Seriál České televize (ČT) Bohéma má za sebou svůj poslední, šestý díl. Vyvolal souhlasné i záporné reakce a k tomu řadu kontroverzí. Což je nakonec jeho největší přínos. Robertu Sedláčkovi a scenáristce Tereze Brdečkové se podařilo upozornit na kus historie, schovaný doposud z velké části za nánosy únikových veseloher, které matou dnes ještě víc než v době vzniku.
Podobně jako u Českého století se sluší ocenit, že ČT svěřila výklad dějin subjektivně uvažujícímu autorskému kolektivu, což s sebou nese "z objektivního hlediska" vždy řadu nevyhnutelných problémů. Jenže konzervativní dokumenty a rekonstrukce by nikdy nemohly vyvolat dostatek pozornosti, natož aktivní diskusi.
Silné v detailech, slabé v celcích
Bohéma rozhodně není dokonalá, vlastně má k dokonalosti daleko. Trpí dramaturgickými neduhy od zbytečného rámujícího děje z osmašedesátého roku přes sklouzávání k melodramatickým kudrlinkám až k nesnesitelnému hudebnímu doprovodu.
Oproti Českému století jí chybí soustředěnost. Nahrazuje ji všudypřítomná monotónní atmosféra zmaru a zrady všech a všeho, díky níž se dá zapomenout, že jednotlivosti jako by na sebe občas ani nenavazovaly.
Zároveň ale nabízí dost silných morálních dilemat a hereckých výkonů. Předně Miloše Havla Jaroslava Plesla a Vlastu Buriana Vladimíra Javorského, jelikož jde o nejvděčnější figury. Nemluvě o fetišistické radosti znalců historie Barrandova, kteří mohou identifikovat mnoho narážek a variací na československou tvorbu. Přes všechny problémy obsahuje každá osmdesátiminutová epizoda Bohémy vždy několik zásadních okamžiků, na něž se vyplatí čekat.
Sedláček s Brdečkovou mají značný cit na detaily. Nadesignují postavy, připraví silnou pointu jejich konfliktu, ale jakmile přijde čas vše spojit do pevného celku, začne se jim dílo rozpadat. Spíš než že by Bohéma byla dobrý seriál, se tedy dá říct, že jde o špatný seriál plný vynikajících okamžiků.
Narušená historie
Především je skutečně skvělou platformou pro diskusi, což už stihla potvrdit. Nicméně ani zde nepracují tvůrci nekonfliktně a jako by si pod sebou zbytečně podřezávali větev. Velkou výtkou bylo po celou dobu příliš násilné míšení fiktivních prvků s reálnými, předně zahrnutí postavy Lily Krallové.
Vkládat do dějin vymyšlené hrdiny je běžný prvek. Katastrofu Titaniku prožíváme s Jackem a Rose, seriálem Řím provázejí centurioni Vorenus a Pullo, ale příkladů bychom samozřejmě našli bezpočet. Tyto postavy propojují události, jimž v realitě nebyl žádný jeden člověk přítomný, a dodávají tak vyprávění plynulost a osobní rovinu.
Takoví hrdinové leckdy do historie i nenápadně zasáhnou - jako když hlídači ve vraním hnízdě nepotopitelného parníku upoutaní polibkem zamilovaného páru nezahlédnou včas ledovec. Funguje to, protože tyto vyfabulované prvky nemění známá fakta, pouze se zařazují po jejich bok a doplňují je o jednu další informaci, kterou mohl klidně odvát čas.
V Bohémě však fiktivní motivy nekontrolovatelně vyskakují do dějin a dupou po nich. Lily Krallová by dnes byla známá diva podobně jako Lída Baarová, kdyby existovala, a její přítomnost tedy působí rušivě. Proč Baarovou a jiné herečky vůbec musela nahradit? Není to zcela pochopitelné a značí to kus scenáristické lenosti.
V rámci této logiky dává větší smysl kritizované fiktivní mrtvě narozené dítě. Oldřicha Nového. Tato dramatická vsuvka tvoří uzavřenou kapitolu, pouze zdůrazňuje určitý motiv, ale nevnáší do dějin nepořádek - i pokud by toto dítě existovalo, historie by se pravděpodobně vyvíjela stejně.
Škoda nedůslednosti
Bohéma bohužel tyto dva principy vkládání fikce do historie neodlišuje. Do seriálu, který aktivně vybízí k reflexi konkrétních dějin, se hodí spíš onen jemný způsob doplňování, ne důrazné přepisování ve stylu úspěšného atentátu na Adolfa Hitlera v Tarantinovi. Jedna otázka je, jestli jsou, nebo nejsou takové změny v Bohémě vkusné a dramaticky prospěšné. Jiná, ta možná důležitější, jestli stojí za to, když jimi tvůrci dávají záminku smést svoje dílo ze stolu jako historickou fikci.
Čemu vlastně nyní věřit, když tu do dějin zasahuje rovnocenně s Jaroslavem Marvanem i jakási neexistující herečka? Pokud tedy Bohému vnímáme jako snahu o zahájení diskuse, dopouští se zbytečně mnoha argumentačních chyb.
Vysvětlení existuje: Scénář byl podle všeho ve své prapůvodní verzi čistým podobenstvím. Všechny postavy byly imaginární, pouze se v nich odrážely reálné předobrazy. Dá se pochopit, proč byl nakonec vtažen do "našeho" světa: Diváci ocení, že mohou daný moment historie přiřadit ke konkrétním filmovým scénám, okamžikům, které již jsou součástí jejich povědomí.
Tím, že Sedláček rozšiřuje existující kusy české popkultury, má potenciál posunout uvažování diváků. Dotýká se něčeho, co je součástí jak osobní, tak i kolektivní paměti. Pouhá alegorie by nikdy nešokovala jako pohled do zákulisí Kristiána. Divák nově nabyté informace nebude už nikdy schopný oddělit od scén, které roky notoricky zná a myslel si, že se za nimi nemůže nic skrývat. Když se však tvůrci tímto efektním směrem rozhodli jít, asi měli být opatrnější.
Přínos Bohémy však platí. Přes všechny své objektivní i diskutabilní nedostatky bude nejspíš jedním z nejdůležitějším a nejužitečnějších projektů České televize za rok 2017.
Češi mají stále tendenci ztotožňovat mediální obraz lidí s jejich fyzickou existencí. Nejen u populárního Jaroslava Marvana, který přece nemohl být jiný než pan Anděl, ale i u současných mediálních fenoménů typu Dita P. I kdyby se Bohémě podařilo upozornit jen na skutečnost, že realita může být jiná, než se tváří její obraz, stálo za to jí věnovat pozornost.
