reklama
 
 

Miroslav Etzler: Naše doba je amorální. Je smutné sledovat, kam se dostalo Národní divadlo

8. 2. 2017 10:03
Miroslav Etzler si jako herec na volné noze nejvíc váží luxusu hrát s lidmi, kteří mají chuť pracovat. Na konci února se objeví ve hře Sametová noc v Divadle v Řeznické, která se dotýká morálky, moci a jejího zneužití. „A to je trefa do živého. V kultuře se dnes běžně srovnávají nesrovnatelné hodnoty. Kdesi jsem četl, že Michal Viewegh je novodobý Bohumil Hrabal. To je přece taky amorální tvrzení, lež. A tak je to skoro se vším,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V Divadle v Řeznické právě zkoušíte Sametovou noc autorské dvojice Valerie Schulczová – Roman Olekšák, jejíž premiéra se chystá na konec února. Čím vás tak zaujala, že jste nabídku přijal?

Přestože si myslím, že máme nedostatek kvalitních původních dramatických textů, tenhle je nejlepší, jaký jsem za posledních dvacet let četl. Sametová noc se pod názvem Doktor Macbeth hrála v Bratislavě, a protože se týká listopadu 1989, tedy událostí, které máme se Slováky společné, nemuselo se v české verzi takřka nic měnit. Je to hra nesmírně temná, ale fenomenálně napsaná, s obrovskými hereckými možnostmi pro každou ze čtyř postav, z nichž žádná není druhořadá.

Pro herce bývá mnohdy složité vymýšlet konstrukce, jak roli pojmout. Tady takové otázky odpadají, o to víc se musíme soustředit na to, abychom text dobře naplnili. Naštěstí autorka Valerie Schulczová se zároveň coby režisérka inscenace projevuje jako nesmírně empatický člověk.

Jakou postavu ztělesňujete?

Říct, že v Sametové noci hraju zápornou roli, by bylo příliš laskavé, protože ta figura je přímo monstrum. Když člověk žije dvacet let bez charakteru a přijde mezní situace, jako byla listopadová revoluce, tak všechny skrývané věci většinou vyplavou na povrch. Ale moje postava není jediná temná, záporné charaktery ztělesňují i kolegové Zuzana Slavíková a Jan Plouhar.

Není pro herce problém hrát takové čiré zlo?

Můj antihrdina pracuje jako kardiolog, špičkový lékař, což je samo o sobě nesmírně pozitivní. Není to tedy čiré zlo, vždyť ten člověk zachraňuje lidské životy, ale pokud beru jeho morálku v soukromém životě, tam je naprosto bez charakteru. A v tom je to pro mě herecky zajímavé. Divák by měl poměrně dlouho docházet k poznání, že hraju křiváka.

Sametová noc se vrací do listopadu 1989. Jak na tehdejší události vzpomínáte? A jak se na ně díváte z odstupu let?

V té době jsem studoval v Brně na JAMU, ale listopad 1989 mě zastihl v divadle v Pardubicích, kde jsem právě pohostinsky zkoušel. Když jsme se dozvěděli, že se v Praze něco děje, práci jsme přerušili, odjel jsem do Brna a stejně jako ostatní studenti jsem podlehl obrovské euforii. Od té doby jsem už nezažil, aby byl český národ tak otevřený.

Teprve jak člověk stárne a vidí, co se kolem něj děje, uvědomuje si, kolik vlčáků si už tehdy brousilo zuby na nové kořisti. V Sametové noci je postava, kterou hraje Anička Kulovaná v alternaci s Veronikou Kubařovou, ta jediná reprezentuje tehdejší mladou generaci, světlo čistoty mezi žraloky, kteří mají setsakramentsky ostré zuby. Když padne otázka, co je to svoboda, odpovídá, že teď bude všechno jinak, budeme říkat, co chceme...

Tak jste to tehdy taky viděl?

Ano, měl jsem velmi podobné názory. Těšil jsem se, že budeme moci cestovat, číst samizdatovou literaturu, a neuvědomoval jsem si míru zodpovědnosti, jakou svoboda nese. Že jsme byli příliš zvyklí, aby za nás spoustu věcí dělal systém. Že najednou na naše hlavy budou padat velké starosti a přinese nám to bolesti, osobní krachy, katastrofy a pády. Nad tím jsem v té době nepřemýšlel. Ale ačkoliv revoluce kromě euforie přinesla i zmatky a chyby, jsem velice rád, že k ní došlo.

Svoboda pro mě vždycky bude víc než jakákoliv forma nesvobody. Z čeho dnes nejsem právě šťastný, jsou sociální problémy, v nichž se brodíme. Ačkoliv jsem se vždy považoval za pravičáka, začínám myslet mírně doleva, zvlášť ve věcech, které se týkají starých, nemocných a opuštěných lidí, těžce nemocných dětí nebo bezdomovců umírajících jako zvadlá zelenina na smetišti. Ne za každým bezdomovcem je alkohol nebo drogy, často tam najdete osobní tragédie antických rozměrů.

V čem vidíte největší aktuálnost hry, kterou v Řeznické zkoušíte?

Sametová noc se dotýká morálky, moci a jejího zneužití, touhy ovládat životy jiných. A to je trefa do živého. Naše doba je amorální v mnoha směrech. Možná jsem staromilec, ale pro mě jako herce je smutné sledovat, kam se dostalo Národní divadlo. Považuji za amorální, že se v něm přestaly ctít tradiční hodnoty, ztratil se respekt k prostoru, který měl bohatou historii, cizeloval se a utvářel.

V kultuře se dnes běžně srovnávají nesrovnatelné hodnoty. Kdesi jsem četl, že Michal Viewegh je novodobý Bohumil Hrabal. To je přece taky amorální tvrzení, lež. A tak je to skoro se vším. Zvykli jsme si, že politici se chovají amorálně. Chybí jim zodpovědnost. Nevadí jim, po jakých jezdíme silnicích, ačkoliv za peníze z daní a dálničních známek už bychom mohli mít vozovky ze stříbra. Neuvědomují si, že jsou místa v republice, kde člověk za pětadvacet dnů práce v měsíci dostane devět tisíc. Z toho pak těží ti, kdo říkají líbivé věci.

Miloš Zeman se prý vyslovil, že by si lidi měli pořídit zbraně. To přece není možné, aby v demokratické zemi prezident vyzýval národ k ozbrojování! Nebo aby jen tak vyhlašoval, že nepřijmeme ani jednoho migranta, když v Evropě žijí miliony muslimů. Vždyť většinu teroristických útoků mají na svědomí domestikovaní jedinci, ne ti, kteří prchají před válkou a jsou v Evropě půl roku. Jediné řešení je zasednout ke stolu a jednat o pomoci, hledat konsensus s islámským světem jako jednou významnou kulturou. A ne jako Donald Trump, který chce stavět zdi. To přece nemůže dopadnout dobře.

Vy byste tedy migranty přijímal?

Samozřejmě. Pod velmi precizní kontrolou. Ale přijímal. Bohužel nikdo z politiků u nás veřejně neřekne: buďte lidští, přemýšlejte o tom, že chudákům prchajícím z jejich domovů často hrozí smrt.

Do povědomí veřejnosti jste se dostal díky televizním seriálům Pojišťovna štěstí a Cesty domů nebo komedii Jak se krotí krokodýli. Přesto myslím, že jste svým naturelem především divadelní herec.

Určitě. Měl jsem veliké štěstí, že jsem v divadle vyrostl. Maminka zpívala v operním sboru v Ostravě a díky tatínkovi, který mě bral pravidelně s sebou na všechny premiéry v Ostravě, Opavě, Olomouci či Českém Těšíně, jsem už od puberty zažíval neskutečnou touhou hrát. Když jsem se dostal do šumperského divadla jako elév, úplně jsem jevišti podlehl. A hned od prvního ročníku na brněnské JAMU jsem hostoval v Mahenově činohře. To byla škola!

Z Brna jste se už v roce 1992 dostal do Prahy a rovnou do Národního divadla. Kdo vás tam tehdy přivedl?

To byl paradox. Vzpomínám si, jak jsme šli v době studií na zájezdu v Praze po mostě přes Vltavu a někdo se mě zeptal: přijal bys angažmá v Národním? A já na to, že nikdy. A za nějakou dobu se mi stala neuvěřitelná věc, během jediného dne jsem dostal nabídky hned do tří pražských divadel. Zavolal mi režisér Karel Kříž ze smíchovského Labyrintu, Otomar Krejča z Divadla za branou II a třetí byl Ivan Rajmont, který mi nabídl angažmá v Národním.

S mladickým fanfarónstvím, že se vyrovnám velkým osobnostem, které tam tehdy působily, jsem se rozhodl pro Národní. Byl jsem velmi ambiciózní. Až o mnoho let později jsem pochopil svou troufalost, uvědomil jsem si, že mám mantinely, které nemůžu přeskočit. Teprve poté jsem se začal ve své profesi cítit daleko svobodněji.

Proč jste z Národního divadla odešel, a to dokonce nadvakrát?

V Národním jsem šel z role do role. Vzpomínám, jak jsem se v Krobotově slavné inscenaci Roku na vsi objevil po boku hereckých legend Josefa Kemra, Radovana Lukavského, Vladimíra Ráže, Josef Vinkláře nebo Boris Rösnera. Tam jsem zažil něco, co už se asi nezopakuje, z představení odcházeli nadšení jak obyčejní diváci z Horní Bečvy, tak profesoři z filozofické fakulty. Jenže já jsem v té době hrál v tolika představeních, až jsem se začal přistihovat, že chodím do divadla jako do fabriky.

Herci kolem třicítky bývají hodně sebevědomí. Když jsme zkoušeli Durychovo Bloudění, říkal jsem si: já to dělám tak dobře, že by se o tom mělo všude mluvit. Bohužel jsem v té době začal taky hodně pít. Velká ambice se spojila s velkým floutkovstvím, a když se to sečetlo, po jedné dost dramatické situaci jsem prohlásil, že končím. Bláhově jsem si myslel, že okamžitě dostanu nabídky ze všech pražských divadel. Nedostal jsem žádnou. Napsal jsem tedy šéfovi činohry dopis a poprosil ho, aby mě vzal zpátky. On to udělal a já jsem v angažmá vydržel jen další dva měsíce. Byl jsem tehdy fanfarón, rozhazoval jsem kolem sebe rukama.

Až mnohem později jsem vystřízlivěl, začal jsem víc přemýšlet, číst, zajímat se o architekturu a spoustu dalších věcí. Pochopil jsem, že je zázrak, když se na divadle něco povede. Dřív jsem si o kdejaké roli říkal, tohle jsem mohl hrát já, ale dnes vím, že jsou lepší, disponovanější herci.

Vstoupil byste znovu do stálého angažmá?

Ne. Jako herec na volné noze si můžu dopřát luxus pracovat jen s lidmi, kteří opravdu pracovat chtějí. Hraju tehdy, když chci. Když mám naopak chuť vyjet někam do ciziny, tak prostě odjedu. A hlavně nemusím pracovat s režiséry, s nimiž bych si nerozuměl.

Nepociťujete potřebu stálého zázemí, někam pracovně patřit?

To vůbec ne. Mezi herci vlastně nemám žádné blízké přátele. Nepotřebuji se scházet s lidmi z branže někde mimo divadlo. Přátele mám z úplně jiného prostředí.

V Divadle v Řeznické excelujete už čtvrtou sezonu ve hře Johna Logana Červená. Ztělesňujete v ní amerického klasika abstraktní malby Marka Rothka. Když jsem vás v té roli viděl, působilo to na mě, jako by šlo o vaši osobní výpověď o umění, o postavení umělce v tržním světě, o umělecké svobodě, o poctivosti.

To představení zbožňuju. Když mi paní ředitelka roli nabídla, nejdřív jsem odmítl, protože jsem měl asi dva dny po premiéře komedie v Divadle Palace. Ona mi řekla, že mně text přesto pošle, ať se na něj aspoň podívám. Protože jsem nemohl spát, začal jsem hru číst a četl jsem ji a četl pořád dokola až do pěti do rána. V první chvíli mi blesklo hlavou: na to nebude nikdo chodit, ale stojí mi to za to zkusit.

Měl jsem intenzivní pocit, že všechno, co Rothko ve hře říká, mu autor implantoval z mé hlavy. Názory na umění, na svět, na povrchnost, to bylo, jako bych to psal já sám. Je to asi nejpodstatnější text, s nímž jsem se za celou kariéru potkal. Nemůžu se dočkat každé další reprízy. S Martinem Krausem, který se mnou v Červené hraje, máme zavedený rituál. I když začínáme až od půl osmé, chodíme na představení už ve čtyři odpoledne, sami si opakujeme text, sami si mícháme barvy, chystáme rekvizity.

Zmínil jste Divadlo Palace, kde také v současnosti hrajete. Není to schizofrenie, účinkovat jeden den v myšlenkově náročných představeních, jako je Červená v Řeznické, a další den v bulvárních komediích?

Pojem bulvární komedie bych nevyslovoval s despektem. Je to přece dost obtížný žánr. V Palace účinkuji ve hře Rodina je základ státu, jejíž autor Ray Cooney dostal od královny titul důstojníka Řádu britského impéria. Samozřejmě, někdy herci v takovém typu divadla utíkají do laciných fórů, ale já to nenávidím a kolegy za to kritizuju. V té druhé hře, kterou v Palace momentálně hraju, už tak úplně šťastný nejsem, ale to je možná dáno tím, že jsem do ní vstoupil jako zástup za kolegu. V každém případě, ať hraju cokoliv, pokaždé se snažím o stejné nasazení.

Nelitoval jste někdy, že jste nechal média vpustit do svého soukromí? Že jste veřejně hovořil o bolestných, intimních věcech, jako je váš vztah s bratrem nebo nemoc a smrt vašich rodičů?

Ve svém životě lituju jednoho jediného, a to že jsem opustil své děti, že se mnou nevyrůstaly. Jinak mi není líto ničeho, co jsem udělal, i když vím, že někdy to nebyly hezké věci. Dnes třeba vím, že tím, jak jsem veřejně hovořil o strašném umírání maminky na Alzheimerovu chorobu a jak jsme o tom s Natašou Slavíkovou natočili dokument, tak jsem pomohl spoustě lidí. Nebo když jsem otevřeně promluvil o svém boji s alkoholismem, jak jsem byl dvakrát na léčení a jak jsem kvůli pití málem přišel o všechno, tak jsem dostal záplavu pozitivních dopisů. Někteří pisatelé mi dokonce děkovali, že jsem je inspiroval, aby se šli léčit. Využít k podobným věcem to, že vás lidi znají, považuju za správné. Takže proč bych měl něco držet pod pokličkou?

autor: Saša Hrbotický | 8. 2. 2017 10:03

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama