Nenasytná Tiffany z roku 2015 tehdy debutujícího Andyho Fehu patří mezi nejlepší české filmy posledních let. Na malém prostoru a natočená za bojových podmínek kombinuje prvky brakových žánrů s nečekaně přesným obrazem kusu české společnosti.
Bylo jasné, že tenhle filmařský tým má potenciál růst, až se dostane k zázemí víc odpovídajícímu standardní produkci.
Nyní Fehu přichází s devítidílnou minisérií Pěstírna, kterou připravil pro internetový Stream. Jde o další experiment internetové televize s formáty poté, co byl seriál Semestr sice velmi chválený kritiky, ale co do sledovanosti nepřekvapil. Nyní má atraktivní téma uspokojit nejen "pražskou bublinu", ale zaručit i dostatek kliků.
Podvratná klaustrofobie
Stream propaguje Pěstírnu jako první tuzemský internetový thriller. Naštěstí však nejde o jediné, co u ní stojí za zmínku.
Sleduje poněkud rozmazleného mladíka (Vojtěch Johaník), jenž skončí bez peněz i práce a jediná šance, jak splatit dluh místnímu mafiánovi (Leoš Noha), je nechat se zavřít na tři měsíce do jeho skryté podzemní pěstírny konopí. Zde má dohlížet na vietnamské dělníky (Karel Hung, Hany-Huong Thanh Duong, Martin Bao), sám pod kontrolou dalšího ze zločinců (Martin Hub).
Zatímco Tiffany byla i trefným společenským komentářem, Pěstírna se takovému rozmachu spíš vyhýbá, zůstává ponořena v pár plesnivých, temných, nebo naopak umělým světlem zalitých prostorách, kde se lidé jen úpěnlivě pokouší přečkat určenou dobu. Pokud z Fehuova debutu jasně vyplývalo, že malá česká hrabivost je nepříjemný nešvar, Pěstírna nic tak konkrétního neříká. Jde o střet pudů, reflexů a fóbií.
Tím se režisér připravil o svou nejsilnější zbraň. Chvály se mu nejen u Tiffany, ale i předchozí amatérské tvorby dostávalo nejčastěji právě za schopnost zasadit své žánrové příběhy plné výbuchů agrese a bizarního násilí do každodenního prostředí, které jeho fantazii svou hmotností a povědomostí dodávalo na působivosti. Nyní svůj námět od vnějšího světa naopak zcela izoluje. Společnost nahrazují primitivní pravidla kmene. I to má ale své kouzlo.
Fehu si cestu k divákovi neusnadňuje a zaplňuje Pěstírnu mnoha podvratnými dějovými kličkami, kterými vyvolává falešná očekávání, místo jejichž naplnění přichází mnohdy něco zcela nečekaného. Čára mezi řadou milých překvapení a nepříjemných zklamání nejspíš diváky nejednou rozdělí na spokojené a odmítavé. Ale právě v tak odvážném přístupu je potřeba tvůrce povzbuzovat.
Hlavně že se našli
Výběr herců z většinou neokoukaných tváří se vyplatil. Johaník má sice poněkud divadelní dikci, ale k jeho záměrně nesympatickému floutkovi nakonec pasuje. Opravdovým objevem je ale Martin Hub. Pověstný český kaskadér má za sebou řadu světových produkcí, v Titaniku Jamese Camerona si dokonce střihnul malou mluvící roli (onoho muže v podpalubí, jenž vyrve DiCapriovi dítě a následně ho strhne proud vody). I přes obdivuhodnou kariéru se coby herec představuje až nyní.
V Pěstírně se odhaluje jako přirozeně autoritativní osoba s nezanedbatelným charismatem. Pramení to i z atraktivity jeho role, která existuje proto, aby ovládla dění. Zatímco ostatní postavy se spíš krčí a živoří, Hubův dozorce pěstírně s gustem kraluje. A v omezeném prostoru jeho fyzická velikost tím víc dominuje.
Není jen zábavný, ale i nevyzpytatelný. Chvílemi jako by odhaloval "lidskou stránku", aby byl za chvíli opět krutým násilníkem. Fehu se ale čitelnosti vyhýbá u všech postav a pro mnohé diváky bude opět zkouškou vstřícnosti, že se není ke komu přimknout jako k "hrdinovi". Johaník přichází do dění jako nováček, publikum se s ním tedy bude mít tendenci ztotožňovat, nakonec ale platí za největšího slabocha a jen sotva někoho, koho by si šlo oblíbit. Samozřejmě nejde v žádném případě o chybu.
Za zmínku stojí i skutečnost, že se v české produkci konečně objevují Vietnamci i jako plnohodnotní lidé. Tři herci, kteří s kamerou neměli takřka žádné zkušenosti, předvádějí, podepřeni scénářem, zcela plnohodnotné výkony. Možná dokonce škoda, že protagonista Johaník a přirozeně dominantní Hub od nich odpoutávají pozornost.
Najednou, nebo po kouskách?
Pokud má Pěstírna nějaký výraznější problém, tak dělení do devíti zhruba třináctiminutových epizod. Zatímco komedie takový formát bez problému snese, do dramatické látky je potřeba proniknout a vnímat ji kontinuálněji.
Děj Pěstírny navíc není přirozeně členěný na konkrétní časové úseky (jako byl Semestr členěn do měsíců), ale díly na sebe přímo navazují a každý z nich sleduje velmi rozdílnou dobu od týdnů po hodiny.
Přehlednost sice zajišťuje kalendář na zdi, jenž funguje zároveň jako vizuální motiv seriálu, ale hrozí, že nepravidelný tok času v kombinaci s týdenními rozestupy odtrhnou diváka od zážitku, který u thrilleru zcela závisí na intenzitě a vyhrocenosti.
Fehu se sice pokouší na konce dílů umisťovat cliffhangery a vývoj vztahů mezi hrdiny bude působit přesvědčivěji až se započítáním časových odstupů mezi uveřejňováním, přesto však zůstává velkou neznámou, jestli nebude pro publikum problém osmkrát na týden přerušit sledování a opět na něj navázat, to vše v rámci necelé čtvrthodiny.
Naštěstí existuje varianta počkat na uvedení všech epizod - v tom případě vznikne film usledovatelný za jeden večer. Samozřejmě se ale nikdy nikdo nedozví, jestli silnější zážitek poskytne sledovat Pěstírnu po dílech (což prospěje vztahům mezi postavami), nebo čekat na celé uvedení (z čehož bude těžit žánrový koncept), protože žádný jeden člověk nemůže udělat obojí zároveň.
Pozn: Recenze vznikla na základě zhlédnutí celého seriálu v kuse.
