Tomáš Škrdlant ve filmu zpovídá především děti se specifickými poruchami učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie…), s ADHD či s Aspergerovým syndromem a dalšími poruchami chování. A pak také žáky různých národností, nejčastěji Vietnamce či Ukrajince, ale také Jordánce či Filipínku.
Autor se pohybuje výhradně ve školách v Praze a okolí, proto některé aspekty inkluze zůstávají neotevřeny - například děti s nízkým IQ, které se v běžné výuce nechytají, neškolení učitelé nevědí, co s nimi, nemají na ně asistentku ani peníze na pomůcky a do speciální školy je mohou poslat pouze se souhlasem rodiče. Nedotýká se příliš ani častého odmítání integrace romských žáků.
"Téma romské segregace, myslím, v dokumentu hezky pojednává příběh holčičky, pro kterou její adoptivní maminka založila a provozuje soukromou mateřskou školku. Ta byla v Klokánku prohlášena za nevzdělavatelnou, přitom v dokumentu vidíme, jak plynně konverzuje anglicky," upozorňuje scenárista, režisér a kameraman snímku Tomáš Škrdlant.
Učitelé, které oslovil, nicméně poukazují na skutečnost, že inkluze ve školství je výborná myšlenka, ale v českém podání velmi špatně připravená, či spíše nepřipravená. Místo aby šla odspodu a nejprve se na ni proškolili učitelé, připravili speciální asistenti, přibrali se kantoři, zmenšily se třídní kolektivy a vyčlenilo se na ni dostatek peněz, šla odshora a zkrátka se zavedla. A až nyní se zjišťuje, na co všechno se nepomyslelo.
Zazní i názor, že snaha začlenit problémové děti do školního kolektivu některé tyto žáky ještě více ubíjí.
"Tyto problémy mě až tak nezajímaly. Já jsem netočil publicistiku ani diskusní panel, kde by se střetávaly opačné názory. Šel jsem s kamerou do terénu přímo mezi děti, kterých se inkluze týká, a ptal se jich. A u nich to vyznívá pochopitelně značně pozitivně, protože děti jsou navzájem vstřícné k problémům jiných dětí, zkrátka spoustu věcí neřeší. Chtěl jsem umožnit lidem nahlédnout, kam vidět nemůžou, pakliže nejsou denně přítomni ve škole," říká dokumentarista.
Jednotlivé potíže v zavádění inkluze do českého školství vnímá, ale vychází z obecného pohledu, kdy podle něj setkávání různých lidí vede k jejich lepšímu porozumění a tím i lepší spolupráci a vztahům.
"Vyčleňování z kolektivu je ve většině případů špatné, tedy až na mimořádné případy. Když se potkávají různí lidé a jsou spolu pohromadě, vzniká z této různorodosti vždy spíše něco pozitivního," domnívá se filmař.
Jako příklad dává Spojené státy americké fungující jako "melting pot" ("tavící kotlík"), kde se mísí nejrůznější rasy, národy a vrstvy společnosti. Tento princip různorodosti podle něj způsobil velkou míru invence a vnitřní síly americké společnosti. "Podívejte se, jaká spousta důležitých vynálezů přichází už přes dvě stě let z Ameriky," dodává.
Dokument se dotýká i častého nálepkování dětí. "Dříve byly děti zlobivé, dneska mají ADHD, Aspergera a další diagnostikované poruchy," říká Tomáš Škrdlant. Snímek však neřeší, zda je to dobře či špatně, pouze tento fenomén zaznamenává.
"Pokusil jsem se o vhled do situací spojených s inkluzí a otevřít k tomuto tématu konstruktivní diskusi. Zatím to téma společnost spíše polarizuje a je zneužíváno některými politiky," uzavírá autor snímku, který je stále k vidění v iVysílání České televize.
