reklama
 
 

Češka jezdí na kole nejdrsnějšími pustinami světa. Kouřit, pít a tloustnout je větší risk, tvrdí

Aktualizováno 15. 6. 2016 22:57
Markétě Peggy Marvanové je teprve jedenadvacet let, ale už má značné renomé. Tahle drobná blondýnka na první pohled neprozrazuje, v čem že dosáhla svého věhlasu. Extrémní bikerku by v ní hledal málokdo, přesto úspěšně absolvovala ty nejobtížnější závody planety, včetně toho nejprestižnějšího, Tour Divide z Kanady k mexickým hranicím. Závodí se bez pomoci, bez odměn, v cíli nikdo není. "To mě na tom právě láká. Že není žádná odměna, určuje atmosféru závodu. Není to honba za nějakou výhrou, všichni k sobě mají úctu. Je to o dobrodružství, ne o pořadí," říká Markéta Peggy Marvanová pro Aktuálně.cz.

Kdo chce absolvovat závod Tour Divide, musí v extrémních podmínkách a bez jakékoliv cizí pomoci ujet 4400 kilometrů divočinou plnou medvědů, pouštěmi, horami. Markéta byla nejmladší jezdkyní historie, přesto skončila na vynikajícím pátém místě.

S úspěchem přečkala i setkání tváří v tvář s grizzlym. "Šetřila jsem s gramáží, nevzala jsem si proto doporučovaný pepřák na medvědy. Tak jsem se mu slušně a co možná v klidu představila a každý jsme zase šli vlastní cestou. Ale ani příště bych si ten pepřák nevzala, je vážně moc velký," líčí Markéta.

880 km kamením, bažinami a s horečkou

Začátkem června se vrátila ze Skotska z dalšího extrémního podniku, Scottish Highland Trial. Jezdci putují 880 kilometrů skotskými kopci, skalami, kamením a bažinami. Ona skončila mezi ženami třetí, ačkoliv ji první dny sužovaly prudké horečky. Chystala se totiž na pověstné skotské sychravé počasí, lijáky, rychlé změny počasí a bahno, nakonec ji zaskočila nečekaná vedra.

"Co se týče deště, tak to jsem byla lehce zklamaná. Těšila jsem se, že si Skotskem ještě trochu odsunu to léto, které panovalo v Česku, a těšila se na skotský déšť a třináct stupňů. Nakonec se počasí zbláznilo a bylo tam snad ještě větší vedro než u nás. Takže hned na začátku jsme si stihla uhnat úpal, úžeh a měla jsem vysoké teploty.“

Závod absolvovala bok po boku se svým přítelem Adamem, mají totiž stejné tempo. "Nejenže jsme nedostali žádnou ponorku, Adam mě navíc hodně podržel ve dnech, kdy mi bylo špatně, málo jsem jedla, málo pila, neměla jsem energii a chtěla jsem závod vzdát.“

Organizátoři slibovali 880 kilometrů a převýšení celkem 16 tisíc metrů. To však nebylo na trati tím nejhorším. "Nejtěžší byl terén. Všude byly šutry, takže jsme často museli kolo tlačit. Z těch 880 kilometrů jsme ušli tak dvě stovky pěšky, navíc hodně bažinatým terénem."

Závod Laponskem ještě nikdy nikdo nedojel

V zimě se vrátila z mimořádně extrémního závodu Laponskem. Závod Lapland Extreme Challenge ještě nikdy nikdo nedokončil. Když Markéta s Adamem dojeli na sněžných kolech až do třetiny, považovali je za rekordmany.

Charitativní sbírka Markéty Peggy Marvanové

Charitativní sbírka Markéty Peggy Marvanové

Velkým snem Markéty je zbudovat bezplatnou půjčovnu handbiků pro rodiny s postiženými dětmi. Jedno speciální kolo však stojí kolem 70 tisíc korun. "Děti s postižením znají co je to kolo, ale už neví, že existují možnosti, které jim tento svět mohou otevřít," říká Peggy Marvanová.

Jak přispět
1. Registrovaná veřejná sbírka: 264 550 436 / 0300
2. Specifický symbol: 550
3. Variabilní symbol: mobilní telefonní číslo (nepovinné, pokud chcete darovat anonymně)
4. Zpráva pro příjemce: kontaktní email, vzkaz, jméno a další (pokud chcete uvést mezi dárci, nepovinné, pokud chcete darovat anonymně)

"Byl to závod určený hlavně pro chodce a pro lyžaře, což jsme nevěděli a vzali jsme si sněžné kolo. Až později jsme zjistili, že ta trasa na sněžném kole nebude moc reálná. Tak jsme si vzali s sebou na kola sněžnice a na odlehlé body chodili od kola na sněžnicích."

Už by se mohlo zdát, že nad Laponskem zapadaným sněhem mají vyhráno, jenže pak během pěti dní napadlo dalších 70 centimetrů sněhu, takže sněhová pokrývka dosahovala až dvou metrů.

"Překvapilo to i místní a vůbec se raději nevydávali na cestu, aby neutopili skútr. Tím pádem nebyla projetá hlavní cesta, se kterou jsme počítali, a nedalo se pokračovat," vysvětluje Markéta, proč nakonec museli závod vzdát.

I tak ještě více přispěl k jejímu renomé ve světě extrémních bikerů, které si "vyjezdila" především na americkém Tour Divide.

"Spousta lidí na mě začala nahlížet jinak, poté co jsem absolvovala těchto extrémních 4500 kilometrů – že už to asi myslím vážně s tím, být extrémní bikerkou, a že pravděpodobně už budu mít nějaké zkušenosti.“

Závody jen pro šílence: Risk bez pomoci a bez odměn

Všechny tyhle závody, které Peggy absolvuje, jsou jen pro opravdové šílence. Ti se do podniku ženou i přes to, že organizátoři většinou hned na úvod varují: žádná vyznačená trať, žádná podpora, žádná pomoc, žádná finanční odměna, v cíli nikoho nečekejte.

"To mě na tom právě láká," směje se jedenadvacetiletá Češka. "Že není žádná odměna, určuje atmosféru závodu. Není to honba za nějakou výhrou, všichni k sobě mají úctu. Je to o dobrodružství, ne o pořadí. Je jedno, jestli člověk dojede za 21 dnů, nebo za 22 dnů, hlavní je závod dokončit."

A jak to tedy vypadá v cíli? Je tam vůbec někdo či něco?

"Ne, vůbec nic a nikdo. V dnešní době už vše probíhá elektronicky. Máme tzv. messenger spot, oranžovou krabičku, která funguje na bázi satelitního vysílání. Každých deset minut odesílá informace o poloze přes portál s online přenosem pro veřejnost. Když se člověk dostane do cíle, tak se mu stopne čas," popisuje Markéta.

Velkou část těchto extrémních výzev podstupuje z části kvůli tomu, aby vybírala peníze na charitu. Na závodech, kde neexistuje cena pro vítěze, to může vypadat nereálně.

"Musím to zaklepat, zatím se mi to daří," říká spokojeně Peggy Marvanová. Lidé už ji prý z médií a z internetu znají, a když oznámí, že dělá sbírku, přispějí.

Mým snem je půjčovna handbiků pro postižené děti

Když jela 4500 kilometrů v rámci Tour Divide v Americe, vybírala peníze na speciální elektrodvojkolo pro Dáju Málkovou. Na tuto jedenáctiletou dívku, která trpí myopatií, tedy postupným ochabováním svalstva, se podařilo vybrat 65 tisíc. Nyní během závodu ve Skotsku vybírala na dětské handbiky pro handicapované děti. Zatím se vybralo 27 tisíc a sbírka stále běží.

"Zkrátka přispěli lidé, kterým se líbí to, co dělám, a mým prostřednictvím takto pomohli postiženým dětem. Mým cílem je bezplatná půjčovna dětských handbiků, aby si ho rodina mohla půjčit na víkend a se svým handicapovaným dítětem mohla vyrazit na cyklovýlet," líčí.

Markéta nedělá z ničeho vědu, za hlavu hází i varování, že to, co dělá, je riskantní. "Největší tlak byl ze strany prarodičů na mé rodiče. Ti se sice o mě bojí, ale mají dokonce sílu, aby mi řekli, že mi závidí a ať si to užiju."

Risk? Kouřit, pít a tloustnout je nebezpečnější

Na nedávném videu na YouTube vysvětluje, že jezdit extrémní závody v divočině bez sebemenší pomoci je mnohem méně riskantní než vysedávat v kanceláři, tloustnout, kouřit a pít.

Trvá na tom i po dalších podnicích, v nichž si hrábla na samotné dno, a i po setkání s grizzlym tváří v tvář v americké pustině?

"Ano, určitě na tom trvám. Já jsem tak velký milovník jídla, že jakmile bych neměla důvod, proč jezdit, ať už v práci jako messenger, nebo ve volném čase jako extrémní bikerka, tak bych značně přibrala a tělo by brzy začalo pociťovat zdravotní problémy mnohem větší než při extrémních závodech,“ vysvětluje.

Adrenalin beztak k životu nutně potřebuje.

"Adrenalin je rozhodně látka, kterou mé tělo vyžaduje. Kdybych dlouhodobě nevykonávala nějaký intenzivnější pohyb, kdyby nebylo extrémních podmínek a dobrodružství v přírodě, tak by to u mě mohlo vést až k depresím. A život by mi vůbec nedával smysl. Je to věc, pro kterou žiju."

Každým dalším startem Markéta trumfovala obtížností ten předchozí a posouvala své hranice. "Teď už asi není moc bikerských závodů, který by byly delší, extrémnější či náročnější. Ale jsou i jiné výzvy, mimo kolo, mimo závody – extrémní cestování, putování v extrémních oblastech. Ale nechci moc prozrazovat," nakousává tajemně.

Existuje vůbec něco, čeho se tato drobná blondýnka bojí?

"Mám stále větší a větší strach z bouřek, protože jsem si uvědomila, jak mohou být nebezpečné. V českých podmínkách se člověk zavře doma a poslouchá bouřku. Ale když jedete na kole na poušti a bouřku máte za zády, tak to není moc dobrý pocit… Ale i medvědů se bojím, psychicky to na mě velmi působí, když spím někde v lese sama."

Na mnohých podnicích jede celé hodiny a dny sama, uzavřená jen sama do sebe. Hlavou se jí honí různé myšlenky.

"Buď nemyslím na nic, dostanu se do stavu meditace, což je úplně nejkrásnější a nejvíc si při tom odpočinu. Skončím dlouhý extrémní závod a nejsem vyřízená, ale naopak odpočatá. Nebo přemýšlím a napadají mě myšlenky, které by mě normálně nenapadly. A pak je třetí věc, co se honí hlavou: ‚Ježkovy voči, co tu dělám?! Hlavně to přežít, dokončit, abych to už nikdy nemusela jít znovu! A už žádný závod! Chci domů!‘ No jo, ale pak závod dokončím a už zase za dva dny přemýšlím, co podniknout dál."

Všechny tyhle pocity Peggy popsala v knize Cesta za štěstím, jakémsi deníku  ze závodu psaném takřka potem a krví.

Budoucnost neplánuje, přijde jí to zbytečné. "Vím, že může přijít jeden den, kdy se změní úplně všechno, člověk třeba objeví úplně nové možnosti. Takže mám jen jeden sen - chovat se tak, abych byla spokojená, aby to, co dělám, mělo nějaký smysl. A je jedno, jestli budu dál extrémní bikerkou, nebo budu dělat třeba průvodkyni do těch oblastí, které jsem navštívila."

Když nezávodí, pracuje v Praze jako messenger, v sedle je tak skoro pořád. "Občas mi už kolo leze krkem, občas mám náladu ho někam zahodit a půl roku na něj nesednout, ale je to vždy jen chvilková záležitost a jedu dál," uzavírá Markéta Peggy Marvanová.

Ve světě extrémních bikerů patří americký Tour Divide z Kanady do Mexika mezi nejnáročnější a nejprestižnější závody. | Video: Markéta Marvanová |  04:55

autor: Zuzana Hronová | 15. 6. 2016 9:14

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama