Semestr si sice vysloužil pověst jednoho z nejlepších českých seriálů za poslední roky, co do sledovanosti však neoslnil. Spravit chuť si musel Stream sázkou na jistotu, Kanceláří Blaník. Ten totiž dostal největší českou internetovou televizi do širšího povědomí a nezůstal jí nic dlužen ani svou pátou řadou.
Seriál Marka Najbrta a jeho týmu se stal nepochybně fenoménem, nese se s ním pověst takřka revoluce, jež dala Čechům poprvé od České sody pořádnou satiru. Na nejúspěšnější epizody aktuální série kliklo přes půl milionu lidí.
Spasitel bez agendy
Kanceláři Blaník se daří být "objektivně" vtipná. Alespoň jednou za epizodu nabídne velmi povedený, dobře načasovaný a vypointovaný vtip, což u téměř desetiminutového videa dostupného zdarma na internetu jistě stačí. Pokud divákovi sedne stylem humoru, nejspíš nehrozí, že by litoval času.
S pověstí spasitele tuzemské politické satiry to už však tak slavné není. Blaník rozhodně propásl šanci stát se společenským nebo politickým komentářem. Obětoval tento potenciál "legraci", protože zjevně věří, jak je v Česku běžné, že humor a přesah se navzájem vylučují a divák není schopný se bavit, když by měl zároveň přemýšlet. Zábava se spojuje s "vypínáním mozku" za každou cenu.
K tomu tvůrci propadají podivnému přesvědčení, že komedie by měla být apolitická, což upoutá pozornost tím spíš v seriálu o politice. Filmaři v rozhovorech přímo zdůrazňují, že oni sami sice politické názory mají, ale Blaník se má obejít bez agendy, kdy by třídili na "lepší" a "horší" politiky.
I tento přístup však v důsledku vždy bude agendou. Z Blaníka vyplývá jednoduchý závěr: "Všichni u koryta jsou zloději, nemá smysl se nad tím pozastavovat, má smysl se tomu jen smát." Což je nakonec velmi nebezpečné poselství, které politiky ještě víc izoluje a znemožňuje jejich legitimní kritiku.
Jako příklad zodpovědnějšího přístupu lze uvést americkou klasiku Saturday Night Live (SNL), která to v předvolebních skečích "dala sežrat" Donaldu Trumpovi i Hillary Clintonové. Přestože oba politici byli terčem humoru takřka matematicky půl napůl, nestyděli se komici otevřeně poukázat, že i když Clintonová je strojená, umělá, kariéristická a pokrytecká, představuje lepší kandidátku na prezidenta než podle SNL štábu nebezpečný patologický lhář Trump. Protože i když oba mají své neduhy, tak tyto neduhy nemají stejnou hodnotu. Karty byly vyloženy na stůl, diváci mohli souhlasit, nebo ne. Mohli diskutovat. Přestože jde rovněž o mainstreamovou lidovou zábavu cílenou na masy - stejně jako Blaník.
Není co řešit
Při jeho sledování však není o čem diskutovat ani přemýšlet. Jeho svět je staticky strnulý, politici jsou zlí, hrdinové apatičtí, neexistují nuance ani varianty, platí to vždy a absolutně. Je to špatně a nemůže být jinak.
Není přitom nutné doslova řadit konkrétní politiky od nejlepšího po nejhoršího. V případě duálního amerického systému je doslovnost nevyhnutelná, český volič, stejně jako tvůrce satiry, se jí vyhne snáz. Úplná absence hodnot si ale protiřečí se smyslem satiry. Ta má nejen kritizovat a vysmívat se, ale i za něčím stát. Z Kanceláře Blaník ani v náznacích nevyplývá, jak by vlastně měla politika vypadat a vzhledem k amorálnímu chování všech hrdinů ani není jasné, jak by se měli chovat lidé.
Vztah seriálu k našemu světu je navíc přetržený událostmi, jež si přiznaně odporují s tím, co známe, třeba jmenováním Andreje Babiše premiérem. Kancelář Blaník je tedy přímo koncipována tak, aby byla co nejvíc oproštěna od možného společenského přesahu, aby ji ani nešlo vnímat jako plnohodnotný komentář, z nějž by mělo něco vyplývat.
Bez důsledků
Nejde však jen o neochotu vyjádřit v politické satiře postoj k politice. Chybí i uvěřitelná lidská rovina, kdy by se postavy (Marek Daniel, Halka Třešňáková, Michal Dalecký) vyvíjely, reagovaly na sebe a byly definované víc než jednou větou základní charakteristiky.
Není problém v tom, že tu nikdo není "dobrý" člověk, ale že jakékoliv chování nemá důsledky. Což je navíc v rozporu s premisou seriálu zakládajícího si na tom, že Tonda Blaník má obrovský vliv a vše, co dělá, otřásá celou zemí.
Vždy, když se zdá, že se vztahy hrdinů posunuly za bod návratu, čeká diváka na začátku další epizody znovunastolený status quo. Přitom však nemá jít o podobně oddělené příběhy, jaké známe třeba ze Simpsonů, kde se na konci každého dílu dokonale obnoví výchozí situace - zde hrdinové na svoje dosavadní dobrodružství upozorňují a pamatují si je. Aniž by z toho ale něco vyvozovali. Vzhledem k tomu, že celková stopáž seriálu se pohybuje už okolo dvanácti hodin, tato povrchnost není omluvitelná desetiminutovým formátem.
Jeden z mála okamžiků v páté řadě, v němž se jedna z postav, Blaníkova sekretářka, rozhodne bojovat "za ideál", tedy za zachování národních parků, a projeví se jako osobnost, skončí jejím "legračním" znásilněním hlavním hrdinou, po němž se obraz zatmí a po návratu do děje nemá událost dopad.
Jde naštěstí o výjimečnou situaci, jindy tvůrci podobně hluboko neklesají. Přesto tato chvíle symbolizuje celou Kancelář Blaník - vždy upřednostní srandu před kontextem a smyslem. Opravdu kvalitní satira potřebuje nutně oboje.
