Rozhovor – Zpěvák Václav Lebeda, známější pod hudební přezdívkou Voxel, vydává druhé album, které považuje za svou první opravdovou desku. „Vždycky mě mrzelo, když jsem slyšel album, kde jsou dvě silné písně a zbytek je vata. Toho jsem se snažil maximálně vyvarovat. Do jaké míry se mi to ale povedlo, to už neurčuji já,“ vysvětluje Voxel, kterého od října čeká turné s Light & Love a Sebastianem a příští rok koncertní šňůra s kapelou UDG a Xindlem X.
Čím se podle vás liší nová deska od debutu?
U té první jsem se dost hledal, proto je polovina elektropopová, polovina akustičtější. Teď mi bylo dost jasno, co a jak chci prezentovat, co lidem sdělit. A to díky souznění se spoluautorem všech songů, kamarádem a textařem Pokáčem, s kterým plánujeme i společné EP.
Voxel v pěti bodech
- Vlastním jménem Václav Lebeda.
- Narodil se 22. července 1992.
- Štěstí zkoušel v Česko Slovenské SuperStar, ale neuspěl.
- V roce 2013 se stal hudební objevem televize Óčko.
- Vyhrál kategorii Hvězda internetu na cenách Český slavík Mattoni 2014.
A na kolik bude mapovat váš život?
Asi si nedokážu představit, že bych vydal desku, která by se netýkala mého života, z něj vše vyvěrá. Písně samozřejmě všechny nejsou o mé osobě a o tom, jak „to cítím“. Vždy je tam ale pojítko, ať už hudební nebo názorové.
Nedávno jste vydal novou píseň My dva, kterou jste nazpíval se svou přítelkyní. Jak tento nápad vznikl?
Píseň vznikla v době, kdy jsem studoval v Plzni a byl jsem dost odříznut od své přítelkyně. Vznikala pro ni, ale nakonec z toho vznikla píseň o nás. Právě proto jsem ji oslovil, jestli by ji se mnou nezazpívala. Řekla ano. A už jsme si ji i párkrát zazpívali živě. Byly to jedny z nejsilnějších okamžiků na podiu.
Vůči svým fanouškům jste dost otevřený. Nebojíte se, že to třeba zneužije bulvár?
Není co zneužívat, jsem otevřený, nestydím se za nic, co v životě dělám, jelikož jsem si dal jasný záměr, že žiji ideálně šťastným životem a jako přirozený důsledek je i ztráta strachu, třeba z jakéhokoliv zneužívání. Ten život je pak tak nějak celý hezčí.
Jak vypadalo vaše léto kromě toho, že jste finišoval CD?
CD jsem stačil dotvořit a donahrávat už před létem, takže jsem měl letní sezonu čistě koncertní a rodinnou. Občas se to i podařilo skloubit dohromady a vyrazili jsme s rodinkou na fesťák, takže kombinace úplně ideální! Už se ale těším na dovolenou, na načerpání nové energie a bytí „mimo dění“. Je někdy mnohem důležitější se zastavit, než pořád běžet dál.
Řadíte se mezi vášnivé cestovatele?
Cestování miluji. S rodiči jsme procestovali Evropu a další dostupné země blízko našeho kontinentu, teď mě o to víc ale láká Asie a Jižní Amerika. Jen mít ten čas a prostředky (smích).
Jaký nejhezčí zážitek z cest máte?
Ty nejkrásnější jsou spojeny s hudbou. Vzpomínám tak na Thajsko, kde jsem hrál na klavír v restauraci, a na skládání písničky v Egyptě - hotelu i mimo něj. A jeden z nejsilnějších zážitků bylo zažít přímo vlnu tsunami na ostrově Phuket, je hodně silné jen o vlásek uniknout smrti, to se pak vděčnost za samotný život o dost zvýrazní.
To muselo být opravdu hrozné. Ale šílené muselo být i hraní po festivalech v těch extrémně parných dnech.
Ano, ale zvládal jsem to, nic jiného mi nezbývalo. Ačkoliv v pár momentech, hlavně když jsem měl v těch extrémních horkách trojkoncert, to bylo opravdu na hraně. Docela se už těším do klubů na podzimní turné.
Co vás na festivalovém vystupování nejvíce baví?
Co nejvíce miluji, je hrát pro lidi, kteří nepřišli primárně na mě, kteří mě neznají. Je to totiž skvělá příležitost oslovit nové lidi a „přetavit“ je ve fanoušky. Jinak by pak nebylo koho zvát na podzimní a jarní šňůry, proto je ze mě přes léto těžký kočovník. A stále mě to baví.
Je vám třiadvacet let a už vychováváte syna. Nestýská se vám občas po diskotékách a podobné zábavě?
Myslím si, že vše přišlo tak, jak mělo. Rozhodně si nepřipadám dost mladý ani dost starý, ani jakýkoliv jiný. Prostě co přijde, to přijímám a jsem z toho šťastný. Po diskotékách se mi nestýská ani v nejmenším, jelikož jsem bytí na podobných místech vždycky nesnášel a byl tam z donucení většiny. O to jsem radši s rodinou a to neznamená, že se nemůžeme bavit, chodíme do aquaparku, děláme výlety a užíváme si toho, co je.
Je na vás vidět, že si otcovství velmi užíváte…
Užívám, je to spolu s hudbou to, co mi dává smysl a naplňuje mě to. Cítím, že díky synovi jsem dospěl. A zároveň o to víc v sobě nacházím to tzv. „vnitřní dítě“, užívání si každého okamžiku a prožívání všeho naplno.
Dokážete si sám sebe představit jako „otce na mateřské“?
Dokážu, ale to bych pak nemohl vystupovat a hrát. Tak, jak to máme nastavené doma, mi to vyhovuje. Přes týden jsem s rodinou, každý víkend hraju a občas to zkombinujeme. Nechci to měnit. Jen díky mé trpělivé a podporující ženě to krásně zvládáme a zvládat budeme. Třeba někdy pojedeme všichni nějaké „rodinné turné“, kde by byly i rodinné vstupenky a koncertní set tomu přizpůsobený. Jak teď nad tím přemýšlím, bylo by to parádní... asi to uděláme.
Bohémský život umělce je vám evidentně vzdálený. To se také jen tak nevidí!
Mě baví to „mít jinak“. Občas ostatní kapely nechápou, že si před koncertem nedám panáka nebo jim připadá zvláštní, že nezůstávám dlouho do noci v klubu. Mě tohle nějak od začátku míjelo, nejspíš po tom úžasném zážitku z koncertů pak potřebuju to nechat v sobě dorezonovat.
Jak vůbec vzpomínáte na své dětství?
Vzpomínám rád, ale rozhodně se na něj nechci upínat, protože jakékoliv lpění na minulosti nebo budoucnosti nedělá člověka šťastným, spíš naopak. Patří ale ke mně a každé momenty, i ty nepříjemné, měly smysl.
Na základní škole jste si prý zažil i šikanu. Změnila vás tato nepříjemná zkušenost v něčem?
Vše, co se děje, nás mění, tvoří a ovlivňuje. Kdo ví, bez šikany bych třeba dnes nezpíval. Protože jsem neměl žádného kamaráda na základní škole, upnul jsem se na hudbu. Každý den jsem seděl u klavíru hodiny v kuse, hrál Mozarta a byl „jinde“, tam, kde mi bylo dobře.
A jak jste prožíval pubertu?
Ta už byla protkána hudbou zcela. Mamka mi i říkala, že u mě žádnou klasickou pubertu ani moc nezaznamenala, byl jsem zavřený ve zkušebně, jezdil po koncertech s kapelou... Do toho jsem psal básničky a toužil vydat básnickou sbírku. Do doby, než mi všechny básně shořely.
Pocházíte z Kopřivnice. Jak rodiče vnímali, že se stěhujete do víru velkoměsta a navíc do světa umění?
Ti byli rádi, že se osamostatňuji a sbírám zkušenosti bez nich „za zadkem“, jelikož jsem v dětství byl dost nesamostatný. A semlelo se to rychle, dva roky jsem byl v Plzni, pak u přítelkyně v Dubu a teď konečně „ve svém“ s rodinou v Olomouci, mém vysněném městě k žití.
Když jsme se spolu bavili před dvěma lety, dost jste odsuzoval showbyznys. Změnil jste po té době názor?
Spíše jsem si uvědomil, že nemá moc cenu vkládat energii do nesnášení nebo silného odsuzování. Teď je mi to vše tak nějak jedno, ale na VIP večírky rozhodně chodit nehodlám, to radši pojedu s rodinkou na výlet nebo zajdeme k vodě.
Četla jsem o vás, že nemáte příliš ostré lokty. Docela mě udivuje, že to je v uměleckém světě možné.
Ostrými lokty to nenazývám, ale rozhodně soustavně pracuji na tom, co si určím, a velmi málo dělám kompromisy. Baví mě práce kolem hudby i vše okolo, ať to je dostávání singlu do rádií nebo řešení turné a předprodejů. Jsem ale přesvědčen, že vše může fungovat na přátelské bázi, tak se snažím pracovat a musím říct, že se to velmi vyplácí.
Hodně lidí sláva „semele“. Jaký máte recept na to, že jste stále nohama na zemi?
Pokud je cílem „sláva“, člověka to jednoduše musí „semlít“, protože to je tak neurčitý a nestabilní pojem, že se z toho člověku akorát zamotá hlava. Je dobré nebrat moc osobně jak neúspěch, tak také překvapivě i úspěch, jednoduše se z toho nepo**at a dál pokračovat v tom, co člověka naplňuje. Ať už je to cokoliv.
