České televizi se podařilo zažehnout fenomén. Sledovanost sice nepřevyšuje konkurenci řádově, značka jako taková však překročila hranice své působnosti. O příbězích venkovského lékaře vědí i lidé, kteří o zbylé produkci českých stanic nemají tušení a snaží se jí vyhýbat.
Doktora Martina neviděli, ale jeho přítomnost pociťují a mají o něm celkem jasno: ani za trest. Svědomitější z nich zhlédnou alespoň jeden díl, aby si potvrdili, že obal téhle knihy velmi přesně reflektuje její obsah.
Jiní se naopak s nadšením pravidelně dívají a smějí se Martinovým eskapádám přesně tak, jak tvůrci zamýšleli. A jsou podráždění, když jim někdo naznačuje, že by to mělo být špatně.
Symbol doby
Seriál Petra Zahrádky podle britské předlohy se stal v tomto ohledu symbolem rozdělení naší společnosti na skupiny s diametrálně odlišným pohledem na svět, které si nedokáží a do značné míry ani nechtějí porozumět. Jedna sedí u internetu a konzumuje světovou popkulturu, druhá zůstává u televize a dokazuje, že má tohle médium na podstatnou část obyvatelstva pořád ještě značný vliv.
Tento článek je proto sice nadepsaný jako recenze, ale recenzí v pravém slova smyslu není. Ani jí být nemůže, protože recenzovat Doktora Martina zkrátka nejde. Respektive to nemá smysl. Podobně jako u Lídy Baarové Filipa Renče nebo filmů Zdeňka Trošky je samotné rozhodnutí podrobit kus kritice a napsat na něj recenzi až příliš "ideologické". Zařazujeme se jím vlastně automaticky mezi nepřátele těchto děl, protože ta nevznikají proto, aby je diváci soudili a aby o nich přemýšleli.
Dalo by se napsat, že Doktor Martin je špatně napsaný, natočený, zahraný. Zobrazuje svět, jaký neexistuje, ale který zároveň nežije sám o sobě, a zakládá si na hloupých klišé, jež v lepším případě vyznívají do ztracena, v horším utvrzují diváky o zažitých stereotypech. Chybí cokoliv jako dramatická výstavba, tempo, gradace. Postavy nemají pořádně ani povrch, natož hloubku.
Sice ve všech ohledech předčí zmíněného Renče s Troškou, na úroveň nepochopitelnosti ho však posouvá absence jakéhokoliv "tvůrčího záměru". Nebo alespoň energie a zájmu, které bychom z dění cítili a chápali, proč se vůbec sešly desítky lidí a rozhodly se tento scénář zrealizovat. Bezpředmětnost a fascinující zbytečnost každé vteřiny dělá z Doktora Martina skutečně ubíjející a zároveň pozoruhodný zážitek.
Jenže jakmile tohle recenzent napíše, automaticky se vyčleňuje z potenciálního diváctva, nemá mezi ním co dělat, natož si brát jeho seriál do pusy. Ne proto, že je jeho názor negativní, ale protože takto vůbec uvažoval.
Smyslem je být
Smyslem Doktora Martina není být dobře napsaný, natočený a zahraný. Nikdo ze štábu se o něco takového nejspíš ani nepokoušel. A nikdo z publika nic takového nikdy nechtěl. Tedy ne ve smyslu pojetí kvality tak, jak se o ní obvykle píše a smýšlí. Což neznamená, že pro své publikum nemůže být do značné míry opojným a pozitivním zážitkem. Jen musíme přistoupit na to, že jeho smyslem není mít smysl, ale existovat smyslu navzdory.
Přitahuje právě tím, že v něm nepřekážejí hodnotitelné položky, což může na značnou část diváků působit uklidňujícím dojmem. V jeho světě není nic jiného než Miroslav Donutil deklarující dokola sebe sama (za herectví to nepovažují snad ani příznivci).
Hýří odhmotněným bezčasím, vymazává pocit zodpovědnosti a kontinuity života. Roztomilý bručoun tu mechanicky pohazuje bonmoty, všichni jsou sice nemocní, ale doktor je vyléčí, nikdo nemá opravdové problémy, a pokud ano, tak nepůsobí moc vážně... Vesmír se tu řítí kupředu bez systému, bez autorit, beze všeho, co by ho mohlo komplikovat a tedy znepříjemňovat. Jediná starost tvůrců je zasadit do převzatých rámců co nejvíc scének s Donutilem. Tím veškerá nutnost končí.
Pohoršovat se nad tím ani moc nejde. Vlastně buďme za Doktora Martina rádi. Je totiž neškodný. Na rozdíl od Trošky nebo třeba Bajgarovy Teorie tygra zaplňuje nevyhnutelné místo na trhu bez pachuti nepřiznaných agend. Představuje rebelii proti řádu bez vlastního programu a vůbec bez ambice mít program. Blíž k oblíbenému "vypínání mozku" se asi dostat nejde. Kdyby Doktor Martin nebyl, hrozí leda, že vymeteme čerta ďáblem, protože po podobných audiovizuálních opiátech bude vždy poptávka (což platí všude po světě). A když po nich někteří diváci touží, kdo by jim mohl bránit?
Spíš než chtít, aby takovéto projekty nevznikaly, dává větší smysl doufat, že budou paralelně s nimi vznikat i další, které už bude možno vystavovat kritice a tedy v nich hledat kvalitu.
