reklama
 
 

Labyrint je archaická kriminálka okořeněná brakovými motivy. Tvůrcům i divákům to ale stačí

21. 3. 2017
Labyrint II | Video: Česká televize |  00:30
Na obrazovky České televize se vrátil seriál Labyrint. Stejně jako v případě první řady i tentokrát je jeho cílem zaplnit večerní program novou poctivou kriminálkou, aniž by byl patrný další důvod jeho existence.
Doporučujeme

Divácky veleúspěšný Labyrint jako málokterý kriminální seriál ukazuje, proč se v České televizi (ČT) jen tak nedočkáme světového trendu quality TV. O seriálu Jiřího Stracha přitom nejde říct, že by byl nepovedený ve smyslu vymknutý z rukou - dopadl pravděpodobně právě tak, jak si ho tvůrci představovali. A zjevně i diváci.

Právě proto, že schopný štáb vědomě natočil takovouto kriminálku a publikum ji rádo zhlédlo, se nejde divit, že se v produkcích ČT jen obtížně hledají náznaky spojené se zahraniční televizní renesancí - tedy především ucelená autorská vize v rámci jednotlivých sérií a psychologicky propracované postavy.

Detektiv Langmajer

Labyrint, první ani druhá série, nic z toho nemá. A ani náznakem se o to nepokouší. Raději rozjíždí kriminálku ze staré školy, kde narychlo načrtnuté archetypy vyšetřovatelů řeší několik spletitých případů, u nichž lze očekávat, že se časem spojí do jednoho.

Nezajímavost hrdinů na obou stranách zákona nahrazují slavné tváře. Pokud se diváci o někom z přítomných vůbec naučí uvažovat jako o jedinci hodném pojmenování, vyberou pro něj určitě jméno herce Jiřího Langmajera nebo Dvořáka, nikoli samotných postav, které tak přejímají vlastnosti, jež si jejich představitelé přinesli ze svých slavnějších rolí.

Právě v této zaměnitelnosti vězí potíž. Dobré seriály nutně nepotřebují hlubokou a komplexní psychologii ani geniální dějový oblouk postupně budovaný napříč epizodami. Potřebují ale vždy kus nápaditosti. Něčeho, čím zaujmou.

Ozvláštněním Labyrintu má zřejmě opět být "tajemná" linie s jakýmsi mystickým zločinem, evokující svou brakovitostí splněný sen Dana Browna. Jde však pouze o další linii do už tak těžko přehledné spleti příběhu, realizovaná je stejně bezpohlavně jako zbytek, a nedělá tedy Labyrint zajímavějším, jen "nabobtnalejším".

Všeho hodně, smysl žádný

Co se Jiřímu Strachovi a scenáristovi Petru Hudskému nedá upřít, je až omračující kvantita takřka všeho. Nejen dějových linií a postav, ale na straně režie i snahy neudělat žádný záběr "obyčejně", vždy ho vyšperkovat přinejmenším těkavou kamerou, zoomem nebo alespoň výběrem výrazné hudby na podkres.

Bohužel tato snaha není pořádně motivovaná a stává se jen zbytečnou manýrou. Ne však jako když se Modré stíny Viktora Tauše rozhodly nonkonformně útočit na divákovy smysly, Labyrint se je snaží naopak plně uspokojit dojmem, že filmař nezapomíná odvést svou práci právě tak, jak se od něj očekává. Jde o postupy tak bezelstně čisté, že místy evokují parodickou Bláznivou střelu, kde Leslie Nielsen s kamennou tváří odmítá reagovat na zjevnou skutečnost, že se okolo něj odehrává směšně přímočarý kriminální film.

Jiří Strach jistě Labyrint vnímá jako žánrovou zábavu, těžko tedy říct, jestli má divák cítit dramatické napětí, nebo se spíš vzrušeně bavit u vědomě umělého konstruktu. Nejde to odhadnout hlavně proto, že se nedají určit motivace, proč chtějí tvůrci tento příběh vyprávět a co jím chtějí říct. Labyrint se prostě děje.

Strachem uchopené scénáře tento dojem občas vyvolávají - jako by byl upřímně ochotný realizovat text co nejlépe a nejzábavněji, aniž by s ním ale navázal osobní kontakt. Postavy řeknou, co říct musí, a kamera je zabere způsobem, jaký odpovídá žánru scény. Zní to velmi samozřejmě, protože to samozřejmé je. Až příliš. Tvůrci jako by měli na každý impulz typu "honička", "scéna v hospodě" nebo "výslech" vždy připravený jeden balíček postupů, který vždy s maximální důsledností využijí bez ohledu na nuance.

Pokud filmoví teoretici takřka zakazují oddělovat termíny "forma" a "obsah", u prací Jiřího Stracha se to naopak jeví přirozeně a samozřejmě, žádný celek rámovaný tvůrčí vizí, i kdyby zakázkovou, jako by neexistoval.

Labyrint je tedy ve svém jádru archaická kriminálka okořeněná brakovými motivy, zpracovaná způsobem snažícím se zdůraznit každou jednu scénu tak, jak se zdá tvůrcům nejvíc adekvátní. Jde o banální, poctivě míněnou filmařinu, kde by takřka všichni zúčastnění měli na víc, ale oni se rozhodli, že víc nechtějí. Stejně jako diváci. V tomto smyslu tedy nejspíš plní ČT svá předsevzetí. Minisérie Spravedlnost, jež startovala jen o den dřív, si ale zaslouží víc pozornosti.

Nemyslím si, že snímek Anděl páně 2 byl sázkou na jistotu, nechtěl jsem prvnímu dílu podrazit nohy, ten tlak byl obrovský, říká režisér Jiří Strach | Video: Daniela Drtinová |  26:11

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama