Chci dělat vědu víc cool, říká výzkumnice, která zkoumá mamuty a absolvovala expedice v Arktidě

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
30. 11. 2017 9:05
V patnácti letech zhlédla Patrícia Pečnerová seriál Evoluce a touha zkoumat světovou biodiverzitu ji pohltila natolik, že se dala na studium ekologické a evoluční biologie. V diplomové práci se zabývala výzkumem veverek. Před čtyřmi lety se za doktorským studiem přestěhovala do Stockholmu, kde působí v Muzeu přírodní historie a zkoumá mamuty. Díky tomu se jako jediná Slovenka zúčastnila arktických výzkumných expedic na sever Grónska a severovýchodní Wrangelův ostrov. Před expedicí absolvovala pobyt ve švédských horách a učila se střílet. "Pokud vědec rozumí svému výzkumu, měl by být schopen vysvětlit jej jednoduchými slovy, které každý pochopí," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Patrícia Pečnerová.
Patrícia Pečnerová. | Foto: archiv Patrície Pečnerové

Biologii jste si údajně vybrala nejen díky přírodovědným dokumentům, ale i proto, že se při ní nevyužívá tolik matematiky.

Každý biolog tak trošku nemá rád matematiku. Ale časem jsem zjistila, že matematika je přece jenom neoddělitelnou součástí výzkumu, záleží na tom, co člověk dělá. Pokud se věnuje terénním výzkumům, matematika není až tak podstatná. Pokud ale někdo dělá modelování, tak matiku potřebuje. Já dělám spíš teoretické věci, ale matematice se snažím vyhýbat. (smích)

Před čtyřmi lety jste se přestěhovala do švédského Stockholmu, kde studujete doktorské studium a jste součástí týmu zkoumajícího mamuty. Na co jste zatím přišli?

Přišli jsme na více věcí. Předmětem mého výzkumu jsou mamuti na Wrangelově ostrově, v severovýchodní Sibiři. Populace je zajímavá jednak tím, že vyhynula jako poslední, ale také tím, že ostrov je jedno ze dvou míst, kde mamuti přežili konec poslední doby ledové. Většina mamutů totiž vyhynula s koncem poslední doby ledové, zatímco tato populace a ještě jedna na ostrově u Aljašky přežila až do doby před čtyřmi tisíci lety. Takže tři tisíce let před Kristem ještě po světě chodili mamuti. Zkoumáme, jak je to možné, jak je ovlivnilo, že žili tak dlouho na malém ostrově, a zda měli z genetického hlediska vůbec šanci přežít. Ještě jsme výzkum neukončili, ale zřejmě je to díky tomu, že byli chráněni na odděleném území před predátory, bylo tam příznivé mikroklima a vegetace.

Díky výzkumu jste se podívala i dvakrát do arktické oblasti. První expedice trvala šest týdnů, druhá pět týdnů. Co bylo jejich náplní?

Expedice jsou součástí projektu, který se jmenuje Arktické ostrovy a pro mě to byla tak trochu odbočka. Cílem je porovnat arktické ostrovy s přilehlou pevninou a naší hypotézou je, že i přesto, že se druhy mírného pásma rozšiřují a vytlačují ty arktické, zastaví se na pevnině a na ostrovy se nedostanou. I přes globální oteplování by tak na ostrovech mohla přežít tradiční arktická vegetace a druhy.

Zkoumání polárních lišek ve Švédsku.
Zkoumání polárních lišek ve Švédsku. | Foto: Patrícia Pečnerová

Dobrým příkladem je polární liška ve Švédsku, kde ji postupně vytlačuje liška zrzavá. Kdyby je nestříleli, liška polární by nepřežila. Myslíme si, že druhy, které na pevnině nezvládají konkurenci druhů mírného pásma, by na ostrovech mohly přežít. Zkoumáme, jak to v Arktidě vypadá, protože existují místa, která stále nejsou dobře probádaná. Na expedicích jsme tak sbírali informace o rostlinách, hmyzu, býložravcích, masožravcích, prostě všech úrovních biologie a všech druzích zvířat a rostlin. Snažíme se porovnávat, jak vypadají teď a jak vypadaly v minulosti, abychom mohli predikovat, jak budou vypadat v budoucnosti. Výsledky ještě nemáme, protože projekt se skládá z několika expedicí a zatím byly pouze tři.

Jedna z expedic zkoumala grónsko-kanadskou oblast, druhá sibiřskou. Lišily se od sebe nějak výrazně?

Grónsko-kanadská byla organizovaná Švédským polárním institutem a americkou vědeckou organizací a zúčastnilo se jí asi 80 členů, většinou to byli Švédové a Američani, ze Slovenska jsem byla jediná. Letěli jsme do Grónska, odtud jsme jeli na severozápad ledoborcem a na Petermannův ledovec jsme letěli helikoptérou. Logisticky to bylo velmi náročné a velmi dobře zorganizované. Nemuseli jsme se ale omezovat v tom, co si vezmeme, takže jsme si nabalili kila čokolády a drobnosti, které člověku udělají radost. První pobyt v terénu trval deset dní, další pět dní a pak týden.

Během těchto epizod jsme pobývali ve stanu, byla tam neuvěřitelná zima a museli jsme držet tříhodinové medvědí hlídky v noci. Sice pravděpodobnost, že se nějaký objeví, byla nízká, protože jsme nebyli na pobřeží, ale stále jsme s sebou museli nosit zbraně. V jistém ohledu to bylo velmi vyčerpávající. Moje nejlepší vzpomínka je, jak jsme si po několika dnech mohli dát sprchu zpět na ledoborci. (smích) Byla to expedice plná kontrastů a fascinujících věcí, protože na ledoborci byl ještě skvělý kuchař a většina lidí se vrátila s několika kily navíc. (smích)

Sibiř byla také tak vyčerpávající?

Sibiř byla zase úplně jiná. Na expedici spolupracovaly Švédsko a Rusko. Tentokrát jsme letěli do nejvýchodnější části Ruska s Jakutskými aerolinkami a přebývali jsme chvíli v těžařském městečku Pevek, odkud po pádu Sovětského svazu asi dvě třetiny obyvatel odešly a zůstaly po nich prázdné domy. Vypadalo to tam jako ve městě duchů. Dokonce nám řekli, že voda z vodovodu se nedá pít ani po převaření, protože v ní nejsou zrovna dobré látky. Takže to bylo taky trochu šílené.

Odtud jsme pak letěli helikoptérou na Wrangelův ostrov, což je přírodní rezervace zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Protože před deseti lety potřebovali trochu podpořit turismus, vybudovali tam pět turistických chat a my jsme bydleli ve dvou z nich. To byl trochu jiný druh "luxusu". Bylo tam pohodlí, měli jsme pec, fungovalo centrální vytápění a byly tam solární panely, takže jsme měli i světlo a elektřinu. Dokonce tam byla i sprcha i toaleta, takže to byly svým způsobem prázdniny.

Učili jste se před tou grónsko-kanadskou expedicí střílet, abyste byli připravení na možný střet s medvědem?

Absolvovali jsme detailní střelecký trénink. Trávili jsme hodiny na střelnici mířením na terče ve tvaru medvěda a učením se, kam přesně jej střelit a jak se chovat. Teoretické základy jsme měli, ale jestli jsem byla prakticky připravená, to nevím, protože jsme skutečného medvěda naštěstí nepotkali a nemuseli jsme to řešit. První hlídky jsem byla opatrnější, většinu času jsem i chodila kolem stanu a dívala se. Ale časem se člověk uklidní a pravděpodobnost, že medvěda skutečně spatříme, byla malá, do vnitrozemí spíše nechodí. Ale samozřejmě, pokud by si ho člověk nevšiml včas, byl by to hrozný průšvih.

Kromě střílení na medvědy, jak jste se na expedice připravovala?

Samozřejmě je třeba mít fyzičku, protože například v Grónsku jsme chodili všude pěšky. Denně jsme nachodili 15 až 25 kilometrů, ale speciální trénink nebyl vyžadován. Samozřejmě že člověk jde do divočiny a musí vědět, jestli to zvládne, nebo ne. Není možné jen tak zavolat 'Je mi zle, chci domů'. Musí být psychicky připravený na to, že když se něco stane, je odkázán sám na sebe. I když jsme tam měli helikoptéru a ledoborec, bylo třeba počítat s tím, že nemusely být vhodné podmínky na dopravu nebo by nemohli přijet hned. Rok předtím než jsem jela na grónskou expedici, jsem se vypravila do švédských hor pomáhat s projektem zaměřeným na polární lišky. Byl to takový test, na který mě poslal i můj školitel, abych zjistila, zda vůbec zvládnu několik týdnů kempování, nošení těžkých věcí a být odkázána sama na sebe někde v přírodě.

Zjistila jste na těch expedicích něco o sobě?

Určitě. Je to test charakteru a toho, co člověk vydrží. Grónsko bylo v tomhle asi nejtěžší. Byli jsme deset dní v kuse v terénu, byla zima a bylo to hrozně vyčerpávající, protože i kvůli hlídkám se člověk nevyspal.

Vzpomínáte si, co vás na obou oblastech, které jste navštívila, okouzlilo?

Grónsko bylo speciální i tím, že to byl můj první kontakt s Arktidou. Byla to 82. rovnoběžka, jedna z nejsevernějších částí pevniny na světě. Místo, kam téměř nikdy nikdo nechodí. Když jsme přilétali helikoptérou, zrovna padala mlha. Po přistání vypadalo okolí jako poušť, nic jsme neviděli, jen holou zem všude kolem nás. Pak helikoptéra odletěla, rychle jsme postavili stany a až druhý den po rozednění jsme viděli okolí. Vypadalo to jako na Marsu - kolem dokola jen pustá krajina, kde toho moc neroste. Nejrozšířenější vegetací je tam přízemní vrba nebo bříza a to je tak všechno. Ani moc zvířat jsme neviděli, byl to zvláštní pocit.

Oproti tomu mě Wrangelův ostrov úplně okouzlil. Vegetace byla bujnější, barevné květy vypadaly jako zahrada, bylo to úplně odlišné oproti Grónsku. Na ostrově mě okouzlila barevnost, živost, viděli jsme obrovské množství pižmoňů, polárních lišek a zahlédli kupu polárních medvědů.

Sledování zvířat na Wranglerově ostrově.
Sledování zvířat na Wranglerově ostrově. | Foto: Patrícia Pečnerová

Řekla jste si tehdy na Wrangelově ostrově, že roky šprtání se v lavicích a knihovně stály za to?

Určitě. Nikdy jsem nezapochybovala o tom, že jsem si vybrala správný obor. Spíš si říkám, jak jsem mohla mít takové štěstí, že jsem se vždy dostala tam, kam jsem chtěla. Například když jsem začala doktorské studium, neměla jsem v plánu jet na Wrangelův ostrov, protože všechny vzorky jsme měli v laboratoři a neměli jsme ani finance na další expedici. Vyvinulo se to až ke konci a postupně, takže to bylo velmi milé překvapení.

Masarykova univerzita, kde jste absolvovala bakalářské a magisterské studium, má polární stanici na Antarktidě. Jela byste tam na expedici?

(zamyslí se) Těžko říct. Myslím, že jsem na expedicích i zjistila, že jsem pohodlnější. Samozřejmě že to bylo vzrušující a zajímavé, jet na takové místo, ale bylo fajn vrátit se do svého pohodlného života. Na Wrangelův ostrov jsem se ohromně těšila, protože jsem jela na místo, které souvisí s mým čtyřletým výzkumem, takže to pro mě byl předčasný dárek za disertaci. Tam bych chtěla ještě jet. A kdybych dostala pozvánku na Antarktidu? Nevím, asi bych nad tím přemýšlela docela dlouho. Antarktida je zase úplně jiná, jsou tam jiné, bojové podmínky. I když je to ohromně lákavé a moje dobrodružná stránka osobnosti by tam určitě toužila jet.

Píšete si blog, a to nejen o vědě a výzkumu, ale také cestování. Kromě toho přispíváte i pro slovenský Denník N. Jak se to všechno dá skloubit - studium, práce v muzeu, cestování a psaní?

Moc se to nedá skloubit, některé věci jsem teď utnula, protože dokončuji disertační práci. Vždycky je to o prioritách. Ale psaní mě hodně baví a líbí se mi to propojení s vědou.

Kolik je vědkyň ve vašem oboru?

Mezi studenty je víc žen, ale ve vyšších akademických úrovních se to mění a převažují zde muži. Švédsko se to ale snaží změnit, takže když vypíšou pozici a přihlásí se kandidáti stejné profesní úrovně, upřednostňují ženy. Snaží se je podpořit, aby zůstávaly v akademickém světě, a to je v takto konkurenčně vyostřeném prostředí těžké. Člověk musí neustále produkovat články a dělat výzkum, aby se udržel, takže když žena odejde na mateřskou, je to problém. Ale další věc, kterou Švédsko umí dobře, je vytváření skvělých podmínek pro muže, kteří jdou na rodičovskou dovolenou. Většina lidí, které znám a šli během studia ve Švédsku na rodičovskou, si ji rozdělili na polovinu se svým partnerem.

Jaké jsou podle vás ve Švédsku podmínky ve vědě v porovnání s Českem nebo Slovenskem?

Všeobecně severské země dávají více peněz na vědu a školství. Je tady více peněz na výzkum, což je lákavější, a tím pádem je prostor na to, dělat vědu "víc cool". Když jsem teď hledala postdoktorandské pozice, můj plán byl přiblížit se střední Evropě, ale těch laboratoří je málo. Většina z nich se nachází ve Velké Británii a severní Evropě. V severní Evropě je ve vědě více peněz a po studiu si spíš lidi musí uvědomit, jestli dokážou žít v akademickém sektoru, který je tak trochu svět sám pro sebe.

Chtěla byste se vy sama svou činností zasadit o to, aby bylo více žen ve vědě a aby se o výzkum v evoluční biologii zajímalo více lidí?

Určitě. Je to dobrý i špatný pocit. Chtěla bych, aby bylo ve vědě více žen. A zároveň bych chtěla, aby se všeobecně více lidí zajímalo o evoluční biologii, protože podstatou biodiverzity ve světě je evoluce, ale široká veřejnost se o ni moc nezajímá. Nedávno jsem si například povídala se svou sedmnáctiletou sestrou a zjistila jsem, že neví, co je to přírodní výběr. Přitom je to fantastická věc, která je ohromně přínosná pro svět. Lidé by měli rozumět jeho významu, neměli by mít pocit, že je to něco strašně těžkého, čemu neporozumí bez dalšího vzdělání. Chtěla bych, aby můj výzkum pomáhal rozšiřovat lidem obzory i v tomto směru.

Co myslíte, že je receptem na to, udělat vědu "víc cool"?

Snažím se víc věnovat vědecké komunikaci. Často se říká, že vědci žijí ve své slonovinové věži a častokrát mají problém se z ní dostat a komunikovat s lidmi, kteří nerozumí vědecké terminologii. Myslím, že to je ta cesta. Pokud vědec rozumí svému výzkumu, měl by být schopen vysvětlit jej jednoduchými slovy, které každý pochopí. Když se ho někdo zeptá ve výtahu, co dělá, musí být schopný v minutě povědět, o čem je jeho výzkum, aby člověk odcházel s tím, že mu rozumí. Vědci by se všeobecně měli snažit zprostředkovat víc to, na co jim lidi dávají peníze, a měli by dokázat lépe komunikovat s veřejností.

 

Právě se děje

Další zprávy