně bylo učit se česky, najít si v patnácti letech nové kamarády a zvykat si v úplně jiném prostředí, než na jaké jste byla zvyklá?

Musím říct, že to bylo těžké. Ve Vietnamu jsem do té doby nezažila nějaké spory mezi rasami nebo rasistické urážky. Do té doby jsem vůbec nevěděla, co to je. Když jsme bydleli v Saigonu, chodili jsme k ruským nebo japonským diplomatům na večeři nebo do různých kulturních center. Do patnácti let jsem byla v klidu, myslela jsem si, že život je sladký a fajn. Ale když jsem přijela do Česka, byl to pro mě kulturní i citový šok.

V čem to byl pro vás kulturní šok?

Například mě matka seznámila s českými dětmi svých kamarádek. Pamatuji si, že jsme se sešli s nějakými dalšími Čechy na Karlově mostě. Těšila jsem se na to, uměla jsem tehdy trochu anglicky, rusky a francouzsky a něco česky. Když jsem jim řekla, že jsem z Vietnamu, reagovali stylem "Aha, zase další Vietnamec." Dokonce mi řekli: "Ty už se tam nevrátíš, viď?" Nepochopila jsem to a řekla jsem, že nevím, jestli se vrátím, nebo ne. Jejich reakce mi dlouho ležela v hlavě a dodneška si to pamatuji. Ale to byla jenom jedna věc. Třeba jsem taky nechápala, proč Češi pořád jedli banány. Na tržnici, v tramvaji, na ulici… pořád jenom jedli banány. (smích)

Nebo mě překvapila česká svatba, na kterou mě vzala máma. Bylo na ní jenom dvacet lidí a nevěsta měla jednoduché šaty. Na svatbu ve Vietnamu pozvete celou ulici a nesmíte nikoho vynechat, jinak by vám to navždycky vyčítali. Teď ale všem malé svatby doporučuji - ideálně ať je tam jenom ženich a nevěsta a vezmou se někde na pláži. (smích)

Řekla jste, že jste česky uměla trochu. Ale později jste vystudovala české školy. Jak dlouho vám trvalo se jazyk naučit?

Chodila jsem na intenzivní tříletý kurz češtiny pro cizince na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. První tři měsíce jsem jezdila do Poděbrad a pak jsem docházela na Albertov. Učila jsem se od rána do odpoledne. Hrozně jsem se chtěla zapojit do společnosti, protože mi chyběli přátelé, takže jsem se snažila naučit česky co nejrychleji. Učila jsem se tolik, že se mi v noci o češtině dokonce zdálo. (smích) Všechny zkoušky jsem musela dělat stejně jako ostatní Češi, což pro mě bylo těžší, musela jsem se naučit všechno, co čeští spolužáci uměli odmalička.

Navázala jste tedy s Čechy přátelství, bylo to snadné?

Samozřejmě, že přátelé přichází a odchází, záleží na věku. Ale jsem ráda, že mám i pár českých přátel, kteří se mnou zůstávají doteď.

Mluvila jste o tom, že vás jako patnáctiletou překvapil rasismus, který jste do té doby nepoznala. Setkáváte se pořád s rasistickými narážkami?

Hodně věcí mi bylo nepříjemných, protože jsem nechápala, jak to lidi myslí. Co tím člověk chtěl říct? Chtěla jsem, aby mi vysvětlil, co po mně vlastně chce, když už se tak chová. Nakonec jsem došla k tomu, že lidé jsou prostě různí a mají různá období. Možná byl v té chvíli daný člověk blbec, za pár let si to uvědomil a svého činu litoval. Fyzicky mě zatím nikdo nenapadl, což se doufám ani nestane, ale nadávek jsem zažila hodně.

V poslední době je to ale lepší, protože si už umím poradit. Když má na mě někdo narážky, rovnou se jej zeptám, jak to myslí. Proč bych měla vypadnout zpět, odkud jsem přišla? Jak můžete vědět, odkud jsem? Co kdybych se tady narodila, co bude dělat? Párkrát se mi dokonce podařilo proměnit nepříjemnou situaci na konverzaci. Stála jsem s člověkem na ulici a bavila se s ním. A jednou se mi dokonce jeden mladý kluk omluvil, v metru na mě řval, že jsem komunistická svině. Řekla jsem mu, co jsem zažila, on mlčel, poslouchal a pak se omluvil.

Vaše oděvní značka La femme MiMi slaví příští rok deset let. Jaké bylo rozjíždět v Česku svoje vlastní podnikání?

Připravovala jsem se na to dva roky. Ze začátku to bylo spontánní. Kdysi všichni Vietnamci obchodovali s alkoholem, cigaretami, oblečením a tak dále. A moje máma, která je malířka, prodávala na holešovické tržnici vietnamskou keramiku a zelený čaj, to bylo hrozně vtipné. Ostatní Vietnamci se jí ptali, jestli to někdo kupuje. (smích) Chodila jsem jí po škole do toho žlutého plechového stánku pomáhat. A protože jsem byla ještě hubenější, než jsem teď, předělávala jsem si různé oblečení a mým spolužačkám se to hrozně líbilo. Chtěly, ať jim taky něco ušiju. Takže jsem přešívala džíny, sukně…a hodně jsem vyšívala. Pár věcí jsem zkusila pověsit u mámy ve stánku a něco se prodalo.

Pak nám klienti poradili, ať obchod otevřeme v centru města. Tak jsme pár let na to otevřeli obchod ve Štěpánské a ve Spálené. A jednoho dne mi účetní řekla, že můj výdělek už je tak velký, že musím zaplatit DPH. Byla jsem překvapená a řekla si, že to budu dělat naplno. A přitom jsem si roky předtím vůbec nemyslela, že by ze mě jednou byla módní návrhářka. Řekla bych, že si práce vybrala mě.

Potýkala jste se s nějakými zásadními problémy ve svých začátcích?

Jo, ze začátku bylo všechno všem malé. A mně to připadalo velké. (smích) Takže jsem si vzala míry svých kamarádek a šila podle nich.

Co znamená jméno Mimi, které je v názvu vaší značky?

Je to moje přezdívka. Když jsou vietnamské děti malé, dostávají domácí jméno, aby rychle vyrostly, dobře jedly a tak. Moje domácí jméno Mimi znamená citoslovce "čiči". Ve škole mi ale říkali Lan, což znamená orchidej. A když mě jednou kamarádka přišla domů vyzvednout a zeptala se mámy, jestli je Lan doma, odvětila jí, že tady žádná Lan nebydlí. (smích) Druhý den mi ta kamarádka nadávala, že jsem jí dala špatnou adresu. Máma to dělá dodnes.
Když jsem přijela do Česka, lidi nevěděli, jak vyslovovat moje jméno, tak jsem si nechala říkat Mimi. A značka La femme MiMi vlastně znamená roztomilá žena.

Sedmdesát procent vašich klientek jsou Češky. Kdo patří mezi těch zbývajících třicet procent?

Zaměřujeme se i na rakouský a německý trh. A mezi těmi třiceti procenty jsou částečně zákaznice z německy mluvících zemí, Slovenky, Francouzky a další turistky, co navštíví Prahu. Třeba Japonky ke mně chodí rády. A čím dál více lidí přichází s objednávkami na šití na míru. Je to náročné, protože to zabere hodně času, ale na druhou stranu vidím výsledek a klientka je spokojená. Když vytvořím kolekci pětadvaceti modelů, nevím, komu se to líbí a komu ne, je to sportka.

Myslíte si, že jsou české ženy v oblékání dostatečně odvážné?

Půlka klientek je otevřená všemu, mají rády barvy a zkoumají nové věci. Druhá půlka preferuje klasickou linii. Já to chápu, protože když má člověk nějaký styl, chce se ho držet. Ale je pravda, že české ženy se v poslední době hodně mění. Hodně cvičí, běhají, chodí na jógu. Na Letné pořád potkávám nějaké své klientky při běhu. Češky také více cestují a chtějí mít stále kvalitnější věci, což se mi strašně líbí. Řekla bych, že před osmi lety takové moje klientky nebyly.

Kromě mladých a slavných žen oblékáte také starší ženy, které se objevují jako modelky ve vašich kolekcích. Je to snaha ukázat, že móda není jen pro mladé a štíhlé ženy?

Začalo to projektem Old is Cool s Veronikou Ruppert. S mámou nás fotila Bet Orten a Veronice Ruppert jsem tehdy řekla, že mou múzou je moje babička. Při práci na další kolekci jsem si uvědomila, že mě obecně nejen babičky, ale taky moje starší klientky hodně inspirují. Jedna z mých modelek, Anna Olšanská, má 73 let, je moje sousedka odnaproti. Celých deset let ji sleduju. Ráno, když vedu děti do školy, chodí běhat. Večer, když se vracím z práce domů v půl osmé, zase jde běhat. V létě pořád tahá kolo.

A jednou jsem ji takhle potkala v mojí sukni, strašně jí slušela a daly jsme se do řeči. Nabídla jsem jí, ať s námi fotí kolekce a souhlasila. Při focení nám všem dodávala takovou energii, až jsme se cítily hloupě, že jsme mladší, ale máme míň elánu. Mým cílem bylo ukázat, jak stárneme - nemusíme se bát, že až nám bude šedesát nebo sedmdesát, budeme příšerné.

 

Právě se děje

Další zprávy