Glosa - Ukradená oříznutá videa z YouTube v hlavním zpravodajství jsou jen malý, výjimečně trapný příklad. Proč je dnes televize tak zamilovaná do internetu?
Sociální sítě a internet obecně mají vlastnost, která báječně vyhovuje bláznům, konspiračním teoretikům a notorickým oponentům všeho: každý názor je slyšet, a tím naoko dostává určitou váhu. Kdykoli se pohybujete online, musíte se s tím v podstatě smířit. Co když si je ale začnou zvát na pomoc televizní redaktoři?
Živá předvolební debata se konečně dostává k jádru problému, ale právě v tu chvíli zasáhne moderátor a tlumočí zmatený dotaz od diváka z Karviné. Předpověď počasí doplňují obrázky, které pár amatérů pořídilo mobilem z okna. Jakmile skončí sportovní zápas, moderátor čte z internetu naštvané ohlasy fanoušků, kteří by to pískali úplně jinak, kdyby je k tomu někdo pustil. Hlas převážně té naštvanější části publika proniká přes internet na obrazovky a televizním profesionálům někdy přijdou nové technologie natolik sexy, až si nevšimnou, že online názorová demokracie jejich obsahy spíš ředí, než obohacuje.
Jak dnes bylo u vás doma?
Tento článek nemá být pamfletem proti veškerému využití internetových zdrojů a sociálních sítí v televizi. Byl by nesmysl nutit diváky, aby v roce 2012 komunikovali výhradně poštou nebo viseli na telefonu v naději, že možná přijdou na řadu. Je ale tak drzé chtít po největších vysílacích médiích, aby si někdo z jejich zaměstnanců vzpomněl, jak má profesionální novinář zpracovávat informace?
Jsou tu v podstatě dva základní problémy: internetový uživatelský obsah se v televizi používá v nesmyslně velké míře a připisuje se mu nezasloužený význam. Facebookové připomínky a rozmazané amatérské záběry mají možná na obrazovce jakž takž povedené rámečky, ale těžko zapřou, že se v principu nijak zvlášť neliší od citací z Wikipedie ve středoškolské seminárce. Nedávají žádnou záruku správnosti, a přesto budí povrchní dojem, že je téma podstatné a konkrétní informace podložená. Na internetu vždycky najdete výrok podporující vaše stanovisko, stačí jen trochu pátrat.
A může to být ještě lepší - jestliže se vám nechce vůbec nějaké stanovisko zaujímat, stačí jednoduše nasadit sloupcový graf s výsledky nějaké ankety. Nedělejte si starosti s velikostí vzorku a zavádějícími otázkami, čísla jsou čísla a vždycky budou pádnější než slovo, i kdyby neměla mnoho společného s realitou. Bez infografiky to dnes obecně nejde, a trend spěje od podrobného vysvětlení směrem k animaci a cool trojrozměrným stínům.
Opravdu bychom o něco přišli, kdyby divácky generovaný obsah v televizi nebyl? Neexistuje přece pádný důvod, proč by relace o počasí měla zahrnovat rozmazané fotky na téma „takhle dneska svítilo sluníčko u nás na dvorku".
Nepřidávají žádnou nosnou informaci, je to jen nudnější a bohužel institucionalizovaná obdoba cvoků, kteří v přímém vstupu mávají za zády reportéra na kameru, aby se večer viděli ve zprávách. Divácké obrázky mohou mít nějaký význam v případě povodní nebo jiné živelní pohromy, ne v běžné předpovědi.
Veřejná služba trollům
Zatímco komerční televize se zřejmě chytají sociálních médií čistě jako nového a populárního trendu (o spoustě nového prostoru pro reklamu nemluvě), u média veřejné služby vstupuje do hry ještě jeden faktor: Když prostřednictvím internetu pravidelně dostane do svých obsahů názory veřejnosti, logicky přece musí být ještě veřejnoprávnější, až bude nejveřejnoprávnější na celém světě.
Ano, všechny stanice si dávají záležet na tom, abyste si mysleli, že je zajímáte. Chtějí být součástí vaší domácnosti, posílají svoje bělozubé moderátory do školek a oslovují vás jako staré známé. Dávají vám možnost sdělit zbytku republiky svůj názor a pomáhají tak udržovat obývákový status quo, který způsobuje, že mezi vámi a televizí vždycky znovu zavládne smířlivá harmonie a znovu si ji zapnete. Ale u veřejné služby se přidává ještě jedna přitažlivá výhoda.
Na první, a občas i druhý pohled se totiž zdá, že internet konečně dává veřejnoprávní televizi možnost dosáhnout té vysněné názorové plurality, která je přece neklamným signálem demokracie. Po dlouhých desetiletích tady máme nástroj umožňující nahlédnout do mozkovny statisíců lidí. Zjistíte, jak se dnes vyspali, jak se těší na konec pracovní doby a který politik jim tenhle týden připadá jako největší porevoluční gauner. Ta bezedná zásoba textu je natolik fascinující, až se vám může zdát, že automaticky má nějaký význam.
Názorová pestrost ale nevzniká tak, že vlezete na Facebook, prošmejdíte diskusi na stránkách stanice, vytáhnete několik pokud možno co nejvíce rozdílných výkřiků a prezentujete je jako vážný impuls pro debatu. Novinář hodný toho označení musí správně rozeznat podložené názory a dál s nimi pracovat. Tím samozřejmě vzniká problém, protože kdybyste chtěli tuto zásadu dodržovat důsledně, v mnoha případech byste se museli na příspěvky z internetových diskusí, s odpuštěním, vykašlat. Jednoduše by neobstály. Každý pořad, který je na nich alespoň částečně založený, se vlastně předem odsuzuje k tomu, že bude často pouštět do vysílání i ty méně bystré výlevy. Nebo jste snad někdy slyšeli větu „Dotazy od diváků dnes číst nebudeme, protože žádný zajímavý nepřišel"?
Diváci sobě
Jistě, dopisy diváků mají tradici, během posledních deseti let ovšem nápadně prosákly přímo do televizního obsahu. Lecjaký pivní marxista-samouk by to mohl brát jako pozitivní věc - lid se dostává ke slovu. Jenomže v praxi u nás neexistuje žádná hrozivá bariéra mezi privilegovanou hrstkou plnící média a utiskovaným běžným člověkem. Naopak, dostat se do televize je dnes extrémně jednoduché. Zvlášť pokud vám chybí soudnost nebo stud.
Jediný důležitý filtr by měla tvořit profesionalita těch, kteří jsou za práci v médiích placeni. A právě ta, zdá se, sex-appealu sociálních sítí podléhá. Prostě řečeno, povinnost ptát se, zjišťovat a přinášet informace se částečně přesouvá z média na publikum, aniž by někdo dostatečně kontroloval, jestli je k tomu publikum způsobilé a tak trochu neblábolí.
Kvalita pořadů, jako je Hyde Park na ČT, nakonec stejně pokaždé závisí na moderátorovi a jeho umění nastudovat problém a trvat na otázkách. Pokud dělá svou práci opravdu dobře, připomínky z internetu vůbec nepotřebuje, protože je schopen se na to podstatné zeptat sám. Příspěvky veřejnosti jenom vyrábějí iluzi otevřené interaktivní diskuse a umožňují redaktorovi pokládat i naivnější otázky, aniž by se k nim musel znát.
Ptát se těch, kdo vědí
Možná je všechno tohle jenom zpátečnické moralizování. Vývoj nezastavíš, nové prorůstá do starého a někdy se to děje násilně a neurvale. Ale pokud se tím z televizního zpravodajství a publicistiky stává tribuna pro lidi, kteří tématu nerozumějí o nic víc než vy sami, má smysl je sledovat? Na to vám přece stačí jedna jízda tramvají.
Běžný divák nepřináší do televize žádnou osvícenost prostého člověka. Nikdo po něm nechce, aby svoje názory domýšlel, a tak je střílí podle citu a zbytek není jeho starost. Pravděpodobně to sami znáte z debat pod internetovými články. Někdy se může strefit, jindy mine, protože jeho postoj typicky vychází spíš z emocí než informací. Jediný způsob, jak se myšlenkově posunout, je poslouchat někoho chytřejšího a na televizních redakcích je, aby takové lidi našly.
